21 March, 2017 07:39

BIGGLES PŘED STARTEM. (Slovo úvodem).

Vydání této knížky je odpovědí těm, kteří se ptají, kdy a kde se

Biggles naučil létat. Autor ji napsal před mnoha a mnoha léty, kdy

měl všechny události z první světové války v živé paměti. Bylo to

dávno předtím, než mohla být řeč o nějakém Hitlerovi a do druhé

světové války – kdy se odehrávají ostatní Bigglesovy příhody – bylo

ještě příliš daleko. Synové chlapců, kteří knihu kdysi četli, dnes sami

létají na tryskových strojích a o létání vědí všechno. Čas uhání a v

aviatice dvojnásob.

Ale tyhle příběhy nemluví jen o začátcích Bigglese, ale o

začátcích

vojenského

letectví

vůbec.

Čtenářům moderních

Bigglesových příhod se tato jeho raná dobrodružství mohou zdát

zvláštní. Překvapí je použitá terminologie, styl konverzace, způsob

dorozumívání, jistá naivnost. Ale uvažme, že Biggles byl tehdy příliš

mladý. Letecká služba byla tenkrát úplně jiná. Ve skutečnosti to

letecká služba vlastně ještě vůbec nebyla. Bojové úkoly letci plnili

podle potřeby armády a námořnictva (R.F.C, a Royal Naval Air

Service).

Když se Biggles a autor jeho příběhů učili létat, letadla byla ve

srovnání s dnešními stroji velmi primitivní. Bojová taktika, jak ji

známe dnes, byla tehdy úplně neznámým pojmem. Každý pilot měl

svou vlastní techniku, své metody a – zůstal-li na živu dost dlouho –

neustále je zdokonaloval a rozšiřoval i o zkušenosti a triky svých

starších druhů. Tehdy mohl každý v letounu dělat víc, než se po něm

– 2 –

žádalo. Jakmile byl pilot jednou ve vzduchu, řídil se tím, co mu

vyhovovalo, protože neměl kontakt se zemí. S výjimkou

jednoduchých světelných nebo obrazových signálů.

Komunikace jak mezi letadly, tak mezi pilotem a střelcem, se

odehrávala jedině pomocí gestikulace, prstovou abecedou. Například

zkřížené prsty znamenaly nepřátelské letadlo. Kroužek, vytvořený z

ukazováčku a palce, zase britské letadlo. Palec nahoru říkal, že je

všechno v pořádku. Palec dolů – pozor něco se děje. Nebo i všechno

ztraceno. Že se blíží nepřátelský stroj, mohl pilot také signalizovat

kýváním křídel.

Jak čtenář jistě pochopí, spisovatelova zkušenost byla stejná,

jako zkušenosti jeho postav. Jen pár cvičných letů a už jdeš sólově do

oblak. Pár hodin sólo a hned tě posílají do války, kde musíš spoléhat

sám na sebe a na vlastní štěstí Byly samozřejmě i oběti a byly kruté.

Ale zase: válečné štěstí provázelo všeobecné veselí. Teď to všechno

znamená dějiny, historii. Tajemství, jak přežít pod tlakem válečná

rizika, možná společná selhání, technické závady, to se nedalo

předem naučit. A to tenkrát nebyly padáky! Na druhé straně stroje

byly pomalé, vyrobené ze dřeva, drátů a tkanin a tak měly při srážce

lepší naději na přežití ve srovnání s vysoce moderní bojovou

technikou dneška.

Slovo „HUN“, které se v této knížce užívá, se vztahovalo na

všechny a na všechno, co patřilo k nepřátelům. Byla však v tom

názvu i určitá „familiárnost“ více než snaha ponižovat. Kdo sám

podstupuje nebezpečí vzdušných soubojů, umí respektovat i

protivníka. Konečně – vždyť se už dávno předtím žákům

výcvikových britských leteckých škol říkávalo – „hunové.“

(Z předmluvy k prvnímu vydání)

I nakladatelé naší bigglesovské edice, která si získala značné

množství čtenářů, již dostali mnoho dopisů, které se táží, čím tyhle

příběhy vlastně začínají a kde se Biggles naučil létat. Proto

RIOPRESS, bez ohledu na to, kolik příběhů W. E. Johnse u nás již

vyšlo, zadal překlad téhle knížky, kterou jsme – snad výstižně –

nazvali Bigglesův křest ohněm.

Překladatelé Zdeněk a Petr Kettneroví

– 3 –

Několik poznámek na vysvětlenou:

SOPWITH PUP – průzkumný dvojplošník s rotačním motorem,

poslední slovo techniky roku 1916.

SOPWITH CAMEL – výkonnější vývojová verze Pupa s

většími manévrovacími schopnostmi.

BRISTOL

FIGHTER

velmi

účinný

dvojsedadlový

víceúčelový stroj, který zůstal po mnoho let standardní výbavou

R.A.F., Royal Air Force.

F.E. 28 – dvojsedadlový „úderný“ typ, používaný za I. světové

války. Střelec seděl v předním kokpitu.

F.E. 2D L.V.G. – stejný typ s výkonnějším motorem.

ALBATROS – německý dvojsedadlový typ, výrobek Luft

Verkehr Gesellschaft (Společnost letecké dopravy).

TRIPLANE – účinný německý jednosedadlový bojový letoun

trojplošník Fokker. Byl užíván mnoha německými válečnými esy.

Říkalo se mu i Tripe (volně přeloženo trojče) nebo Tripehound

(honící pes).

JAGDSTAFFEL – německá letecká jednotka (stíhací peruť).

ARCHIE – protiletadlová palba (v další válce se říkalo „flak“).

B.I. Baby Incendiary bomb – malé zápalné bomby. Vyhazovaly

se z kokpitu ručně. Velmi nebezpečná činnost.

JAMPOT – (doslova hrnec marmelády) slangový výraz pro

válec motoru.

– 4 –

KAPITOLA 1

POPRVÉ NAHOŘE!

Jednoho hezkého rána na konci září 1916, roku sužovaného

válkou, se objevil mladý důstojník v nažehlené uniformě královského

letectva u dveří jednoho v úzkých dlouhých vojenských baráků, které

vyrostly po celé Anglii během minulých osmnácti měsíců jako houby

po dešti. Na okamžik se zastavil a pozoroval rozlehlý objekt, jaký až

do tohoto podzimu nikde nespatřil. V dálce po několika stech

yardech splýval s podzimním oparem a připadal mu jako přelud,

mizící v mlze.

Mladíka cosi odlišovalo od tisíců ostatních, které také

vyburcoval hluk zbraní, a kteří teď nastupovali k vojenským

jednotkám v různých částech země. Jeho uniforma zatím nenesla

jedinou známku boje, který by ji mohl případně poskvrnit. Opasek

typu Sam Browne mu při chůzi ještě lehce vrzal, stejné jako nové

kožené boty.

Na jeho vzezření nebylo nic zvláštního a už vůbec ne

válečnického. Naopak. Byl štíhlý, ne příliš vysoký, tvář měl jemnou

a výraz přátelský. Pod elegantně nasazenou čepičkou královského

letectva vyčnívala po straně vlnitá kadeř. Oči, vyzařující radostné

očekávání, byly světle oříškové. V jemně řezaných rysech obličeje

překvapovala hranatá brada a pevná linka úst naznačovala jistou

zarputilost, vrozenou houževnatost, která vylučovala každý náznak

slabosti. Jen ruce měl malé a bílé, jakoby dívčí.

Podle ročníku narození už osmnácti let dosáhl, ale pokud by

musel při odvodu předložit rodný list, ukázalo by se, že mu do této

hranice ještě jedenáct měsíců chybí. Jako mnoho dalších, kteří

opustili školu, jen aby se mohli zapojit rovnou do války, „náhodou“

ztratil rodný list, když šel o zařazení do armády požádat. Od té doby

uplynuly už skoro tři měsíce.

Přes levé rameno si přehodil kožený plášť se semišovým

lemováním. Zdálo se, že by se do něj pohodlně vešel muž dvakrát tak

velký. V pravé ruce si držel leteckou kuklu, rovněž koženou, ale s

kožešinovým lemem, pár obrovských rukavic s hrubým zažloutlým

vlasem na líci, a ochranné brýle.

– 5 –

Zarazil se, když ticho náhle protrhl hlučný rachot stoupající v

mohutném krescendu, který stejně rychle zanikl s hlubokým

prsknutím. Ten zvuk znal. Takhle zněly letecké motory, ale dosud

nikdy se k nim nedostal tak blízko. Zvuk vycházel z řady mohutných

strojů, které vystupovaly z prořídlé mlhy na boku objektu. Díval se

tam s dychtivou nadějí, s níž očekával příští chvíle. Zatím moc k

vidění nebylo. Ještě si živě pamatoval tuhle rozlehlou písčitou louku

s nízkou a houževnatou trávou, kde byl během minulých dvou

měsíců snad tisíckrát s pozemní školou. Bylo to letiště, přesněji

letiště číslo 17 letecké výcvikové školy. Leželo nedaleko vesnice

Settling v hrabství Norfolk. Ve velkých, matně se rýsujících

budovách byly hangáry, skrývající mimořádnou sbírku v chvatu

posbíraných letadel, na nichž se v této fázi „velké války“ (první

světové 1914–1918) zaučovali adepti letectví.

Do nosu mu pronikl slabý zápach. Zvláštní aroma, které mu

vyloudilo úsměv na tváři. Tenhle odér nasycoval vzduch všech letišť.

Směs benzinu, oleje a laku, se používala všude k natírání plátěných

ploch letadel. Spolu s výfukovými plyny to bylo prostě

nezapomenutelné ovzduší.

Postavy, navlečené do leteckých mundúrů, začaly vylézat z

dalších baráků a hrnuly se k hangárům, odkud vytlačovaly podivně

vyhlížející stroje k betonovému pásu, bělajícímu se podél celé té

dlouhé řady budov. Když mladý důstojník dostatečně ocenil

pohledem celou scenérii, rychle se tím směrem vydal také.

Vanul chladný vítr, který rozehnal mraky a odhalil nízko na nebi

bílý obrys slunce. Stále bylo ještě časné ráno. Začínalo však svítat a

v leteckých školách se za války nesměla zbytečně ztratit ani minuta.

Došel k nejbližšímu hangáru a tam se zastavil. Hltal očima

nezvyklou strukturu dřeva, směs drátů a plátna, která mu stála v

cestě. Vrtule, posazená před dvěma otevřenými sedátky, se pomalu

otáčela. Vedle stál vysoký štíhlý muž v letecké kombinéze. Kožený

plášť měl nepopsatelně umazaný od oleje. Vlál mu ve větru a

odhaloval stejně zamazanou blůzu s malým motivem páru křídel na

hrudi. Pod nimi byl úzký proužek fialovobílé stužky Válečného

kříže. Protřelému pilotovi by to všechno připadalo úplně všední, ale

mladý nováček se na něho díval se zbožnou úctou. Bylo mu jasné, že

– 6 –

tenhle vysoký štíhlý muž umí létat. A nejen to. Už i bojoval ve

vzduchu s jinými letadly; to dokazovalo vyznamenání na prsou.

Nicméně v téhle chvíli se tvářil trochu znuděně. Mohutně zívl, když

hleděl na letadlo a nejevil o ně nejmenší zájem. Pak se náhle otočil,

když jakýmsi šestým smyslem vytušil, že se na něj dívá nováček.

„Tys jeden z těch chlapců z nového kursu?“ zeptal se krátce.

,A – a – ano, pane,“ dostal rozpačitou odpověď.

„Už jsi byl někdy ve vzduchu?“

„Ne, pane.“

„Jak se jmenuješ?“

„Bigglesworth, pane. Obávám se, že je toho plná pusa, ale není

to moje vina. Většina lidí mi zkráceně říká Biggles.“

Instruktorovu tvář přelétl lehký úsměv.

„Rozumný nápad,“ řekl. „Oukej, Bigglesi, nastup si.“

Biggles zprudka vykročil. Věděl, že na tohle letiště přišel proto,

aby se tu naučil létat. Ale v koutku své mysli měl o této chvíli vlastní

představu. Mělo by jít o jakýsi malý ceremoniál, o úvodní předehru,

po níž by došel až do velkého finále, v němž by teprve zaujal místo v

letadle za obdivných pohledů mechaniků. A teď instruktor řekl pouhé

„nastup si!“ Jako by letadlo byla nějaká motokára! Mechanici tam

stáli, to je pravda, ale všichni se věnovali své vlastní práci, aniž by

sebeméně ocenili napínavý okamžik, který se měl právě odehrát. Jen

jeden z nich, trochu podsaditý chlápek, stál u nosu stroje a se zpola

nepřítomným výrazem ve tváři sledoval oblohu.

Jako ve snu si Biggles navlékl leteckou výstroj. Bylo to poprvé,

co si ji bral na sebe a pocítil, jak ho její tíha tlačí k zemi. Strnule se

přiblížil k letadlu.

„Dávej pozor!“

Odskočil, jakmile mu pronikavé varování dolehlo k uším přes

tlustou helmu. Instruktor se mu díval přímo do tváře s nepopsatelnou

zlostí.

„Co to na mě zkoušíš?“ řval. „Chceš rozbít vrtuli vlastní hlavou?

Obejdi to! Tady dopředu!“

„Lituji, pane,“ zasípěl Biggles a pospíchal dopředu tak rychle,

jak jen mu to těžká kombinéza dovolovala. Zvedl nohu a zachytil se

jednoho z drátů, které se rozbíhaly všemi směry. Divoce hrábl po

– 7 –

předním okraji letadla, aby se zachránil, ale ruka už jen švihla do

prázdna. V příštím okamžiku dopadl na zem jak dlouhý tak široký.

Instruktor na něho pohlédl tak pohrdavě, že Bigglesovi málem

vyhrkly slzy. Podsaditý mechanik mu přišel na pomoc.

„Strč levou nohu do téhle díry – teď dej tu druhou semhle – a

vyšvihni se nahoru. Tak je to správné!“

Bigglesovi připadal kokpit až nepřiměřeně malý, ale nějak se

tam konečně vtěsnal a spustil se na sedátko s úlevným povzdechem.

Něco ho jemně šťouchlo do temene hlavy. Divoce poskočil.

„Připoutej se!“ řekl přísný hlas, „a nohy a ruce nech co nejdál od

ovládacích pák. Jestli začneš dělat nějaké nesmysly, praštím tě do

lebky tímhle!“

Biggles jen s potížemi otočil hlavu, aby se na „tohle“ podíval.

Velký železný klíč měl přímo pod nosem. V té chvíli se dal stroj do

pohybu. Nejprve pomalu, ale rychlost se neustále zvětšovala.

Zachvátila ho panika. Trhavými pohyby začal dolovat oba konce

koženého řemene, na němž si seděl. Trvalo mu skoro minutu, než si

to vůbec uvědomil. „Jestli teď půjde do vývrtky, určitě vypadnu!“

zamumlal si hořce a dál bojoval s pásem. Stroj se náhle odlepil od

země. Biggles se chytil obou okrajů kokpitu, a když se pevně držel,

pohlédl dolů. Hangáry se začaly vzdalovat.

Několik příštích minut, které mu připadaly nejméně jako hodina,

působily jako noční můra. Stroj se hned zvedal, hned zase padal.

Každou chvíli se naklonil na jedno nebo druhé křídlo v povážlivém

úhlu. Dokázal si uvědomit jediné: „S touhle věcí nikdy létat nebudu.

Nikdy, co budu živ! Musel jsem se zbláznit, že jsem na to vůbec kdy

pomyslel.“

Lesy, pole a domy dole defilovaly v divokém chaosu, každý

obraz vypadal v té chvíli jako vlastní kopie. Ať by mu pilot řekl, že

jsou nad kterýmkoliv hrabstvím Spojeného Království, musel by

tomu věřit.

„Už jsme snad nějakých padesát mil od letiště,“ pomyslel si

najednou. Ale když se nos letadla sklonil, spatřil obraz řítících se

hangárů, které se nebezpečně blížily. V první chvíli nevěřil, že by to

mohly být „jejich“ hangáry. Považoval je za přelud své

představivosti. Ale pak ucítil náhlý náraz, jak kola dosedla a než

– 8 –

úplně pochopil, co se vlastně stalo, stroj doroloval přesně tam, odkud

se prve odlepili, a zastavil se. Biggles pozoroval s údivem ten zjevný

zázrak a neprojevil sebemenší snahu po jakémkoli pohybu.

„Tak, jak se ti to líbilo?“ slyšel hlas přímo u ucha. Biggles se

neohrabaně nadzvedl a otočil se. Instruktor se zrovna usmíval.

„Velkolepé!“ zakřičel nadšeně. „Přímo špičkové!“

„Nebylo ti špatně?“

„Ani trošku.“

„To se divím. Házíme s tím tak proto, aby se každému udělalo

špatně. V tom případě musíme létání zabalit, dokud si na to lidi

nezvyknou. Pojď a napiš svůj čas na tabuli letů. Zaveď si i vlastní

knihu. „První let. První zkušenost ve vzduchu – pět minut.“

„Pět minut?“ zvolal Biggles nevěřícně. „My jsme byli ve

vzduchu jen pět minut? Zdálo se mi, že je to nejmíň půl hodiny.“

Instruktor se zastavil před tabulí s nápisem „Letka A“, kde byla

napsána jména.

„Jak jsi říkal, že se jmenuješ?“ zeptal se zamračeně.

„Bigglesworth, pane.“

„Ze které jsi letky?“

„Letky? Nevím, pane.“

„Tak ty nevíš?“ rozčílil se instruktor. „Kdo si k čertu myslíš, že

jsi? Takhle plýtvat mým časem! Kde si myslíš, že se teď flákáš?

Tohle jsou hangáry letky „A“!“

Znervóznělý Biggles rychle couvl, patami zachytil o malý

výčnělek, a kdyby se nepodržel kolemjdoucího důstojníka, určitě by

upadl na zem.

„Hej! Opatrně s těma rukama!“ zaburácel postižený. „Tohle je

letecký výcvik a ne zápasnická škola!“

„Je mi líto!“ vykřikl Biggles v rozpacích, když znova získal

rovnováhu.

„Nejmenujete se náhodou Bigglesworth?“ pokračoval důstojník,

sporý, nevysoký chlapík s hrozivou jizvou na tváři, která se táhla od

oka až nad bradu.

„Ano, pane,“ odpověděl váhavě Biggles.

„Takže, co děláte tady dole? Vy patříte do mé letky a takhle

zdržujete celou třídu.“

– 9 –

„Já už jsem letěl, pane,“ protestoval Biggles.

„Cože jste?“

„Má pravdu,“ zabručel první instruktor. „Přišel sem, já jsem si

přirozeně myslel, že je to jeden z mých chlapců. Měl byste si na své

žáky dávat lepší pozor!“

Biggles už neváhal ani okamžik a pospíšil si k asfaltovému

plácku, kde stála malá skupinka adeptů létání, kteří si prohlíželi své

zbrusu nové uniformy. Čekali netrpělivě u brány hangáru.

„Kde jsi?“ vykřikl jeden z nich. „Nerky tě hledá už celou

věčnost!“

„Nerky?“

„Kapitán Nerkinson. Říkáme mu Nerky, protože je to kratší a

protože jako nervák vypadá. Už aspoň desetkrát havaroval, takže

není divu. Podívej, támhle zrovna jde.“

„Tak neztrácejme čas, mládenci,“ spustil instruktor. „Postavte se

okolo téhle mašiny a já vám o ní něco povím.“

Žáci vytvořili uctivý půlkruh kolem stroje, na který jim ukázal.

„Toto letadlo,“ začal, „se nazývá Maurice Farman Shorthorn.

Neboli Krátký roh. Asi proto, že nemá žádné rohy,“ usmál se.

„Někteří mu říkají Rumpity. podle toho jaký dělá randál. Jiní ho

nazývají „Ptačí klícka“ kvůli tomu množství lan a drátů, které do něj

nacpali. Nejsnáz zjistíte, jsou-li všechny na svém místě, když mezi

křídla pustíte kanárka. Jestli pták vyletí, můžete si být skoro jistí, že

nějaký drát chybí.“ Zasmál se.

„Pamatujte si, že když tahle mašina začne rotovat, nikdy se už

nezastaví. A pokud poletí střemhlav, vemte na to jed, že je schopná

cestou ztratit obě křídla. Pro začátek vás vezmu nahoru právě s ní.

Pokud se to někomu nebude líbit, stačí říct a může být ihned převelen

k pěchotě.“

Zdálo se, že instruktor už jenom šeptá. To jim v uších znělo

stále sílící hvízdání. Všechny oči se upřely vzhůru ke stroji, který se

teď blížil k zemi. Byla to také „Rumpity“. Zdálo se, že klesá jako

postřelená, jako by klopýtala po neviditelném schodišti, ale pilot

přesto seděl vzpřímeně.

Instruktor tiše zasténal, jako by ho náhle přepadla prudká bolest.

– 10 –

„To je určitě Rafferty, na to dám krk!“ zamumlal. „Myslel jsem

bláhově, že už jsem ho toho zlozvyku zbavil. Dívejte se na něj!

Všichni! A teď pochopíte, proč se tady každý instruktor musí

zbláznit!“

Nováčkové na ploše před hangárem sledovali letadlo. Biggles se

zvědavou směsicí obav a úžasu. Nákladní auto s tuctem mechaniků,

kteří svírali ruční hasicí přístroje, již vyráželo od hangáru k místu

předpokládané katastrofy.

Pilot přistávajícího stroje pokračoval ve střemhlavém letu za

stálého krátkého poškubávání. V poslední chvíli se zdálo, že si

uvědomil nebezpečí a přitáhne knipl k sobě, aby stroj zase zvedl. Ten

se vzepjal jako splašený kůň a sklouzl zpět. Byl však už příliš nízko,

takže nejprve se k zemi přiblížil ocas letadla. Pak se ozval děsivý

zvuk praskajícího dřeva a trhající se látky potahů a pak stroj

definitivně zmrtvěl v oblaku létajících třísek. Pilot vystřelil ze svého

sedadla jako by ho vymrštila neviditelná pružina a se skloněnou

hlavou kličkoval na ploše jako postřelený králík. Pak se ke

všeobecnému překvapení zastavil, narovnal se a začal se kajícně

mlátit do hlavy. Všichni nováčkové se nahlas rozesmáli.

Kapitán Nerkinson střízlivě pokýval hlavou.

„Právě jste viděli ukázkový příklad,“ řekl, „jak nemá vypadat

přistání!“

KAPITOLA 2

PŘISTÁNÍ – NEZNÁMO KDE

O týden později přistála „Rumpity“ na polním letišti. Kapitán

Nerkinson se spustil na zem. Biggles v předním kokpitu se jej chystal

následovat, ale instruktor ho zarazil.

„Jsi absolutně O.K.,“ řekl. „Až na to, že se snažíš přistávat moc

rychle. Nezapomeň na to! Tak do toho!“

„Cože? Do čeho?“ vykřikl Biggles, jako by nemohl věřit svým

uším.

„Slyšel jsi dobře. Je to jasné jak facka. Ale nesmí to trvat víc než

deset minut.“

– 11 –

„Nebude, u Joviše nebude. Na to můžete vsadit krk!“ prohlásil

Biggles procítěně. Ještě jednou přehlédl letiště zkoumavým

pohledem jako plavec, který se chystá poprvé skočit do vody z

vysoké věže a vybírá si kam. Pak, jako by se mu náhle ulevilo,

otevřel plyn, motor divoce zaječel a Biggles uchopil tu zvláštní věc,

kterou v „Rumpity“ nazývali knipl.

Stroj se pohnul a začal opisovat široký oblouk vstříc živému

plotu. Biggles si myslel, že dokončí celý kruh, ale v obavě, aby

nenarazil do hangáru, stroj srovnal.

Ocas se mírně nadzvedl a Biggles teď lehce přitáhl knipl k sobě.

K jeho velkému překvapení se celý stroj odlepil od země jako

peříčko, ale ručička ukazatele rychloměru se povážlivě zakývala u

kraje stupnice. Opět zatlačil páku, ale udělal to příliš rychle. Srdce se

mu trochu sevřelo, když zjistil, že motor na tak rychlé stoupání

nestačí. Srovnal nos letadla s obzorem a udržoval chod motoru v

rovnoměrných otáčkách. Jeho sebedůvěra vzrostla. Uvědomil si, že

letí sám.

Letoun se náhle ošklivě propadl. Biggles cítil, jak mu srdce

stoupá až do krku a vykřikl: „Hej, ty tam!“ jako by promlouval k

divokému hřebci. Zvuk jeho hlasu mu zvýšil sebejistotu. A tak čas od

času si dodával kuráž větami jako: „Stůj klidně!, Hyjé má krásko! A

takhle je to dobře!“

Náhle se zarazil. Došlo mu, že je čas, aby dokončil okruh a

vracel se k letišti. Rychle pohlédl pro orientaci přes levé rameno, ale

hangáry neviděl. Vyklonil se tedy z kokpitu trochu víc a znovu se

rozhlédl. Letiště nikde nespatřil. Zmizelo tak dokonale, jako by se

otevřela země a budovy prostě spolkla. Na čele mu vyrazil pot, když

nasadil k další zatáčce, aby prozkoumal každý bod terénu a

zkontroloval směr podle kompasu. Jenže letiště ani teď neviděl.

Trvalo několik dalších sekund, než si uvědomil, že se ten

zlomyslný zázrak opravdu stal.

„Nevadí,“ mumlal si pro sebe. „Musím se jenom vracet stejnou

cestou, kudy jsem přiletěl a nemohu to minout.“

Dalších pět minut pozoroval pod sebou krajinu, o níž si byl jistý,

že ji nikdy předtím neviděl.

– 12 –

Srdce mu bušilo, rty mu vyschly. Šok z toho, že se dočista

ztratil, ho zasáhl naplno. V zorném poli se mu na okamžik mihlo jiné

letadlo. Zdálo se mu, že skáče do strany jako nějaký velký luční

koník. Dychtivě se pustil za ním. Třeba ani neletí na jeho letiště,

napadlo ho. Ale to mu nevadilo. Teď by mu přišlo vhod každé letiště.

Posunul páku kormidla a podíval se dolů, aby si ujasnil směr.

Když opět vzhlédl, stál stroj téměř ve vertikální poloze. S

hrůzou a s vypětím všech sil jej srovnal, až se mu z toho zapotila skla

leteckých brýlí. S nervózním výkřikem si je posunul na čelo a

rozhlédl se, kde je druhé letadlo. To ale mezitím zmizelo. Bloudil

pohledem všemi směry. Sever, jih, východ i západ. Bezvýsledně

namáhal zrak. Srdce se mu téměř zastavilo, když spatřil železniční

trať. Zamířil jejím směrem.

„To musí být koleje vedoucí do Settlingu,“ pomyslel si a začal

je s nadějí sledovat. Měl vcelku pravdu. Byla to trať do Settlingu.

Jenže naneštěstí zvolil opačný směr.

Za nějaký čas, který mu připadal jako věčnost, ho ohromil zase

nový jev. Zdálo se, jako by se krajina náhle zkrátila. Jako by prostě

končila v prostoru. Na okamžik se zamyslel, než vletěl do pásu husté

mlhy. Když se opět rozjasnilo, nestačil se divit. Tvar toho, co viděl

pod sebou, mu připadal povědomý, ale nějakou chvíli jej nemohl

nikam zařadit. Vypadalo to jako loď, ale jak by mohla loď plout v

mlze? Pak se mu objevila v zorném poli i další menší loď. Tahle

skutečnost ho úplně ohromila.

Díval se na mořskou hladinu? Zdálo se mu to nemožné. Pokud

si dokázal vybavit mapu, pobřeží mělo být minimálně čtyřicet mil od

Settlingu. A bylo. Měl halucinaci.

„To je strašné!“ zasténal a odvrátil oči od zakázaného divadla a

obracel stroj. Do tváří ho teď uhodil proud chladného vzduchu a

předměty na zemi před ním náhle rostly. Zaťal zuby. Bylo mu jasné,

že se otáčí příliš proti větru. Vrhl letmý pohled na výškoměr a zjistil,

že ukazuje čtyři sta stop, zatímco ještě před chvilkou stála ručička na

dvanácti stech.

„Dobrý Bože, tohle už nikdy nedělej!“ přikázal si zlostně.

„Co to říkal Nerky? Nikdy neztrácej hlavu! To je ono.“ S

námahou si vytáhl rukáv a podíval se na hodinky. Byl ve vzduchu už

– 13 –

hodinu a půl a Nerky mu přece říkal, aby se nezdržel víc než deset

minut.

Obával se, jak dlouho ještě dokáže vystačit s palivem a

uvědomil si, že ani neví, kolik bylo v nádržích, když odstartoval.

Pomalu se začalo stmívat. Nakonec se brzy setmí docela, a jakou pak

bude mít naději, že najde cestu? Vzpomněl si, že má v kapse

složenou mapu, ale k čemu mu bude mapa, když neví, kde je? To

mohl zjistit jedině tak, že by přistál a někoho se zeptal.

„To je jediná možnost!“ uvědomil si zoufale. „Takhle bych se tu

mohl točit v kruzích až do konce života a letiště bych nikdy nenašel.“

Začal vyhlížet terén s rovným polem, kde by mohl přistát.

Nějaký čas letěl, než objevil vhodné místo. Bylo to zvláště

rozlehlé pole, nádherně zelené a Biggles se tam chystal přistát. V

poslední chvíli ho zarazilo, že sytou zeleň přerušovaly příčné pruhy.

S výkřikem opět vystřelil vzhůru, když už málem dosedal mezi

hlubokými brázdami v poli tuřínů.

Uplynula další čtvrthodina a objevilo se další velké pole.

Vypadalo jako strniště, které by letadlu nemělo uškodit. Pro jistotu se

k němu blížil velmi opatrně. Až když si byl jistý, že strniště je na

rovném poli, stáhl plyn. Ticho, které se rozhostilo, když motor

vysadil z otáček, ho ohromilo. Díval se upřeně na zem, jak se rychle

přibližuje.

Během příštích sekund, plných agonizujícího napětí, si sotva

uvědomoval, co dělá. S nevýslovným uspokojením a ohromnou

úlevou přijal, když slyšel rolovat kola po pevné zemi. Stroj se

zastavil a Biggles si prohlížel krajinu. Po přestálé hrůze též nechápal,

jak se dostal vůbec na zem.

„Já jsem přistál!“ jásal plný radosti. „Přistál jsem a nic jsem

přitom nerozbil! Jak jsem to dokázal? Stará dobrá mašina!“

pokračoval a hladil dřevěný okraj kokpitu. „Muselas to, holka, udělat

sama. To jsem přece nebyl já. Ale teď je problém, kde vlastně jsme?“

Postavil se v kokpitu a rozhlížel se kolem. V dohledu nebyla

živá duše, ani maličká známka po lidské činnosti.

„Vybral jsem si jediné místečko v celé Anglii, kde vůbec nejsou

silnice, domy ani lidé!“ pomyslel si hořce. „Kdybych se chtěl

rozběhnout třeba až k obzoru, abych někoho nebo něco našel, vrátil

– 14 –

bych se sem za tmy. Nebo bych se cestou ztratil a přišel bych i o

letadlo,“ bědoval nešťastně.

Chtěl vyskočit. Vtom k němu dolehl zvuk leteckého motoru.

Byla to také „Rumpity“ a co víc, směřovala rovnou k němu. Zdálo

se, že pilot chce přistát na stejném poli.

„Zaplať Bůh!“ zamumlal Biggles. „Teď se konečně dozvím, kde

jsem!“

Měl pravdu, už k tomu zbývala jenom chvilka.

„Rumpity“ přistála. Pilot vyskočil z letadla a zamířil k němu.

Jeho chůze se zdála Bigglesovi nějak povědomá.

„Je to možné?“ pomyslel si. „Zatraceně, je to tak. Jsem asi v

pěkném maléru!“

Kapitán Nerkinson, s naježeným obočím, černým jako bouřkový

mrak, šel přímo k němu. „Na co si to zase hraješ?“

„Hraju?“ opakoval Biggles v úžasu. „Já?“

„Ano, ty! Kdo ti dovolil přistát mimo letiště?“

„Já sám,“ odpověděl po pravdě Biggles. „Chtěl jsem jen zjistit,

kde jsem. Ztratil jsem se. Protože jsem věděl, že jsem se dostal příliš

daleko od letiště, takže…“

„Ty ses ztratil? Co mi to tu povídáš? Za poslední hodinu jsi

třikrát proletěl nad letištěm. Viděl jsem tě…!“

„Já že přeletěl nad letištěm?“

„Letěl jsi přímo přes ně! Právě proto jsem se tě vydal honit.“

„Já letěl nad letištěm!“ Biggles zavřel oči, potřásl hlavou a otřásl

se. „Takže to můžu být od něj sotva pár mil,“ pokračoval.

„Pár mil? Pár yardů, ty mladý blázne! Je na druhé straně toho

remízku!“

Biggles slabostí klesl nazpět do sedátka.

„Dobrá, musíme zpátky,“ řekl instruktor. „Leť přímo za mnou a

nespouštěj ze mě oči.“

Pospíšil zase ke svému letadlu a vzlétl. Biggles ho následoval.

Vedoucí stroj pouze přeskočil vysoký živý plot a opět začal klesat.

Biggles mohl sotva uvěřit svým očím, když se před ním náhle

objevilo letiště. Zdálo se mu nemožné, že by byl přehlédl taková

obrovská stavení.

– 15 –

Začal klesat za kapitánem Nerkinsonem jako loď na vlně v

těsném závěsu. Zdálo se mu, že letí mnohem rychleji, než letoun

před ním. Nos jeho stroje se téměř dotýkal Nerkyho ocasu. Viděl, jak

se instruktor vyklonil ze svého sedadla a ohlédl se přímo na něj. Měl

nezvykle bledou tvář. Zdálo se, že něco křičí.

„Myslí si, že do něj chci vrazit,“ uvažoval Biggles. “A také se

tak stane, pokud mi neuhne z cesty. Měl by přece s jistotou vědět, že

nemohu zastavit.“

Instruktor přistál. Ale nezastavil stroj hned. Místo toho spěchal

napříč ke vzdálenému konci letiště. Biggles jej v těsném závěsu

následoval.

„Přece ho teď neztratím,“ mumlal si pro sebe.

Kapitán Nerkinson opsal široký oblouk k budovám a pak, ještě

než stroj úplně zklidnil, vyskočil a prchal do bezpečí.

Biggles minul jeho letoun jen o pár palců. Skutečně by byl do

něj zřejmě narazil, kdyby jej půl tuctu mechaniků nechytilo za křídla,

když si uvědomili hrozící nebezpečí.

„To se mě pokoušíš zabít?“ zeptal se ho kapitán Nerkinson

ledovým hlasem. Těžce oddychoval.

„Řekl jste, abych vás neztratil.“

„Já vím. To jsem sice řekl, ale nikdo po tobě nechtěl, abys mě

smetl z dráhy, ty šílence!“

Instruktor se postupně uklidnil a zamířil k hangáru. Přes rameno

utrousil: „Jdi a zapiš si svůj čas. Jestli se budeš lepit na ocasy Hunů

tak, jako jsi to předvedl se mnou, bude z tebe výborný stíhač.“

O tři dny později se setkala malá skupinka u nástěnné tabule

před velitelskou kanceláří.

„Co je to?“ zeptal se Biggles, když se mu podařilo protlačit se

blíž.“

„Rozmístění,“ řekl někdo.

Biggles se prodral k tabuli a chvíli hledal očima v abecedním

seznamu jmen, než našel to své. Četl:

„Kap. Bigglesworth J. do letecké školy č. 4. Fransham.“

Převelení nabývalo platnosti následujícího dne.

– 16 –

Večer horečně balil výstroj, aby společně se čtyřmi dalšími

důstojníky, s nimiž byl převelen na stejné letiště, stihl noční vlak do

své nové posádky.

Když dorazili na místo, již se rozednívalo. Ačkoliv tato letecká

škola, ležící na pobřeží v Lincolnshire nebyla příliš vzdálená, cestu

komplikovalo několik zdržení a přestupů. Na nádraží už na ně čekal

nákladní vůz, který je i s jejich zavazadly dovezl až k velitelské

kanceláři.

Biggles zaklepal na dveře, vstoupil a zasalutoval.

„Kapitán Bigglesworth se hlásí do služby, pane,“ řekl bystře.

Štábní důstojník se podíval do papírů. „Sekretář vás zařadí do

jednotky, Bigglesworthe,“ řekl. Ubytujte se co nejdříve a pak se

hlaste u letky „A“ majora Macclestona.“ Pokýval hlavou a nerušené

pokračoval ve své práci.

Biggles si uložil věci v pokoji, který mu přidělili, a pak hned

zamířil k hangárům. Tam se dozvěděl, že major Macclestone je právě

ve vzduchu.

Moc ho to nepřekvapilo. Obloha byla plná letadel. Typy AVRO,

B.E., F.E., Pup a jeden nebo dva další, které Biggles nedokázal

rozeznat. Mnohé z nich kroužily nad vzdálenější stranou letiště a čas

od času se řítily střemhlav k zemi. Zřejmě tam byl nějaký cíl. Do uší

se mu zarývaly dlouhé dávky střelby z těžkých kulometů.

Později se dozvěděl, že vzdálená strana letiště spadala příkře k

moři. K dlouhému, opuštěnému pobřeží, na kterém byly umístěny

havarované letouny jako cvičné cíle. Na asfaltové ploše postávali

důstojníci jednotlivě nebo ve skupinkách a čekali, až přijdou na řadu

a budou moci vzlétnout.

Letadlo typu Pup, jednomístná stíhačka s kulometem v lafetě,

jehož střelba byla synchronizovaná s vrtulí, takže kulky prolétávaly

mezi jejími listy, rolovalo na start. Biggles stroj sledoval s

mimořádným zájmem, protože tohle byl typ, na jakém si toužebně

přál létat. Jiné letadlo – typu F.E. – se zrovna chystalo přistát a

Biggles ztuhl hrůzou. Poznal, že srážka je nevyhnutelná.

Viděl, jak se střelec na sedadle F.E. vztyčil a zakryl si rukama

tvář. Pak se do něj zabořil s děsivou silou Pup. Na okamžik se oba

stroje zastavily, zaklesnuty do sebe, jako by je ve vzduchu

– 17 –

přišpendlil. Pak se rozpadly na kusy, které se řítily k zemi s

příšerným rachotem, na jaký nemohl zapomenout nikdo, kdo jej třeba

jen jednou slyšel. Z boku prvního vyšlehl plamen vysoko k nebesům.

K hororové scéně se bleskově rozjela sanitka a Biggles se odvrátil s

pocitem náhlé nevolnosti. Byla to první opravdová srážka, kterou v

životě viděl.

Seržant na něho soucitně pohlédl. „Ošklivý případ, pane,“ řekl

pak jakoby mimochodem. Jako by sledoval fotbalový zápas, v němž

teď jeden hráč upadl. „Ale na to si rychle zvyknete,“ pokračoval,

když viděl Bigglesovu bledou tvář. „Minulý týden se jich tady zabilo

sedm.“

Biggles se otočil. Létání mu už nepřipadalo jako napínavá hra.

Ta tragédie se odehrála příliš blízko. Byl šťastný, když na ploše

přistál instruktor, vysadil svého žáka a pokývl na Bigglese, aby

zaujal jeho místo. Biggles se uvelebil v předním kokpitu a se

vzrušením zjistil, že je osazen těžkým kulometem.

„Uděláme si malé střelecké cvičení,“ řekl instruktor a vzlétl.

O tři dny později zavolali Bigglese do velitelské místnosti.

„Co se děje?“ zeptal se důstojníka se střízlivou tváří, který

odtamtud právě odcházel.

„Utrpěli jsme ve Francii těžké ztráty,“ odpověděl. „Posílají tam

teď každého, jak rychle to jen jde.“

Biggles vstoupil a pozdravil. Adjutant mu podal rozkaz k

přemístění a jízdenku na vlak.

„Nákladní auto odjíždí od kantýny v šest čtyřicet pět, abyste

stihli vlak v sedm hodin,“ řekl mu. „Přepravíte se přímo do Francie

přes Newhaven a Diepe.“

„Ale já jsem ještě nesložil všechny zkoušky, pane!“ ohradil se

překvapený Biggles.

„Máte svoji zápočtovou knížku a výcvikový list?“

Biggles obojí položil na stůl.

Adjutant doplnil u testů políčka zatím prázdná, podepsal je a pak

na ně otiskl velitelské razítko.

„Právě jste je složil,“ řekl se spokojeným úsměvem. „Můžete se

rozletět do světa!“

– 18 –

Biggles zasalutoval a vrátil se na letiště s pocitem potlačovaného

vzrušení. Hlavou mu táhly dvě myšlenky. První z nich mu

připomínala, že je nyní kvalifikovaný pilot, plně oprávněný nosit

vytoužená „křidélka“ na uniformě, a druhá, že odjíždí do Francie.

Skutečnost, že zatím nalétal méně než patnáct hodin, ať už sám

nebo s instruktorem, ho však ani v nejmenším neznepokojovala.

KAPITOLA 3

LOĎ DO FRANCIE

Někteří lidé říkají, že Severní pól je nejopuštěnější místo na

zeměkouli. Jiní tuto vlastnost přisuzují středu písečné pouště Sahary.

Všichni se mýlí.

Bez nejmenší pochybnosti je nejponuřejším místem na tomto

světě skličující nádraží na Newhaven Quay, na východním pobřeží

Anglie, kde pasažéři směřující na Kontinent opouštějí vlak,

procházejí plochým nástupištěm a nastupují na loď, která je přeplaví

přes Kanál. Je to strašné samo o sobě v každé době. Ale za první

světové války to bylo tak hrozné, že se to ani slovy nedá popsat.

Právě o tom přemítal Biggles, který se víc krčil, než seděl na

svém vaku s výstrojí v koutě peronu. Tísnivé pocity mu vystupovaly

z duše stejně zřetelně jako tmavé obrysy nádraží, nad jehož hlavní

budovou se vznášel lehký kouř a vytvářel na nebi temně šedý hustý

mrak.

Nečekal na té plošině sám. Co chvíli se kolem kamenných

kvádrů pohybovaly tmavé postavy podobné duchům. Sunuli se tudy

jedinci, dvojice i tajemné skupinky. Na vzdálenějším konci

nástupiště stála dlouhá řada mužů v dlouhých pláštích, s

neforemnými ranci na zádech, matně se rýsující na neurčitém pozadí.

Jedinými zvuky byly vágní tlumené rozkazy a prazvláštní sténání

ostrého severovýchodního větru, který se proháněl ráhnovím jediné

lodi, jež kotvila u nábřeží jako obrovitý černý stín.

Nikde se neobjevilo jediné světélko, protože hlídky z Kanálu

hlásily výskyt německých ponorek.

– 19 –

Náhle se ze tmy ozval hlasitý smích. Ten nezvyklý zvuk

způsobil, že se všechny tváře obrátily k místu, odkud přišel. Odplutí

lodě do Francie za těchto okolností nebylo obvykle ani nejmenším

důvodem k veselí.

Biggles se nemotorně pohnul a zdálo se, že se ještě hlouběji

zabořil do velkého pláště, který jej obepínal. Seděl už zase téměř bez

pohybu, když se od pilíře pomalu odlepila další osamocená postava,

která lhostejně vystoupila ze závětří a zastavila se těsně u něho.

„Mizernej džob, jenom takhle čekat a nemít do čeho píchnout,“

poznamenal příchozí. Hlas zněl téměř vesele a právě to zřejmě

přinutilo Bigglese vzhlédnout.

„Říkáš mizernej?“ pronesl hořce. „Příšernej! Snad pro to ani

neexistuje dostatečně hrozné slovo. Skoro už nejsem naživu –

připadám si jako důkladně zmrzlá hromádka neštěstí.“

„Říkají, že už se odtud konečně pohneme.“

„Jenže to slyším od chvíle, kdy jsme sem přijeli!“

„Říkají, že je to kvůli ponorkám. Operují prý v Kanále a drží nás

v šachu.“

„No a co? Určitě bych se radši rychle utopil, než abych tu takhle

seděl a pomalu promrzal až k smrti. Proč nám ti ďáblové nedovolí

nastoupit na palubu?“

„Zeptej se mě na něco jednoduššího. Ty jedeš přes Kanál

poprvé?“

Biggles stroze přikývl. „Ano,“ odpověděl zamračeně. „A jestli je

to pokaždé takové, tak doufám, že i naposledy.“

„Pravděpodobně je to vždycky stejné, takže si nemusíš dělat

velké starosti.“

„Ty jsi dokonce vtipálek!“

Ten druhý se měkce usmál. „Vidím, že jsi od Královského

letectva. Ke které peruti jedeš?“

„Nemám tušení. Na mém povolávacím rozkaze je napsáno

jakési hnízdo jménem St. Omer.“

„Výborně! Pojedeme do té dálky společně. Já jsem u dva-šest-

šest.“

Biggles vzhlédl k mladíkovi, který v něm probudil živý zájem.

„Takže ty už jsi tam někdy byl?“ vyzvídal.

– 20 –

„Celých šest měsíců. Zrovna se vracím ze své první dovolené.

Abych nezapomněl na něco z etikety: Jmenuji se Mahoney –

můžeme se seznámit.“

„Já jsem Bigglesworth, jenže mnoha lidem se toho zdá příliš

plná pusa a tak to „worth“ vypouštějí. Já na Bigglese slyším. Vy u

dva-šest-šest létáte na Pupech, že?“

„Ano, to jsou malé, ale docela dobré pastičky na Huny.“

„Doufám, že mě přidělí k průzkumné peruti, i když jsem jako

skaut ještě nelétal.“

„To je ještě lepší,“ zasmál se Mahoney. „Když si přeješ létat u

průzkumu, můžeš se spolehnout, že tě strčí k bombarďákům, hned

jak přijedeš do Francie. Chlapi, kteří létali na dvojsedadlových

strojích, se zase obvykle přidělují jako skauti – průzkumní letci –

sólisté. Tak to dělají. To je přesně ten bláznivý přístup a jeden z

důvodů, proč jsme ještě tuhle válku nevyhráli,“ pravil znalecky.

„Haló! Vypadá to, že bychom se konečně mohli pohnout.“

Z nábřeží spustili na loď s rachotem nástupní můstek. Skupinky

důstojníků i ostatních vojáků se zvolna dávaly do pohybu a sunuly se

na kýžené místo, odkud se nastupovalo.

„Pojď, kamaráde, vstávej, jdeme na palubu,“ pokračoval v řeči

Mahoney. „Kde máš zbytek výstroje?“

„Bozi vědí! Naposled jsem ji viděl, když vše hodili na hromadu

mezi tisíc jiných!“

„Neboj se, nakonec to najdeš v pořádku. Kolik už jsi toho

nalétal?“

„Patnáct hodin.“

Mahoney potřásl udiveně hlavou. „To je dost málo,“ řekl.

„Nevadí, pokud se dostaneš k peruti dva-šest-šest, máš u mne pár

dobrých rad.“

„Můžeš mi je dávat už cestou, pokud to stihneš třeba hned teď,“

doporučoval Biggles. „Už dlouho čekám na takovou příležitost. Rád

bych se dozvěděl pár užitečných věciček od někoho, kdo se v tom

opravdu vyzná.“

„Pokud by k tomu takhle přistupovalo více chlapců, měli

bychom méně ztrát,“ ocenil ho Mahoney suše, když přešli po úzkém

– 21 –

můstku z pevniny na loď. Tam pokračovali v „předběžné

instruktáži“, dokud nedopluli na místo.

O dva dny později dojel náklaďák z Cresley po osamělé cestě

lemované topoly na sever St. Omer a Biggles vystoupil. V dohledu

nebylo nic, co by porušilo pustou nehostinnost krajiny, s výjimkou tří

hangárů z maskovacího plátna a několika dřevěných baráků a třemi

nebo čtyřmi zvědavost vzbuzujícími budovami ze železa.

„Tak, Bigglesi, jsi na místě,“ řekl Mahoney, který zůstal uvnitř.

„Tady si dáme sbohem.“

„Tak tohle je peruť jedna-šest-devět?“ zeptal se Biggles a

rozpačitě se na něho podíval. „Můj Bože!

Musím se přiznat, že bych se sem asi na letní dovolenou

nevypravil.“ Mrzelo ho, že Mahoneyova „nalévárna“ skončila.

„To chápu. Ale ty tady přece nejsi na dovolené!“ usmál se

Mahoney. „Neboj se, i tady najdeš sem tam krapet legrace. Je jenom

moc špatné, že tě asi nenechají jít k průzkumné peruti. Ale F.E.

nejsou zase tak špatná letadla. Dovedou bojovat, když na to přijde, a

Hunové to dobře vědí, věř mi. Předpokládám, že teď máme velký

nedostatek pilotů, a proto se verbují chlapci rovnou k těm jednotkám,

kde je jich nejvíc potřeba… Tak, já musím ještě kousek, dva-šest-

šest je odtud jen sedm nebo osm mil, takže se občas můžeme vidět.

Přijeď k nám, až budeme mít večírek. Ty bývají fajn. A pamatuj si,

co jsem ti napovídal. Můžeš o tom přemýšlet až do příštích vánoc.

Měj se, kamaráde!“

„Nazdar,“ odpověděl Biggles a zamával mu na pozdrav, když se

vůz pohnul ke svému dalšímu cíli. Biggles uchopil zavazadla, která

se nakonec objevila v pořádku, a vydal se ke čtvercové dřevěné

budově poblíž hangárů, kde bylo očividně velitelství perutě. Zaklepal

na dveře. Po vyzvání, aby vstoupil, otevřel a řízně zasalutoval.

„Kapitán Biggles, pane,“ řekl.

Důstojník, který seděl za psacím stolem zahrabán v papírech,

vstal, vyšel mu vstříc a podal mu ruku: „Jsem rád, že tě poznávám,

Bigglesworthe,“ usmál se. „A jestli umíš létat, všichni budeme moc

rádi, že jsi tady. Právě teď máme krušné časy. Jmenuji se Todd, ale

častěji mi říkají Toddy. Jsem štábní zásobovací důstojník, co tu

všechno zapisuje. Velitel je teď právě ve vzduchu, ale chtěl by s

– 22 –

tebou mluvit hned, jak se vrátí. Z velitelství nám telefonovali, že už

jsi na cestě. Svou rezidenci najdeš v domku číslo čtyři. Dej si dovnitř

věci a udělej si pohodlí. Pak se mrkni do jídelny. Je támhle naproti.

Já tam přijdu také. Mimochodem, kolik už jsi toho nalétal? Myslím

sólo?“

„Sám skoro devět hodin.“

Toddy se ušklíbl. „Na čem?“ zeptal se.

„Na Shorthornech a Avrosech.“

„Už jsi někdy letěl v F.E.?“

„Samostatně ne. Jednou jsem letěl ve Frenshamu, ale instruktor

byl na druhém sedadle se mnou.“

„To nevadí. Zvykneš si na ně celkem snadno,“ odpověděl

Toddy. „Uvidíme se.“

Biggles odešel do své ubikace. Za pár minut měl výstroj

vybalenou a pak zamířil pomalým krokem k důstojnické jídelně.

Ještě byl pěkný kus cesty od kantýny, když ho upoutal hluk

leteckého motoru. Vzhlédl. K letišti směřoval stroj, jehož typ

nedovedl rozeznat. Nicméně nechtěl vzbudit posměch těch, kteří ho

mohli pozorovat z jídelny a tak letadlu nevěnoval pozornost a

pokračoval v chůzi. Pak si všiml, že Toddy se chová nějak podivně,

což ho překvapilo. Štábní důstojník práskl dveřmi své kanceláře a

jako o závod se rozběhl k jídelně. Když byl asi tak na půl cesty,

zdálo se, že si to rozmyslel. Otočil se na místě, zakličkoval jako zajíc

a plavným skokem zmizel v mělké prohlubni.

Bigglese také upoutal výraz několika důstojníků u okna jídelny.

Zdálo se, že je něco velmi rozrušilo. Začali divoce mávat rukama.

Ještě chvíli mu nedocházelo, že všechny signály jsou určeny jemu.

Po prvé si uvědomil, že se děje něco nepatřičného, když zaslechl

pronikavý hvízdavý zvuk. Ale jeho pravý význam nepochopil a tak

se nedal ani teď nijak vyvést z míry.

Pískot náhle přešel v ječivé vytí a Biggles instinktivně uskočil

stranou, jako by ho srazilo rychle jedoucí auto. Ten pohyb mu

pravděpodobně zachránil život, protože v příští chvíli měl pocit, že

celý svět okolo něho explodoval v jasném záblesku plamene. Pak

přišla ohromující detonace, která vypadala jako zemětřesení. Ta ho

znovu srazila k zemi. V první chvilce bezvládně ležel zcela

– 23 –

omámený, zatímco kolem něho bušily do země padající úlomky

kamení a hroudy hlíny.

Do jeho dočasně otupělé mysli pronikala jakoby z velké dálky

nepřetržitá střelba kulometu. Po chvilce dokázal nejistě vstát. Zjistil,

že letadlo zatím zmizelo. K němu se v houfu hnala skupinka

důstojníků a mechaniků.

„Co to k čertu bylo?“ zeptal se jich, když došli až k němu. Zdálo

se, že je otázka pobavila, protože se ozvala salva smíchu.

Biggles se zamračil: „To takhle obvykle vítáte nováčky?“ zeptal

se zlostně.

Následovala další salva smíchu.

„Germán to občas tak dělá, pokud dostane šanci. Naši „přátelé“

nad frontou se museli dozvědět, žes přijel a tak poslali telegram na

uvítanou se vší parádou,“ odpověděl vysoký, dobře vypadající

důstojník a potměšile mrkl po ostatních. „Copak ty nepoznáš L.V.G.?

To je, kamaráde, německý dvousedadlový letoun, který vyrábějí v

Luft-Verkehrs-Geselschaft. Měls ho nad hlavou.“

„Pro Krista! L.V.G.! Hun!“ vykřikl Biggles.

Ten druhý přikývl. „Ano. Proklouzl, chtěl se trochu nazobat.

Měl jsi kliku,“ pokračoval. „Když jsem viděl, jak se promenáduješ

po letišti, jako by ses šel jen vyvětrat, bál jsem se, že ti co nevidět

budem balit věci. Předpokládám, že jsi ten Bigglesworth. Slyšeli

jsme, že jsi na cestě. Já jsem Mapleton z letky A. Ti ostatní jsou ve

vzduchu. Ale pojď s námi do jídelny a chovej se tu jako doma!“

„Ale co je s tím L.V.G.?“ zaúpěl Biggles. „Vy ho necháte

odletět po tom, co tady způsobil?“

„Ten už je teď na půl cesty domů. To nejlepší a asi jediné, co

můžeme dělat, je doufat, že mu naše protiletecká baterie nad frontou

trochu zatopí. Hele – támhle se vrací naše hlídka. Ale co to…“

Celá skupina náhle ztichla a oči všech se obrátily k obloze. Dvě

letadla se blížila k letišti se zřejmým úmyslem přistát. Biggles si

všiml, že Mappletonova tvář náhle podivně zbledla a napjala se.

Také si poprvé uvědomil, že má na rukávu tři hvězdy, což znamenalo

hodnost kapitána. Je plnoprávný pilot.

– 24 –

„Dva!“ vydechl muž, kterému předtím kapitán Mapleton říkal

Marriote. „Jsou dva!“ opakoval. A Biggles cítil, že napětí ve vzduchu

stoupá.

„Pojďme!“ pokynul Mapleton. „Pojďme jim naproti. Možná se

ti ostatní trochu zdrželi.“

Společně spěchali vstříc přistávajícím letadlům.

Události příštích minut se Bigglesovi navěky zapsaly do paměti.

Jeho mladá osobnost, postavená tváří v tvář kruté realitě války,

dostávala šok za šokem. Nervy měl napjaté k prasknutí, srdce mu

bušilo až v krku. Sotva si v tu chvíli uvědomoval, co vlastně dělá, ale

společně s ostatními došel až ke stroji, který sem roloval. Vrhl na něj

jen letmý zvědavý pohled. Pak se instinktivně podíval na pilota,

který si jen velmi pomalu sundával brýle a nehýbal se z místa.

Jejich pohledy se setkaly a Biggles si okamžitě uvědomil, že se

tu odehrála tragédie. Ta tvář byla bílá a strhaná a chyběl jí jakýkoliv

výraz. Přinutila Bigglese, aby znovu popadl dech. Muž nejevil

jedinou známku strachu, byl jen do krajnosti vyčerpán. Tak zůstal

snad dvě minuty sedět a prázdným pohledem civěl na palubní desku.

Pak, pohybem, který ho stál očividně spoustu úsilí, si otřel rukou

tvář, ztěžka se vyhrabal z kokpitu a dopadl na zem. Stále beze slova

se vrávoravě vydal k jídelně. V patách za ním dva nebo tři důstojníci.

Vedle Bigglese kdosi hluboce zabručel. Biggles se otočil. Byl to

Lutters.

„Jen se podívej na toho draka,“ řekl Lutters. „Starej musel tam

vzadu projít opravdovým peklem.“

„Starej?“ vyhrkl Biggles tázavě.

„Ano. Velitel. V tý mašině má alespoň dvě stě děr po kulkách.

Divím se, že to vůbec drží pohromadě!“

Biggles nemohl spustit pohled z pilota a tak úplně přehlédl, jak

vypadá stroj. To zjištění mu zcela vyrazilo dech. Všude zely díry, na

několika místech visely cáry rozervaného plátěného potahu, jak je

vítr rozcupoval na dlouhé, úzké třásně. Jedna střední vzpěra letadla

byla do poloviny nalomená a uvolněný drát bezmocně ležel přes

křídlo.

– 25 –

Chtěl jít ještě o krok blíž, když ho výkřik přinutil, aby zvedl

hlavu a podíval se na letadlo. Dva mechanici z něj opatrně

vyprošťovali tělo a pokládali je na zem.

„Asi by bylo lepší, kdyby ses držel stranou,“ řekl McAngus

naléhavě, když procházel kolem. Ale Biggles mu nevěnoval

pozornost. Věděl sice, že McAngus má pravdu. Ten pohled byl

opravdu příliš tvrdé sousto pro nového pilota. Ale osud ho nezvratně

postavil přímo doprostřed dramatu a on výzvu přijal.

Když došel až ke stroji, mechanici už položili smrtelně

zraněného pilota na zem. Oči měl otevřené, ale výraz, jaký v nich

byl, Biggles ještě nikdy nepoznal.

„Jimmy – jak je na tom Jimmy?“ mumlal zasažený muž.

Kdosi nařídil: „Podívej se po Jimmym!“

Biggles cítil, že teď zájem o jeho osobu jde stranou.

Ten hlas patřil veliteli, který se sem právě vrátil.

„Dopravte ho co nejrychleji do nemocnice,“ nařídil řidiči

sanitky, která u nich zrovna zastavila. „Jak je panu Forresterovi?“

obrátil se k mechanikovi, sklánějícímu se nad předním kokpitem

letadla.

„Obávám se, že je mrtev, pane,“ zazněla tichá odpověď.

„Tak ho vyndejte!“ přikázal stručně velitel.

Biggles zíral, jak dva mechanici vyskočili na přední kokpit

letadla F.E. Slowly a s ohledem až něžným zvedli tělo mrtvého

pozorovatele a spustili je tam, kde stáli dva muži a nastavovali čtvero

rukou.

Biggles pohlédl do bledé, voskové tváře se strnulým zvláštním

úsměvem a pak se odvrátil s pocitem, že se ocitl uprostřed příšerného

snu, ze kterého se právě probudil. Byl ohromen, jak fantasticky

neskutečný sen to byl a jak pravdivý.

Opět se ozval kdesi nahoře zvuk motoru. Sílil a slábl v prudkých

nárazech větru. Zase se ozval výkřik jako předtím. „Tam je ještě

jeden!“ Prudce se otočil a čekal spolu s ostatními, až se stroj přiblíží

k letišti. Motor zavrčel nad jejich hlavami, letadlo se otočilo proti

větru a přistálo. Na předním dílu mělo namalované velké bílé

písmeno U.

– 26 –

„To je Allen a Thompson!“ vykřiklo několik hlasů najednou.

Stroj se zastavil. V té chvíli pozorovatel vyskočil a začal mávat

zkřehlýma rukama, aby si obnovil krevní oběh. Pilot se k němu na

zemi přidal. Rozepjal si letecký oblek a vyndal si cigaretu.

Biggles viděl i v tomto letadle několik děr po střelách, ale ani

pilot, ani pozorovatel jim nevěnovali nejmenší pozornost. Pilot,

pevně stavěný chlapík, mladík s červenou tváří, se spokojeně

zašklebil a Biggles strnul údivem, jak se někdo mohl ve stínu smrti

smát.

„Staré dobré Irsko!“ poznamenal pozorovatel Thompson. „Tady

je zima k zmrznutí. Dejte mi někdo sirku. Takovej den!“ Otočil se na

hlouček. „Ti Hunové doslova pršeli z nebe. „Starej“ jich pár sundal –

řekl vám o tom? Ubohý Jimmy. Bojím se, že ten už to má za sebou.

A Lucas! Vlítli jsme do největšího hejna Hunů nad Douai, jaké jsem

kdy viděl.“

Otočil se a odcházel k jídelně. Ostatní se k němu přidali a

zanechali Bigglese samotného s mechaniky, kteří teď táhli stroje do

hangárů a vzrušeně se dohadovali o škodách, které stroje utrpěly. Pár

minut se na ně v hlubokém zamyšlení díval a pak se obrátil a

následoval ve zvláštním útlumu důstojníky, blížící se k jídelně. Bylo

to poprvé, co zblízka pohlédl do tváře smrti. Nedalo se říci, že by ho

ochromil strach. Přece však cítil, že se mu v nitru cosi změnilo. Až

do té chvíle bral válku spíš jako „koníčka“. Ale teď procitl a

pochopil, jak se mýlil. V tom byl obrovský rozdíl číst o smrti v

novinách a něco zcela jiného vidět ji ve skutečnosti.

Když šel okolo kanceláře, Toddy na něho zavolal: „Velitel chce

s vámi mluvit.“

Když Biggles vstoupil, bylo v místnosti několik důstojníků. Tím

víc si uvědomoval svoji nezkušenost. Ale velitel ho brzy zbavil

rozpaků.

„Bojím se, že jsi přišel v nejhorší možnou chvíli,“ začal, sotva si

potřásli rukama. „Myslím tím pro tebe,“ dodal rychle. „My věříme,

že se všechno brzy obrátí k lepšímu. Zařadím tě do letky A. Tvým

velitelem bude kapitán Mapleton. Chceme nechávat piloty a

pozorovatele pohromadě, dokud to jen jde, ale vždycky to není

možné. Myslím, že Way teď zrovna nemá stálého pilota –

– 27 –

Že je to tak, Mapletone? Takže Biggleswortha s ním můžeme

spárovat.“

Kapitán Mapleton přikývl. „Ano, pane,“ řekl. „Je to teď můj

jediný pozorovatel bez stálého pilota.“

„Dobře! Takže vaše letka je tím kompletní,“ pokračoval major a

obrátil se zpět k Bigglesovi. „Nenech se příliš ovlivnit tím, co jsi

dneska viděl. Byl to velmi nešťastný okamžik zrovna na uvítanou.

Takové věci se samozřejmě nestávají každý den, chvála Bohu!“

Zaváhal a pokračoval: „Chtěl bych, aby sis vždycky uvědomil,

že čest perutě je na prvním místě. Teď prožíváme dost těžké časy a

ještě nás čeká pořádný kus obtížné cesty. Nezbývá, než abychom

všichni dělali, co můžeme. Bezpodmínečně důvěřuj svému veliteli a

vždycky dodržuj jeho pokyny. Za normálních okolností bych ti měl

dát týden nebo dva, aby ses trochu otrkal, než tě pošlu do akce. Ale

měli jsme teď dost ztrát a potřebuji nutně každého důstojníka,

kterého mohu sehnat. Takže máš dost smůlu. Ale chtěl bych, abys

právě za této situace předvedl maximum z toho, co umíš. V

mapovém kabinetu si prostuduj plány a fotografie. I tak se lépe

obeznámíš s terénem v téhle oblasti. Dobrá, pánové, to je všechno.“

Když důstojníci odešli, jeden z nich, mládenec s tmavýma

hlubokýma očima, poklepal Bigglesovi na rameno. „Já jsem Mark

Way,“ řekl. „Vypadá to, že bychom měli lítat spolu. Takže čím dříve

se poznáme, tím lépe.“

„To je pravda“, souhlasil Biggles. „Už jsi tu dlouho?“

„Skoro tři měsíce,“ odpověděl Mark prostě. „Ale už jsem měl za

sebou trochu aktivní služby u pěchoty, než mě převeleli k R.F.C.

Přišel jsem s novozélandskými jednotkami. Tam jsem doma.“

„Každá zkušenost, kterou jsi zatím získal, se nám teď bude

hodit. S kým jsi dosud létal?“ zeptal se Biggles.

„S Lanem.“

„Kde je teď?“

Mark se na Bigglese podíval s trpkostí. „Už je tam nahoře,“ řekl

pomalu a ukázal k nebi. „Minulý týden umřel v nemocnici na

průstřel plic.“

Biggles na chvíli oněměl. Sdělení ho poněkud zaskočilo.

– 28 –

„Mapleton se ti bude líbit,“ pokračoval Mark, jako by si toho

nevšiml. „Je to dobrej chlap. Mimochodem, říkáme mu Mabs. Ani

nevím proč. Tady mu tak říkali ještě, než jsem sem přišel. Jeho

pozorovatel je Marble. Doopravdy se jmenuje Mardell, ale „Marble“

se pro něj líp hodí. Když dojde k boji ve vzduchu, je chladný jako led

a nad frontou zná každou píď. Oni jsou dobrý páreček a já bych šel s

nimi kamkoli. Velitelem letky B je Allen. Nejlíp se mu z dálky

vyhnout. Je temperamentní surovec. Možná to ode mne není fér,

když to říkám. Nemám totiž pocit, že chce být takový záměrně. Ale

už je tady dlouho a má nervy nadranc. Letku C. vede Rayner. Ten je

dobrej, ale trošku snob, i když si myslím, že je to od něho více méně

přetvářka. Jeho bratra zabili hned zkraje války a on od té doby myslí

jen na pomstu. Několik Hunů už dostal. Pase po nich, jak jen se

někde objeví. Pustí se do nich bez ohledu na to, kolik jich je. Někdy

tím svoji letku dostává do pěkné bryndy. Ale přesto si na něho

ostatní nemohou stěžovat, protože v největším ohni je vždycky právě

on sám. Mám obavy, že mu jeho příslovečné štěstí nevydrží věčně.

Jemu bych nechtěl dělat pozorovatele ani za nic! Marriot a McAngus

jsou další dva piloti v letce A. Conway létá s Marriotem a Lutter je

Macův pozorovatel. To je také dobrá posádka. Haló, tady zrovna

přichází Mabs. Co asi chce?“

„Bigglesworthe,“ spustil velitel, když došel až k nim. „Nechci

na tebe moc pospíchat, ale dnes odpoledne letím na obhlídku fronty.

Myslím, že to bude celkem klidné, jinak bych tě s sebou nebral, i

kdybys sám chtěl. Ale je fakt, že všichni už mají nalétáno víc než ty

a znamenalo by to další zvláštní let, kdyby ti někdo musel ukázat

linie. Navíc to nebude jako kdybychom letěli dvěma letadly sólo.

Takhle tam s tebou bude Mark, aby ti ukázal cestu, kdybys náhodou

zabloudil. Takže když odpoledne poletíš, splní to dva účely.

Omrkneš nepřátelské linie a očicháš si přitom mašinu i terén. A za

druhé si bude moci McAngus odpočinout. Vypadá trochu

vyčerpaně.“

„Ovšem, že poletím,“ odpověděl Biggles bez váhání.

„To jsem rád. Předpokládal jsem, že ti to nebude vadit. Je to

přece jen pro tvoje dobro, pro budoucnost, protože čím dřív si na

stroj zvykneš, tím lépe. Ale pro spásu Boží, drž se hlavně blízko

– 29 –

mne. Dohlédneš na něho, viď Marku? Startujeme ve tři, ale buďte na

ploše o čtvrthodinu dříve. Než se motory zahřejí, vysvětlím vám

předpokládaný kurz.

KAPITOLA 4

BITVA

Bylo chladno, nebe plné šedých mraků, když Biggles usedl toho

odpoledne do kokpitu a čekal na povel ke startu. Bezprostředně po

obědě se trochu proletěl nad letištěm, aby se seznámil s novým

strojem a aby se přesvědčil, že je schopen ho bez obtíží zvládnout.

F.E. 2b nebyla zvlášť komplikovaná mašina. Neměla žádné záludné

zvyky, což byl zřejmě důvod, proč ti, kteří s ní létali, nešetřili na své

letadlo chválou.

Hlídka sestávala ze tří strojů. Kapitán Mapleton letěl ovšem v

čele. Marriot a jeho střelec „Con“ – Conway – byli napravo a Biggles

na předním sedadle s Markem Wayem nalevo.

Letadlo mělo dva kulomety. Jeden mohl střílet dopředu a druhý

dozadu, přes vrchol křídla. Oba obsluhoval jediný střelec,

pozorovatel. Schránka s municí byla upevněna uvnitř kokpitu.

Biggles pocítil vlnu vzrušení, když se velitelovo letadlo

pohnulo. Slyšel řev Marriotova motoru a pak zvuk svého vlastního

stroje, sotva otevřel plyn. Tři letadla se společně otočila, srovnala se

na dráze a pak se vznesla pomalým, širokým obloukem do vzduchu.

Čtvrt hodiny manévrovali nad letištěm a vystoupali až do výše

sedm tisíc stop. Když velitel náhle srovnal stroj a zamířil k východu,

Biggles se trochu opozdil. Pozorný Mark ho na jeho chybu dost ostře

upozornil a tak se ji rychle snažil napravit, trochu se však vzdálil od

druhých dvou letadel.

„Snaž se držet směr!“ zavolal Mark, když se k němu otočil ze

svého sedadla a povzbudivě se usmál. „Pro všechny to bude

jednodušší.“

Biggles trochu sklonil nos letadla, přidal na rychlosti a vrátil se

do formace manévrem, který Mark ocenil uznalým zamáváním.

Nějaký čas pak letěli bez problémů. Pak se Mark ve svém kokpitu

– 30 –

začal víc hýbat, sledoval pozorně dílky kompasu a prohledával nebe

nad sebou i zem hluboko dole dlouhými, pronikavými pohledy.

Náhle sáhl po zbrani. Bigglesovi se rozbušilo srdce, když uslyšel

krátkou salvu, kterou Mark vypálil. Ale pak si vzpomněl, co mu

Mark říkal. Až dolétnou k liniím, že bude střílet, aby zahřál hlaveň.

Sníží tím riziko, že se zaseknou náboje.

Sledoval, kam míří hlaveň kulometu a spatřil dole pruh hnědé

země. Byl snad míli široký, na obou krajích ohraničený matnou

zelení. Na pohled úhledné zákopy ve tvaru rybí kosti se rozbíhaly

všemi směry. To už musí být fronta, pomyslel si se záchvěvem

vzrušení, trochu smíšeného s obavami. S touto směsicí zájmu a

úzkosti se dál díval soustředěně dolů.

„Hej!“

Provinile sebou trhl. To na něho zakřičel Mark a Biggles

okamžitě poznal proč: Vzdálil se dobrých sto yardů od svých druhů.

„Můj Bože!“ vzdychl. Nikdy nic neuvidím, když se jich

nedokážu držet, aniž bych z nich spustil oči!“

Ale Mark pohyboval ukazováčkem přes okraj kokpitu, jako by

jej zapichoval do vzduchu. Biggles pohlédl naznačeným směrem a

spatřil malou skupinku kulatých černých hrudek, vznášejících se v

prostoru. Automaticky je spočítal očima. Bylo jich pět. Ne, šest.

Mrkl kupředu, aby zkontroloval směr letu a pak se znovu podíval

dolů. Teď už jich bylo osm. „To je podivné!“ zamumlal si pro sebe.

Ve chvíli, kdy mu došlo, co se vlastně děje, kousek od kraje jeho

křídla vyšlehl plamen a ozvala se temná exploze, kterou slyšel i při

řevu motoru.

Když stroj zakolísal, měl srdce až v krku. Rychle letadlo

vyrovnal a rozhlédl se kolem, kde jsou druhá dvě letadla. Někam

zmizela. Na chvilku div nezpanikařil, ale Markovo jakoby náhodné

pokývnutí hlavou k pravému křídlu mu vrátilo sebedůvěru. Spatřil

totiž obě asi padesát yardů vpředu po pravé ruce. Rychle se vrátil na

své místo ve formaci, a když se mu podařilo zařadit se, jeho střelec a

pozorovatel v jedné osobě pochvalně přikývl.

Ty černé nebezpečné věcičky vybuchovaly všude okolo nich.

Ale zdálo se, že Mark je snad ani nevnímá. Přitáhl si kulomet a

– 31 –

připravil se ke střelbě. Náhle obrátil zbraň vzhůru a vypálil dlouhou

dávku. Pak bleskurychle otočil zbraň na druhou stranu a pálil znovu.

Biggles si mohl vykroutit krk, aby poznal, na co Mark střílí, ale

neviděl nic než vzduch. Že by zase zahříval hlaveň zbraně? Podíval

se na letadlo po své pravici a zaznamenal, že Conway také střílí.

Chvíli ho pozoroval. Cony pak přerušil palbu a pozorně se rozhlížel

přes okraj kokpitu. Pak se obrátil k Markovi a zvedl ruku s palcem

vztyčeným vzhůru.

„To je nějakých signálů,“ pomyslel si Biggles. „Rád bych věděl,

co to všechno znamená!“

Čas mu teď ubíhal pomalu, až se začal trochu nudit a také se

cítil unaven. Byl to zatím jeho nejdelší let. Je to vlastně docela klidná

zábava, uvažoval. Takhle kdyby se ukázal nějaký Hun nebo radši

dva. Zatím nemá ani ponětí jak to vypadá.

„Haló!“

Mark se opět vztyčil na svém místě a pokoušel se zamířit

kulomet přímo dolů. Poprvé se zdálo, že je opravdu vzrušený.

Biggles se bezděčně nahnul přes okraj kokpitu, aby zjistil, co tak

zaujalo jeho střelce a vyvedlo ho z míry. Tam, přímo pod ním se

vznášelo zelené utržené křídlo a Biggles doslova strnul, když na jeho

každé straně spatřil výrazný černý maltézský kříž. Po celém těle mu

naskočila husí kůže a v ústech mu vyschlo. Viděl muže v zadním

kokpitu letadla, jak na něj zoufale mává. Pak z neznámého důvodu

upadl bezvládně stranou a zelené křídlo se zmuchlalo jako cár papíru.

Otočilo se a ten muž vypadl ze sedadla.

Zcela ohromeně sledoval Biggles do hnědé kůže oblečené tělo,

jak se pomalu otáčí a otáčí, rotuje stále rychleji a přitom padá.

Myslel si, že snad nikdy nedopadne na zem.

Výkřik, doslova zaječení ho opět vrátilo do skutečnosti. Oba

další stroje jeho letky se obracely – již téměř dokončovaly oblouk.

Otočil se za nimi v tak ostrém úhlu, že se Mark musel chytit po

straně kokpitu a stěží přemáhal odstředivou sílu. Nikde již německá

letadla neviděl. Došel k názoru, že čas, vymezený pro jejich hlídkový

let, právě vypršel.

„Já to věděl, že teď, když se rozhodli letět domů, budou spěchat

jako diví!“ pomyslel si Biggles, když se vedoucí stroj skoro postavil

– 32 –

na nos a řítil se plnou rychlostí k zemi. Posunul rovněž knipl dopředu

a jen těžko potlačil radostné zavýsknutí.

Svist vrtule a bzučení větru v drátech trupu se mu vlévalo do

těla jako droga. Ptal se v duchu sám sebe, proč se Mark ohlíží přes

rameno, místo aby se díval kupředu, ve směru letu a vychutnával tu

nádheru a bylo mu skoro líto, když velitel vyrovnal střemhlavý let a

začal zvolna plachtit šikmo dolů.

Pozoroval blížící se zemi. Všímal si záchytných bodů tam dole a

snažil se je rozpoznat. Lovil v paměti všechny náznaky blížícího se

letiště. A pak už se soustředil na přistávací manévr.

Z velitelova letadla vylétla do vzduchu zelená světlice a rychle

se snášela na zem. Byl to signál „k rozpuštění“. Pro letadla

znamenal, aby přistávala nezávisle na sobě. Velitel dovolil ostatním

přistát dříve a teprve potom, s triumfem v srdci, je následoval a

pojížděl k hangáru.

Když vypnul motor, Mark se na něho spokojeně usmál. „Velmi

dobře!“ řekl radostně. „Tenhleten jde na můj účet. To je odplata za

Lanea.“

„Myslíš toho zeleného Huna, co byl tak těsně pod námi?“ zvolal

Biggles. „Byl to zatraceně divný pocit, když jsem toho chlapa viděl

padat!“

„Proboha ne! Toho přece dostal Conway. Já jsem sundal toho

modrožlutého ďábla!“

„Cože?“ zeptal se Biggles vzrušeně. „Jakého modrožlutého

ďábla?“

„Copak jsi neviděl, jak se proti nám spouštěl? Už po tobě šel.“

„Ne, neviděl, fakt,“ připustil Biggles střízlivě. „Neviděl jsem, že

střílíš po Hunovi.“

„Nejdřív to nešlo, protože jsem měl spoustu starostí s tím

černým, co to do nás pražil zespoda.“

Biggles vytřeštil oči a zavrtěl nevěřícně hlavou.

Černý, modrý, zelený! „Kolik tam těch ďáblů vlastně bylo?“

zeptal se zastřeným hlasem.

„Dohromady sedm. Mezi námi, tři z nich jsme dostali.“

Biggles ztěžka dosedl. „A já viděl jen jednoho a ještě pozdě,“

zasténal. „Co by se se mnou proboha stalo, kdybych tam byl sám?“

– 33 –

Mark se zasmál. „Neboj se, za chvilku si zvykneš a naučíš se na

ně dívat,“ řekl. „Viděls tu smečku, jak se za námi pustila, když jsme

se vraceli?“

Biggles zavrtěl hlavou. Oči měl široce otevřené a nebyl schopen

slova.

„Tys je vážně neviděl?“ divil se Mark. „To opravdu stálo za

pohled – byl jich nejméně tucet. Mabs je zblejsknul hned v tom

momentě, kdy vystrčili své špinavé nosy z mlhy. A protože má cit

pro situaci, hned zamířil k domovu.“

„Zaplať pámbu, že to udělal!“ prohodil Biggles skomíravě. “A já

si myslel, že pospíchá domů jen tak, protože ho to přestalo bavit.“

„Vždyť vlastně ani nic jiného nedělal,“ suše poznamenal Mark.

,Ale teď pojďme na čaj – už se na něj těším!“

KAPITOLA 5

ÚKLADY A PLÁNY

Biggles přistál se svým F.E. a zahleděl se k barákům, kde stál

Mabs se zbytkem letky. Všichni ho pozorovali. Vrátil se z krátkého

zkušebního letu.

Od onoho letu nad zákopy, který mu nikdy nevymizí z paměti,

uplynul už týden. Od té doby se vydával aspoň na jeden hlídkový let

denně a už se ho zmocňoval pocit, že je v téhle hře skoro doma.

Pochytil styl válečného létání a zvládl to s lehkostí, která každého

překvapila, zvláště jeho velitele, který to ohlásil majoru Paynterovi.

Ten mladý Biggles má snad ještě jedny oči, když jde o nepřátelská

letadla – tvrdil.

Lehce vyskočil z kokpitu a stručně oznámil svému mechanikovi,

že běhá perfektně. Pak rychle zamířil k ubytovně letky, kde ho

ostatní zjevně očekávali.

„Tak pojď!“ vyzval ho Mabs se záhadným úsměvem. „Máme tu

malou sešlost a bylo nám jasné, že bys ji nerad zmeškal.“

„To je fakt!“ souhlasil Biggles. „Miluji mejdany.“

– 34 –

„Tenhle bude možná výjimka“, řekl Mabs. „Drž se pevně, než to

ze sebe vysoukám. Jistě víš, že velení nás už pár dní nutí prozkoumat

železniční spoj, co odbočuje na Vanfleur?“

„Myslíte tu šou, kterou načali Littleton s Gornsbym?“

„Právě tu. Jak víš, oni se z ní ale nevrátili. A stejně tak Blake s

Andersonem, kteří tam zůstali včera. Obě druhé letky už to tam

zkusily a teď jsme na řadě my. Starej nechce, abych tam letěl já;

kdybych tu nebyl, nemohl bych vás pérovat. To znamená, že bude

muset letět jeden z vás: ty, Marriot nebo McAngus.“

„To už jsem si spočítal,“ odpověděl Biggles. „Není v tom žádná

levárna. Nebo snad přece?“

„Samozřejmě, že ne. Jenom ti to říkám, to je všechno. Můžete se

mezi sebou dohodnout, kdo z vás poletí. Jinak bych musel pro ten

džob někoho určit sám. Nechce se mi vyzvat k letu dobrovolníky. V

podstatě jste přece všichni dobrovolníci. Ale jsou tu dva háčky, na

které byste neměli zapomínat. Za prvé, nemělo by cenu letět dlouhou

cestu do Vanfleuru a vrátit se zpátky, aniž byste přinesli něco

nového. To znamená, že to chce spočítat každý vagón a náklaďák

okolo trati. Poznamenat si každý sklad v okolí. Ty informace musí

dokonale sedět. Nemá smysl něco odhadovat nebo si domýšlet,

protože nepřesné údaje nebo dokonce bludy by byly nebezpečně

zavádějící a nadělaly by více škody než užitku. Za druhé, pro toho,

kdo poletí, to bude pořádná makačka. Vanfleur je skoro čtyřicet mil

za liniemi. Nemusíte mi připomínat, že v Douai je více hunských

hlídek, než na kterémkoli jiném letišti Bosů na celé frontě. Říká se,

že Richthofen se svou partou právě přešli do Douai. To je možná

důvod, proč se naši chlapci z průzkumu nevrátili. Tak a to je

všechno. Do pěti minut bych rád věděl, kdo poletí.“

„Já!“ řekl okamžitě Biggles.

„Ne, ty ne!“ odpověděl rychle Mabs. „Nedovolím někomu

spáchat sebevraždu jenom proto, že si Manfréd von Richthofen –

„Rudý baron“ – německé eso, který sestřelil celkem 80 spojeneckých

letadel, byl zabit v dubnu 1918 – myslí, že dělá správnou věc.

Navrhuji, abyste losovali – ten kdo zbyde, poletí. To je ten

nejférovější způsob. Ať se pak stane cokoli, nemůžeme si nikdo nic

vyčítat.“

– 35 –

Biggles vytáhl z kapsy minci a ostatní dva udělali totéž.

„Jedem,“ řekl a vyhodil minci do vzduchu. Tři mince pak

zazvonily o beton.

„Hlava,“ oznámil Biggles, když se podíval na svou minci.

„Orel“, konstatoval Marriot.

„Já také“ řekl McAngus.

„To znamená, že v tom stejně lítám já!“ ušklíbl se Biggles.

„Kdy startuju?“

„Kdy budeš chtít – čím dříve, tím lépe. Myslím, že optimální by

mohlo být časné ráno.“ doporučoval Mabs.

„Proč myslíte?“

„To je čas, kdy se tyhle věci obvykle dělají.“

„Právě na to jsem myslel – a Hunové nás mají přečtené, vědí to

zrovna tak dobře. Poletím pro změnu teď odpoledne, jestli nic

nenamítáte. Co si myslíš, Marku?“

„Mně to vyhovuje!“ souhlasil pozorovatel.

„Takže to je ono!“ řekl Mabs. „Bude nejlepší, když se mnou

půjdeš ke starýmu a řekneme mu, že letíš ty. Chce si s pilotem ještě

před letem promluvit. Ty Marku pojď také.“

Velící důstojník vzhlédl od stolu, když vstoupili do kanceláře.

„Á, to jste vy dva, Bigglesworth a Way. Myslel jsem si, že by to

takhle šlo.“ Vstal a popošel až k nim. „Tak, chlapi, podívejte se

sem,“ pokračoval. „Nemohu vám toho říci mnoho, ale pamatujte, že

tyhle lety neděláme jen pro parádu nebo abychom nějak zabili čas.

Pro velitelství jsou ty údaje maximálně důležité, už si to začínají

uvědomovat.“ Poťouchle se usmál. Vybavil si, jak pár dní předtím se

váleční stratégové smáli jeho nápadu použít k průzkumu letadla.

„Chci, abyste na té trati věnovali zvláštní pozornost vozovému

parku,“ pokračoval. „Dobře se dívejte na místa, která jsem vám

vyznačil na mapě. Prostudujte si poslední sadu fotografií, kterou z té

oblasti máme. Najdete je v kabinetu s mapami. Víte už, na co se máte

dívat. Prozkoumejte celou vlečku. Poznamenejte si každou změnu v

krajině.

Pokud uvidíte vzrostlé křoví, které tam ještě před týdnem podle

fotografií nebylo, bude patrně maskovat dělostřelecké baterie.

Všímejte si polehlých ploch na trávě a drátů, které k takovým

– 36 –

místům vedou. Patrně nedokážete rozeznat telefonní kabely, ale

můžete si všimnout stínů, které sloupy vrhají nebo řady teček… to

mohou být nově vyhloubené díry pro další sloupy. Můžete rozeznat

stopy, které ty tečky budou spojovat – otisky nohou a pošlapanou

hlínu. To zůstalo po pracovní četě. Ještě jednodušší je rozeznat

podzemní kabel. Pokud výkop ještě není zahrnut, vypadá jako rovná

vyříznutá čára. Pokud už zasypán je, vypadá jako chlupatá čára. Jako

vlněná příze se zdrhnutými okraji. Pokud zjistíte, že se více takových

známek po spojeném vedení sbíhá do jednoho místa, může to

znamenat, že právě tam sedí nepřátelské velení.

Převažuje-li nový ostnatý drát mezi starým, nepřítel zřejmě

očekává, že tu bude napaden a připravuje si nové obranné pozice. Na

druhé straně nové zákopy a kryty s čerstvě vytěženou hlínou a

především stopy kol, vyryté jako koleje prozrazují, že nepřítel chystá

ofenzívu. Všechny tyhle věci byste měli objevit a správně je

zhodnotit, abychom se k nim nemuseli vracet… Kdy jste se rozhodli

letět?“

„Po obědě, pane,“ odpověděl Biggles.

„Myslel jsem, že byste měli raději startovat ráno. To je obvyklý

čas.“

„Ano, pane. Právě proto jsme se rozhodli letět dnes odpoledne.“

Velitel perutě se zarazil, ale pak se mu tváří mihl spokojený

úsměv. „Bod pro vás!“ řekl souhlasně a přikývl. „Nejhorší je být

příliš dlouho na jednom místě. Hrozí nám stereotyp, aniž si to

uvědomujeme. Takové maličkosti, jaké jste právě objevili, se nám

vryjí někdy tak hluboko, že je ani nevnímáme. Dobrá. Šťastný let,

chlapci, zlomte vaz!“

„Jdeme, Marku,“ řekl Biggles, když opustili kancelář. „Pojď,

připravíme si mašinu. Pak si můžeme ještě chvilku sednout a

všechno si promyslet, než přijde čas odletu.“

Odstartovali přesně ve dvě hodiny. Jejich cíl byl odtud, jak řekl

Mabs, plných čtyřicet mil. A protože počítali s tím, že let potrvá

nejméně tři hodiny, nechtěli startovat později. Po čtvrté hodině se již

začínalo zvolna šeřit.

Biggles dvacet minut nepřetržitě stoupal ve velkých kruzích nad

letištěm, jako by si provrtával cestu vzhůru. Věděl, že čím výše bude

– 37 –

při přeletu fronty, tím bude mít větší šanci, že unikne pozornosti

Hunů. Čekal, až se výškoměr ustálí u osmi tisíc stop, než zamířil k

liniím.

Pozdravilo je několik štěkavých výbuchů, když je přelétali, ale

pak měli na další půl hodinu nebe jen pro sebe. Z jednoho hlediska

byl pro jejich let den vhodný, z druhého špatný.

Od východu se líně valily těžké mraky v různých výškách – šest

až osm tisíc a dokonce deset tisíc stop – zatímco mohly být pro ně

výhodné jako úkryty, kdyby byli napadeni, nepřátelské patroly si tam

na ně mohly počkat. A ještě něco. Zatímco je mraky skrývaly před

protiletadlovými střelci, na druhé straně jim omezovaly výhled a

schovaly před nimi na zemi mnoho detailů, které měli sledovat.

Navíc, pokud by jejich cíl byl celý zakrytý mraky, museli by se buď

vrátit s nepořízenou, nebo se spustit mnohem níž, což by nad

nepřátelským územím mohlo být velmi nebezpečné. Nicméně

Biggles se rozhodl, že pokud se neobjeví nablízku nepřátelské

stíhačky, raději sestoupí o tisíc stop, než aby se vrátili bez podrobné

zprávy, což by jistě na velení – ať už oprávněně nebo ne – posuzovali

jako neúspěch.

Nyní se blížili k cíli a Biggles začal doufat, že by se jim mohlo

podařit dosáhnout jej bez jediného výstřelu. Ale atmosféra podstatně

zhoustla. Biggles dostal pořádný vztek, když zjistil, že se nad

„jejich“ místem vznáší mlhový polštář. Museli letět ještě níž a

riskovat, když chtěli vůbec něco spatřit. Biggles vypnul motor a

začal jemně plachtit níž.

„Jdu dolů!“ vykřikl na Marka, který se už vztyčil v sedadle,

připravený k palbě. Pozorně sledoval prostor všemi směry.

V šesti tisících stopách se ponořili do husté mlhy a Biggles

nespouštěl oči z přístrojů. Měl teď napjatý každý nerv. Pět tisíc –

čtyři tisíce – tři tisíce stop a mlha stále nekončila. Věděl, že v ní

nebude moci vystoupat zpět, aniž by ztratil vládu nad strojem.

Zoufale hledal díru v mracích nebo aspoň škvírku, kudy by se dalo

proklouznout. Ve dvou tisících stopách se vynořil do chladného

nehostinného světa a úzkostlivě se rozhlížel po železničních kolejích.

„To je ono!“ vykřikl a ukázal doprava. Současně znovu spustil motor

– 38 –

a zamířil k cíli. Mark spatřil železniční spojku a v té chvíli nechal

kulomet v klidu a sáhl po zápisníku. Připravil se k psaní.

„Puf, puf, puf,“ zaštěkala protiletadlová děla. Jenže nepřátelští

vojáci stříleli ve spěchu a granáty šly daleko od nich… Připojily se

další baterie a obláčky se začaly přibližovat, jak si dělostřelci

upravovali náměr. Ale Biggles držel stroj rovně, pozorně sledoval

prostor kolem sebe, zatímco Mark počítal železniční vozy, dělal si

poznámky, jak mu to jen zmrzlé ruce a kymácející se letadlo

dovolily.

Biggles udělal široký oblouk nad železniční přípojkou, kde

vládla rušná doprava. Byla to jediná strategicky důležitá železniční

trať, která zde v tomto válečném čase fungovala.

Jenom ve stanici stály čtyři dlouhé vlaky. Dva další – jeden z

nich sestával z otevřených vagónů a vezl polní děla – čekaly před

nimi pod párou a byly připraveny vyjet. Do dalšího vlaku zrovna

nakládali z velkého vozu munici.

„Už jsi hotov?“ vykřikl Biggles.

„Vem to ještě jednou kolem!“ zakřičel Mark.

Biggles se zarazil, ale načal další okruh. Čas od času musel do

vývrtky nebo prudce otočit, aby se vyhnul stále se zvětšujícímu

přívalu granátů a kulek z kulometů. Přál bych si mít tady bombu

nebo dvě, pomyslel si, když pohlédl na obrovský sklad munice. Ale

není pochyb, že naši bombarďáci přijdou na správné místo, když v

pořádku odevzdáme zprávu.

Dělostřelba náhle bez varování ustala. Mark odhodil tužku,

zasunul zápisník do kapsy a hrábl po kulometu. „Podívej se támhle!“

vykřikl.

Ale Biggles už to taky viděl. Velkou formaci letadel s rovnými

křídly, která se na ně hnala od východu. Nebylo třeba spekulovat,

jaké jsou národnosti.

„Taková smečka!“ zaklel a prudce otočil k návratu. Ale srdce

mu málem přestalo tepat, jako by je sevřela ledová dlaň. Spatřil další

formaci nepřátelských strojů, které se k němu řítily směrem od linií.

Byli odříznuti.

Zůstali jsme tam moc dlouho, pomyslel si trpce. Ti lidé na

nádraží museli vzbouřit každé letadlo na míle daleko. Teď nám chtějí

– 39 –

zabránit, abychom se vrátili se svou zprávou domů. Udělají vše, jen

aby nám to zmařili. „Dobrá, pustíme se tedy do bitvy!“ vykřikl

zoufale a otočil příď k severozápadu a řítil se jediným volným

směrem.

Naštěstí na obzoru zůstala spousta roztrhaných mraků,

oddělujících se od oblačné masy, nakupené o něco výše. Doufal, že

by mu mohly pomoci ukrýt se před těmi vlky.

Mark se najednou prudce otočil ke kulometu, který mířil přes

kokpit dozadu a začal pálit v krátkých ostrých dávkách. Biggles

ztuhl, když se mu do palubní desky se zlověstným úderem zaryla

kulka. Začal lehce uhýbat napravo – nalevo, aby nepřátelským

střelcům znesnadnil míření. To byla jedna z těch rad, co dostal ještě

na lodi, když sem pluli přes Kanál. Do uší ho udeřil ostrý rachot

motoru. Předlétají nás, napadlo ho. Mark divoce gestikuloval, aby

začal stoupat. Naklonil nos letadla trošku dolů, aby získal rychlost a

zamířil prudce vzhůru. Chladná, šedá mlha je zahalila jako

přikrývka.

„Musí jich být aspoň dvacet, těch Albatrosů!“ křičel Mark. Ale

Biggles měl plné ruce práce, aby udržel stroj ve vodorovné poloze.

Bublinka sklonoměru skákala ze strany na stranu v divokém reji a

střelka kompasu se jen míhala.

„To nemá cenu – musím dolů!“ vykřikl. Závan větru ho udeřil

do tváře. Uvědomil si, že náraz smýkl strojem stranou. Vyrovnal

kolizi, ale jak se v těchto případech často stává, manévr poněkud

přehnal a vítr ho šlehl do druhé tváře. Když se vynořil z mraku, padal

po křídle k zemi.

Srovnal stroj, zatímco Mark už se narovnával a hned začal

zkoumat situaci. Biggles ze zadního sedadla vytřeštil oči na

nepřátelská letadla, rozptýlená všude kolem po obloze, hlavně na

jihovýchodě, kde jim znemožňovala návrat. Jakmile nepřátelští piloti

zblýskli jejich F.E., vrhli se jejich směrem a začali je pronásledovat.

Pokládali je za snadnou kořist.

„Nevím, kam se dostaneme, ale téhle přesile se neubráníme!“

přímo řval Biggles, stále letící k severozápadu. „Náš kurz už je

bůhvíkde.“

– 40 –

Letadla s černými kříži je rychle doháněla a tak opět sklonil nos

letounu a zamířil do nízkých mraků, které pluly celkem nedaleko.

Dostal se k nim právě ve chvíli, kdy se pod dunivou palbou celý F.E.

otřásl od vrtule po ocas. Skoro panicky se vrhl střemhlav do bílé

nadýchané páry. Vynořil se na druhé straně, prudce uhnul doleva a

ukryl se v dalším mraku.

Tak stále pokračoval. Otáčel se, kličkoval, někdy prolétl

mrakem, jindy proklouzl kolem nich. Klesal pod ně a pak zase

hustou clonou stoupal vzhůru. Věděl, že je beznadějně ztracený, ale

přesto věřil, že tahle schovávaná je lepší, než se postavit na odpor

ohromné přesile.

Mark byl stále ještě v palebné pozici a zkoumal oblohu za nimi.

Pak zvedl ruce nad hlavu. Oba palce mířily radostně vzhůru.

„O.K.! Ztratili jsme se jim!“ vykřikl.

Biggles si s ulehčením vydechl a začal plachtit mezi mraky.

Doufal, že zahlédne v terénu nějaký bod, který by dokázal rozeznat

na mapě. F.E. se teď vznášel v čistém vzduchu a Biggles se s

obavami, podíval pod sebe. Koukal, zamrkal a rozhlížel se znovu.

Pak jeho vyděšený pohled utkvěl na hladině tmavě zelené, vlnami

zpěněné vody.

Nemohl se mýlit. Tam dole bylo moře. Mraky, jak se to často

stávalo, náhle končily za pobřežní linií, která se odkryla jako bílá,

vlnami pocuchaná čára přímo za ním. Obloha před ním byla čistá,

svítila bledou modří, jak daleko jen dokázal dohlédnout.

Rychle přemýšlel. Promítal si v duchu mapu a odhadoval, co se

mohlo stát. Na svém dlouhém úprku na severozápad se ve

skutečnosti dostal až k belgickému pobřeží. Stočil se tedy příliš k

jihu. Věděl, že dříve nebo později musí opět přeletět francouzské

hranice.

Mark zkoumal zase svou mapu, když Biggles postupoval podél

pobřeží.

„Bude to dobré, když vydrží šťáva a jestli se nesetmí moc brzy,

dokud nezjistíme, kde vlastně jsme,“ křičel. Pak se opět pevně usadil

ve svém sedadle, aby mohl plnit svůj trvalý úkol – sledovat a hledat

na něm nepřátelské stroje. Jak se blížil soumrak, modř oblohy

– 41 –

pomalu přecházela do mlhavé šedi. Biggles sestoupil níž, aby

neztratil vodící čáru pobřeží.

Mark náhle vyskočil a otočil hlaveň směrem k otevřenému moři.

I Biggles se tam zadíval a spatřil Albatrosa, který na ně mířil z mlhy.

Instinktivně se podíval i na druhou stranu. Zleva od pobřeží k nim

letěl druhý Albatros. Dva stopaři, evidentně spolupracující. Teď na

ně chystali zdvojený útok.

Události příštích třiceti sekund probíhaly tak bleskově, že

Biggles ani neměl čas přemýšlet, jak k tomu došlo. Mark střílel na

první hlídku. Také nepřátelský pilot začal pálit. Biggles se podíval na

druhého, který také nemeškal. Oba piloti německé hlídky,

nepochybně mazaní kozáci, útočili na ně z takové blízkosti, že

Biggles instinktivně stáhl knipl k sobě a vyrazil vzhůru, aby se jim

vyhnul. Oba piloti strhli letouny stejným směrem a narazili na sebe

nosy svých strojů těsně pod F.E. a v takové blízkosti, že Biggles v

kokpitu povyskočil. V té chvíli mu motor v přetížení vynechal a on

náhle ucítil pronikavě ostrou vůni paliva. Automaticky sklonil příď

stroje k pobřeží a motor naskočil. Koutkem oka stačil zahlédnout

trosky obou německých letadel, jak dopadly s příšerným

šplouchnutím na hladinu.

KAPITOLA 6

PŘÍLIŠ POZDĚ NA VEČEŘI

S ubývajícím světlem se pobřežní linie téměř vytratila, přesto, že

byla velmi blízko. Rozkládala se před nimi jakási masa s

vystupujícím pruhem matně okrového písku, omývaná pěnou, jak se

vlny rozbíhaly do dáli.

„Nikdy se domů nedostaneme,“ pomyslel si Biggles, když se

podíval na výškoměr, ukazující tisíc stop.

Mark vstal a klidně si rozepínal kožený plášť a letecké boty.

Vytrhl první dvě stránky ze svého poznámkového bloku a složil

podrobnou zprávu opatrně na čtvrtky a vsunul je do kožených

destiček, které si uložil do náprsní kapsy.

– 42 –

Uvolnil ze závěsů připevněné kulomety a hodil je přes palubu.

Biggles věděl, že pro to má hned dva důvody. Za prvé chtěl zabránit,

aby se jich zmocnil nepřítel a za druhé museli odlehčit stroji, měli-li

posílit naději na návrat.

Pak se Mark podíval na Bigglese, složil dlaně do trychtýře a

zakřičel: „Svlékej se! Bojím se, že se budeme muset vykoupat!“

S určitými potížemi – musel přidržovat knipl jen jednou rukou –

se Biggles dokázal zbavit pláště a hodil jej dolů. Čepice, brýle a

letecké boty z ovčí kůže letěly za ním.

V poslední chvíli, kdy už si mysleli, že by mohli doletět až na

pláž, je zachytil poryv větru a letoun se rychle propadal. Biggles

držel stroj v rovině, jak jen to bylo možné. Ale protože ztratili

potřebnou rychlost, neovladatelné letadlo se otočilo a bezmocně se

zhroutilo do vody. Velká vlna zvedla odepsaný F. E. jako peříčko a

popohnala ho o kus k pláži. Pak se podvozek zaryl do písku a oba

letci rychle vyskočili a ani se nenadali a měli břeh na dosah.

Zpola utopený Biggles cítil, jak se přes něj převalují vlny jedna

za druhou. Už pod sebou cítil pevné dno. V pokleku na všech čtyřech

zaryl prsty do písku, cítil, jak jej vracející se vlna stahuje zpátky do

moře. Mark, který byl těžší, ho uchopil za límec a ze všech sil ho

držel, dokud vodní příval neopadl. Plazili se, padali, vstávali,

klopýtali, kymáceli se, až se jim podařilo uniknout z dosahu vln na

pláž. Ústa měli plná slané vody a písku.

„Zatraceně, ono to není zas tak studené!“ procedil mezi

cvakajícími zuby Biggles.

„Zvedni se a postav se na vlastní. Budou tady za pár minut.

Museli nás vidět, když jsme šli dolů!“ vysypal ze sebe Mark snad

jedním dechem.

Nejistou chůzí, v promočeném prádle přilepeném k tělu,

spěchali k širokým písečným dunám, které v těch místech už patřily

k belgickému pobřeží.

„Nač ten spěch?“ namítal Biggles.

„Hunové tu budou každou chvilku – pořád ještě nejsme na

správné straně fronty!“

Sotva se dostali do slabě zarostlých dolíků v dunách, zaslechli

drsné hrdelní hlasy. Jejich majitelé se k nim neodvratně blížili.

– 43 –

„K zemi!“ zasykl Mark a oba se přitiskli do nízké ostré trávy,

která tu v trsech vyrůstala z písku. Byla již skoro tma, takže měli

naději, že by je jejich pronásledovatelé mohli přehlédnout.

Biggles pevně zaťal zuby, aby mu tak hlasitě necvakaly. Ten

zvuk, o tom nepochyboval, by je prozradil, protože hlasy se ozývaly

nejvýš deset yardů od nich. Ti lidé mířili bezpochyby ke břehu.

Nějakých dvacet minut, možná ještě déle, leželi takřka bez

hnutí, zatímco tmavé postavy křižovaly prostor od pláže k dunám a

zpět. Zjevně po nich pátraly. Jedna skupina přišla tak blízko, že

Biggles zadržel dech a očekával, kdy ucítí na zádech dopad těžké

vojenské boty.

„Co budeme dělat? Zmrznu na kost, jestli tu zůstaneme ještě

chvilku!“ zašeptal, sotva se kroky trochu vzdálily.

„Když to takhle půjde dál,“ zamumlal Mark, „tak já taky. Od

nohou umírám už teď. Jenže nemáme na vybranou, můžeme jen tiše

ležet a doufat, že nás pomalu začnou považovat za utopence. Museli

vidět, jak na nás útočily ty dva Albatrosy. A z toho, co vědí, budou

zřejmě předpokládat, že jsme aspoň vážně zraněni. Dostali rozkaz,

aby nějaký čas hledali po pláži mrtvoly těch dvou britských pilotů.

Ještě nějakých pár minut se budeme muset smířit se zimou, alespoň

dokud se motají tady kolem. Až se ještě trochu setmí, doplazíme se

na vrcholek téhle duny a uvidíme, jestli pak dokážeme odhadnout,

kde vlastně jsme.“

Uplynula alespoň čtvrthodina, než tma opravdu pořádně

zhoustla. Jenom dorůstající srpek měsíce nízko nad obzorem vydával

matný bledý svit. Mark zašeptal: „Jdeme!“ a začal se srdnatě plazit

na zvedající se svah nejbližší duny. Biggles ho následoval, rád, že se

vůbec dokáže pohybovat. Bok po boku dolezli na vršek. Opatrně a

jen lehce zvedli hlavy a rozhlédli se po okolí. Na pláži nespatřili

živou duši, s výjimkou malé skupiny, která shledávala zbytky F.E.,

vyvržené mořskou vodou na břeh. Nějaké trosky z letadla rozhodně

zbýt musely. Hromady dřeva a různých odpadků přece vždycky leží

tam, kam až dosáhnou vlny a odlehčí si od balastu.

„Musejí si myslet, že jsme se utopili, jinak by určitě byli

agilnější,“ přemítal dýchavičně Mark. „Nám nezbývá, než se držet v

blízkosti pobřeží. Možná bychom měli aspoň chvíli počkat, ale to

– 44 –

bychom zase zmrzli na kost. Rozhodně se musíme za drát dostat před

úsvitem nebo nás ještě dopadnou.“

„Za drát? Za jaký drát?“ zeptal se Biggles.

„Myslím ten ostnatý drát mezi liniemi. Nejsem si úplně jistý, ale

myslím, že jsem ho viděl, když jsme přelétali nízko nad těmi místy.

Jestli se nemýlím, je to odtud asi jen míli. Kdyby nebylo těch dvou

mizerných Hunů, mohli jsme být v pěti minutách v pořádku za

frontou.“

„Co říkáš, mohli bychom se dostat přes ty dráty?“ zeptal se

Biggles.

„Zřejmě ne. Slyšel jsem, že dráty jsou tam hustě na sobě a navíc

tam později přidali různé věci, aby zabránili uprchlým zajatcům a

vězňům dostat se k pobřeží. Někdo mi říkal, že tam navěsili na dráty

malé zvonečky. Jakmile se drátu dotkneš, zazvoní. V každém případě

bychom potřebovali i gumové rukavice, protože Hunové do těch

drátů někdy začínají pouštět elektřinu. Ne, ne. Bojím se, že je

budeme muset obejít.“

„Obejít?“

„Ano. Myslím tím obeplavat je. Musíme vodou, to je naše jediná

šance.“

Biggles zasténal. „To je tedy nádherná vyhlídka, vlézt znovu do

vody! Raději bych bojoval s největší formací Hunů, jakou kdy

sehnali dohromady. Nikdy jsem si neuměl představit, že by voda

mohla být tak studená. Jednou jsem se málem přihlásil k

námořnictvu a teď jsem zatraceně rád, že jsem to neudělal.“

„Nebruč, můžeme být spokojeni, že jsme zůstali na živu!“

vydechl Mark. „Pojď dál, bez rámusu, a už ani slovo!“

Stále se pohybovali při zemi. Střídavě se plazili nebo šli po

čtyřech, metr za metrem se prodírali dunami. Kdykoli měli

příležitost, nahlédli přes vrcholek duny, aby udrželi směr. Museli jít

souběžně s pobřežím. Někdy se mohli na několik yardů i narovnat,

ale už za chvíli se v otevřeném prostoru plazili po zemi jako hadi.

Jednou jim nezbylo než se přitisknout k písku, když hlídka, zjevně

připravená k bojové akci, je minula jen o pár yardů.

Nakonec se Mark zvedl a zahleděl se před sebe. „Myslím, že už

támhle vidím dráty,“ vydechl. „Takže dál jít nemůžeme. Tam přímo

– 45 –

u fronty bude první zákop. Slyším, jak tam někdo mluví. Nezbyde,

než se vrátit do vody.“

„Tak jo, jdeme,“ zašeptal Biggles. „Větší zima než je teď mně

už být nemůže!“

Vlekli se po břiše dál, plazili se až k okraji mořského břehu.

„Jak moc umíš plavat?“ zašeptal Mark.

„Já nevím,“ pokrčil rameny Biggles. „Ještě jsem to nezkoušel.“

„Teď tedy dostaneš příležitost. Já umím plavat dobře a doplavu

daleko, jenže ne v takhle studené vodě. Já jsem mořem odchovaný.

Když ucítíš, že tě opouštějí síly, chyť se mě za límec, a buď

projdeme – nebo se společně utopíme. Musíme se dostat za boje a

pak plavat souběžně s břehem. Až uvidíme spřátelené linie, zamíříme

ke břehu. Dokud je neuvidíme, poplaveme tak daleko, jak jen to

půjde. Ale ty linie nemohou přece být bůhví kde – jdeme!“

Ponořili se srdnatě do ledové vody a pustili se do boje s

oslepující vodní tříští. Biggles se ani v nejmenším nestaral o to, kam

jdou. Jednoduše upřel zrak na tmavou hlavu míhající se před ním a

následoval ji.

Nevěděl, jak dlouho mohli plavat, ale zdálo se mu to jako

věčnost. Už se mu chtělo vykřiknout, že nemůže dál, když Mark

zabočil ke břehu. Biggles udělal ještě několik zoufalých temp, aby

zdolal vlnu příboje, a pak zůstal ležet na písku, jako vyvržená ryba.

Pokud mrtvá ryba chraptí a kašle.

Mark ho popadl za límec a odtáhl ho z dosahu vln. „Vstaň!“

osopil se na něj přísně.

„Počkej minutu – nech mě aspoň chytit dech…“ žadonil

Biggles.

Mark ho rázným trhnutím postavil na nohy. „Běž!“ řekl.

„Musíme sebou hodit, aby se nám rozproudila krev, jinak oba

chytneme zápal plic. Myslím, že už jsme přešli obojími dráty. A

jestli ne, jsme namydlení. To je všechno.“

Aniž by dál čekal, začal pravidelně klusat po písčitém břehu.

Biggles se úporně držel za ním. Jejich obleky pleskaly, jak z nich na

každém kroku kapala voda.

„Halte la!“

S výkřikem se zarazili na místě, jen co výzva dozněla.

– 46 –

„Friend – Ami!“ vyjekl Biggles zoufale, ale z těch slov čišela

radost, protože poznal, že nezní německy, ale francouzsky.

„Attendez!“ přikázal znovu ten hlas. Zaslechli lomozit

vojenskou výstroj. Tmavá postava, kterou následovalo několik

dalších, se objevila ze tmy docela blízko. Pušky a bajonety měli cizí

vojáci v pohotovosti.

„Spusť ty!“ zavrčel Mark. „Já se s nimi nedomluvím.“

„Je suis – Nous ont – Anglais“ koktal Biggles svou nejlepší

francouzštinou. „Aviateurs – aviateurs Anglais.“ Nějak je musí

přesvědčit, že jsou angličtí piloti.

Bylo slyšet hluboké nadechnutí a tmu proťal záblesk světla.

Postavy se přiblížily až k nim, obklopily je a pak všichni společně

spěchali k blízkému zákopu. Vešli do podzemního krytu, kde

úřadoval důstojník v modré uniformě. Právě něco psal.

Biggles začal belgickému důstojníkovi překotně vyprávět

podivuhodnou směsicí angličtiny a lámané francouzštiny jejich

příběh. Zpočátku si je podezíravě prohlížel, ale nakonec vzal telefon

a někam krátce zavolal. Zdálo se, že je s odpovědí spokojen.

Oběma letcům pomohli svléknout promočené oblečení, přinesli

jim teplé přikrývky a pak i ve velkých miskách horkou polévku.

Strčili jim ji do zkřehlých rukou.

O hodinu později vstoupil do místnosti britský štábní důstojník.

„Kdo jste?“ zeptal se příkře, se zjevnou nedůvěrou. Ale jeho

podezíravost se rychle vytratila. Když mu oba letci řekli, co mají za

sebou, tvářil se docela přátelsky.

„Já jsem – my jsme Angličané. Piloti. Angličtí piloti.“

Mark mu podal svou zprávu, která sice byla dost promočená, ale

stále ještě čitelná. „Přál bych si, pane, abyste to nechal dopravit co

nejrychleji k našim,“ řekl. „Pěkně jsme si kvůli tomu užili!“

„Můžete to odevzdat sami,“ řekl jim důstojník. „Kousek odtud

mám auto. Ale budete si muset půjčit nějaké šaty a taky boty, jestli

vám naši belgičtí přátelé pomohou. Tyhle mokré si obléknout

nemůžete!“

Večeře byla v plném proudu, když Biggles a Mark, oblečeni do

nesourodých částí anglické a belgické uniformy, dorazili opět na své

letiště. Opravdu nebyli tak daleko. Otevřeli dveře jídelny. Všechno

– 47 –

rázem ztichlo. Všechny oči na nich visely. Oba letci prošli ztuhle

středem uličky k čelnímu stolu, kde seděl velitel perutě. Pozdravili a

omluvili se za pozdní příchod k večeři.

Velitel na ně udiveně hleděl, zatímco v jídelně vypukla bouře

nadšení. Vítal je jásot a všeobecný výbuch smíchu. Mark, který už

takové scény zažil, věděl, že ten smích je prostě něco, čím Britové

vyjadřovali uvolnění po napjatém očekávání, když už ztracené

kamarády skoro odepsali.

Ale Biggles se nechápavě otočil s bolestnou tváří do jídelny.

„Co je tady k smíchu?“ vykřikl prudce. „Myslíte, že jsme se

takhle vyfešákovali pro vaši zábavu?“

Jeho slova přivítal nový obrovský výbuch smíchu.

„Všichni jsme rádi, že vás tu zase máme, to je všechno!“ řekl

rázně velitel. „A teď to nejdůležitější: Máte informace o té železniční

trati?“

„Ano, pane,“ odpověděl stručně Mark.

„To je nádherné! Sedněte si a snězte si svou večeři. Pak nám

povíte všechno ostatní!“

KAPITOLA 7

ODVÁŽNÝ KOUSEK

„Rád bych předeslal, že toho moc nevím. Ale zdá se mi, že

Hunové znásobují své perutě. Opravdu je to tak a my budeme muset

udělat totéž nebo nás převálcují.“

Tak se Biggles poprvé odvážil pronést svůj názor od doby, kdy

přišel k peruti. Rozhlédl se a čekal na jízlivé poznámky o své

nezkušenosti.

„Má pravdu!“ pronesl Mabs energicky. „Napadá mi už měsíc

totéž. Říkají, že Richthofen dal dohromady tři perutě a shromáždil

nejlepší piloty německého letectva. A – ať už to udělal nebo ne –

víme, že křižuje nad válečnými liniemi tam a zpět s třicítkou

trojplošníků ve formacích. Kdo má vzdorovat takové síle? Rád bych

věděl, kdo si to chce s nimi rozdat? Jakou má naději naše obvyklá

letecká hlídka tří letadel, když narazí na tuhle smečku?“

– 48 –

„Nesmysl!“ vyštěkl kapitán Rayner z letky C. Čím je jich více,

tím lépe. Vleť rovnou do jejich středu a formace se jim rozpadne na

kusy. Spotřebují všechen svůj čas i koncentraci na to, aby se vyhnuli

srážkám.“

„Nežvaň!“ prohlásil kapitán Allen z letky B. Oni mají tu hru

moc pěkně vymyšlenou. Dnes ráno vůbec nečekali, až se mezi ně

dostaneme. Naopak, zaútočili oni a dali nám na frak!“

Chvíli bylo ticho, protože letka B ztratila totiž tohle ráno dva

stroje právě kvůli hrozbě, o níž teď hovořili.

„Domyslete to logicky. Závěr je jasný. Jestliže proti nim

začneme posílat hlídky ve formaci dvaceti třiceti letadel, oni začnou

létat po padesáti. Ať uděláme cokoli, udrží si početní převahu a

nakonec budou mít formace stovky strojů. To pak bude zajímavá

hra!“ prohlásil Marriot znechuceně.

„Tohle by se opravdu jednoho dne mohlo stát, ale jestli se to

stane, doufám, že u toho nebudu,“ poznamenal Allen chladně.

„Já –“

Dveře předpokoje se otevřely a objevil se voják ze štábu. „Major

Paynter nechá pozdravovat a prosí všechny důstojníky, aby

nastoupili do kanceláře velitele perutě. Teď hned.“

To byl signál. Všichni se zvedli a zamířili ke dveřím.

Když přišli, zastihli majora při vážném rozhovoru s Toddym,

zásobovacím důstojníkem, ale hned přerušil řeč a věnoval se jim.

„Dobrá, pánové,“ řekl. „Mám pro vás nějaké zprávy, i když

nevím, jestli je budete považovat za dobré nebo za špatné. Mohou

všichni důstojníci, kteří už mají zkušenosti s nočními lety vystoupit o

krok dopředu?“

Mabs, jeden pilot z letky B, a další pilot se svým pozorovatelem

z letky C pokročili.

„Je to horší než jsem očekával,“ řekl skepticky major. A

pokračoval. „Nevadí, musíme se s tím smířit, ať se nám to líbí nebo

ne. Křídlo se rozhodlo pro určité operace, které je nejlépe podniknout

v noci. Jak víte, nepřátelské průzkumné perutě se soustřeďují v tomto

sektoru, proti této části fronty. Naše letadla nejsou tak výkonná jako

jejich a jich je nesrovnatelně víc. Můžeme také předpokládat, že

noční úder nepříznivě zapůsobí na jejich morálku. A připočtěme k

– 49 –

tomu škody, které způsobíme na jejich letadlech a letištích, podaří-li

se nám to. První úder by měl být ve velkém stylu. Ostatní perutě se

na úderu budou podílet a pomohou nám, abychom dostali do

vzduchu co nejvíce letadel. Naše peruť bude součástí úderu na letiště

v Douai, kde je velení Richthofenovy skupiny…

Naštěstí máme stroje pro noční létání dost dobře vybavené.

Takže nařizuji, aby příští dvě noci se všichni důstojníci snažili získat

co nejvíce praxe. Záleží na každém z vás, jak se dokážete přizpůsobit

novým podmínkám. Nechám rozsvítit signální světla a zároveň

vyhlásím cvičení, kterého se povinně zúčastní všichni důstojníci.

Jsou nějaké dotazy?“

„Chystáte útok jako nálet s bombami, pane?“ zeptal se Biggles.

„Budeme útočit všemi zbraněmi. Těžkými bombami 112 liber,

dvacetilibrovými Cooperkami a lehkými zápalnými pumami, stejně

jako kulomety. Přirozeně, ve svém vlastním zájmu musíme při této

akci odvést dobrou práci. Pokud všechno půjde podle plánu, budeme

pak mít ve vzduchu méně nepřátel při denních hlídkách. To je

všechno.“

„Tak tohle je odpověď na vyslovenou otázku!“ poznamenal

Mark nahlas, když vyšli ven.

„Jakou otázku?“

„O čem jsme se bavili v jídelně, když pro nás velitel poslal? Jak

jít na velké formace Němců. Teď se je chystáme přilepit k zemi.“

„Hm, to by mohlo být dobré,“ odpověděl zamyšleně Biggles,

„ale mohli bychom je pošramotit i při denních akcích, kdyby na to

přišlo… Myslím, že je tu ještě jedna věc, kterou ti z velení

přehlédli.“

„Co je to?“

„Ty si myslíš, že by Hunové nechali tyhle noční nálety jen tak?

Jestli o nich jen něco málo vím, brzy nám ukážou, že k téhle hře

musí být dva. Pamatuj na moje slova, objeví se tu třeba hned další

noc a budou nás léčit naší vlastní medicínou. Jenže ne po kapkách,

ale po naběračkách. Rád bych se mýlil, ale počítám, že nám tu co

nevidět může být zatracené horko!“

„Tohle velení pálit nemusí, oni při tom nebudou,“ poznamenal

hořce Mark. „Řeknu ti, že nepovažuji zrovna za slast, když mě má

– 50 –

někdo ostřelovat v noci. Ty záblesky ve tmě vypadají příšerně. Říkali

chlapi, že jasně oranžové světlo znamená nálet blízko a nádherně

karmínová obloha, když je to trochu dál.“

Tu noc, která byla určena pro první úder, bylo počasí jako na

objednávku. Alespoň vzhledem k roční době. Skoro žádný vítr a

úzký srpek měsíce jasně zářil na čistém mrazivém nebi, posetém

hvězdami. V pozadí se rýsovaly hangáry jen jako černé siluety.

Podle rozkazu velitele nikde neblikalo ani světýlko. Všude byla

přísná opatření, aby se o akci nedozvěděl nepřítel, ani jeho špioni,

kteří měli za úkol sledovat přípravu právě takových operací.

Do tmy náhle zaburácel letecký motor a poslední stroj v dlouhé

řadě blízko hangáru se rozjel ke vzdálenějšímu konci letiště, odkud

se mělo startovat. Vypadalo to jako nemotorná pozemní přehlídka

letadel. Z výfukových rour šlehaly tmavočervené tlumené plameny.

„To je Mabs,“ řekl Biggles, který se svým střelcem Markem

čekal u svého stroje.

Letadla měla odlétat v pětiminutových intervalech, aby každý

pilot získal dostatek prostoru k manévrování, než se vznese další

stroj. Tak se zmenšilo riziko srážek, ať už na zemi nebo ve vzduchu.

„Marriot jde jako další, potom McAngus, takže máme ještě čtvrt

hodiny času,“ uvažoval Biggles. „Asi bude zima na zmrznutí, jestli si

to vůbec dovedu představit,“ poznamenal, když se díval na průzračně

chladné nebe. „Ale tam u nich se může stát cokoli. Minimálně dobře

uvidíme, kde jsme, což je mnohem lepší, než bloudit sem a tam mezi

mraky. To bývá dost špatné i ve dne. Koukej, tamhle roluje Marriot!“

Druhý stroj se vzdálil a na plný plyn se vznesl do temnoty.

„Mabs se už asi dostal nad frontu – podívej!“ řekl Mark a

ukazoval rukou na hrozen prskajících žlutých záblesků v dálce na

obloze. „To jsou jejich protiletadlová děla.“

Řady matně zelených koulí vypadaly, jako by jen líně šplhaly

vzhůru. To byly archies, malé protiletecké střely.

„Podívej na ty cibule,“ dodal. Hantýrce se člověk naučí rychle a

tomuhle nepřátelskému protiletadlovému „zázraku“ se prostě říkalo

ohnivé cibule.

Třetí mašina odrolovala na dráhu a zmizela v temnotě.

– 51 –

„Výborně, McAngus letí. Je čas chystat se ke startu,“ řekl

Biggles odhodlaně.

Vyšplhali se do svých kokpitů a jejich mechanici se rozběhli ke

křídlům a k vrtuli.

„Vypnout!“

„Vypnuto!“

Motor se otřásl a zabublal, jak velká vrtule opsala celý kruh, aby

nasála palivo do válců.

„Kontakt!“ zakřičel mechanik.

„Kontakt!“ jako ozvěna odpověděl Biggles.

Když se motor rozběhl, ozvalo se hlučné prásknutí. Pak se

hlubokým hlasem rozpředl, jako dobře živená kočka. Typ Beardmore

to jinak nedělal.

Pár minut seděli na zemi, aby se motor mohl zahřát. Pak Biggles

otevřel plyn a ukázal na pravé křídlo. To byl signál mechanikům, že

chce přidržet stroj právě tam, aby mohl letoun lépe otočit. Když je

stroj na zemi a motor běží, všechny povely už se dávají jenom

signály, protože lidsky hlas se v hluku motoru zcela ztratí. I kdyby

náhodou někdo dokázal motor překřiknout, mohl by se ten druhý

přeslechnout, což by někdy znamenalo i katastrofu.

Když nos letadla zamířil do volného směru k rozjezdové dráze,

Biggles zamával oběma rukama nad hlavou, což byl signál pro

mechaniky, aby rychle odstoupili. F.E. zrychloval po letištní ploše,

pak motor zabouřil a vznesli se do hvězdné noci.

Neztrácel čas stoupáním a nabíráním výšky nad letištěm, ale

zamířil přímo k liniím a stoupal přitom cestou. Když se zadíval dolů,

viděl krajinu téměř tak zřetelně jako ve dne. Tu a tam svítila světla

domků a bílé farmy se odrážely od temného pozadí. V dálce tušil

stopy letadel, která letěla před nimi. Okolo nich se míhaly záblesky

střel, jimiž se je nepřítel snažil dostat.

Britský světelný maják mu zablikal na pozdrav, když letěl nad

ním. Mark byl připraven. Okamžitě odpověděl výstřelem ze signální

pistole. Do noci vyšlehlo světlo: raketa nejdříve vzplála červeně a

pak se barva změnila v zelenou. „O.K. O.K.“, zablikal reflektor

světelnou morseovkou. Teď měli téměř jistotu, že na několik příštích

okamžiků jim nehrozí nebezpečí.

– 52 –

Biggles se usadil v sedadle hlouběji, když okolo nich začaly

vybuchovat první protiletadlové granáty. Úsilí německé obrany se

stupňovalo, jak přelétali frontu. Oslňovaly je ohnivé cibulky, které se

k nim vertikálně blížily jako doběla rozpálené malé dělové koule.

Odvrátit se nijak nedaly. Ale rozruch brzy polevil, zůstával za nimi,

jak rychle se dostávali nocí na nepřátelské území. Motor značky

Beardmore pravidelně burácel ve vysokých otáčkách. Biggles čas od

času pohlédl dolů, aby si zkontroloval významné orientační body v

terénu. Jinak hleděl pozorně před sebe a pokoušel se rozpoznat ve

tmě tvary letadel, která letěla před ním.

Stroje pochopitelně nebyly vůbec osvětleny, aby neposkytovaly

dělům cíl. I když možnost srážky byla dost nepravděpodobná, úplně

se vyloučit nedala. Ale vědomí, že někde blízko letí kamarádi,

neustále varovalo. Při nočních letech proto bylo obvyklé, že vracející

se stroje letěly jinou cestou nebo ve větší výšce, než jak se dostávaly

k cíli. Pokud piloti důsledně dodržovali tento příkaz, kolize byla

prakticky nemožná.

Biggles tohle všechno věděl, přesto však bedlivě sledoval směr i

vzdušný prostor před sebou. Mohlo se stát, že by se nepřítel se svým

strojem rozhodl letět ve stejném kursu jako on, ale opačným směrem.

Také McAngus a Marriot se mohli odchýlit ze své dráhy.

Mark se náhle vztyčil a napřáhl prst kupředu. Kdesi v dálce,

téměř na samém horizontu, vyskočil do vzduchu tenký prudký

plamen. I nebe zrudlo tou září a Biggles věděl, že jedno z letadel

před ním už dosáhlo cíle a shodilo první zápalné bomby na hangáry

nebo bylo sestřeleno a teď na zemi prudce vzplálo.

Oheň rozhodně pro něho znamenal bod k dobru, protože mu

posloužil jako naváděcí signál. Směr k cíli byl teď jasný. Když se

blížili ke světlu, viděli, že se oheň divoce šíří. Posádky letounů F.E.

se mohly jednoznačně domýšlet, co se děje na letišti v Douai. Zdálo

se, že hoří jeden z hangárů. Biggles si srovnal směr, přivřel plyn a

začal plachtit dolů.

Rozkaz zněl, že stroje smějí klesnout až na pět set stop k zemi,

pokud to bude nutné, aby s největší jistotou zasáhly svůj cíl. Napětí

téhle hry mu proniklo hluboko do krve a tak ani na rozkaz nemyslel.

– 53 –

Ve výši pět set stop opět otevřel plyn, stlačil knipl dopředu a pustil se

tak ještě níž, až se na něj Mark z předního sedadla udiveně otočil.

V okamžiku, kdy se motor znovu dostal do obrátek, se zdálo, že

se okolo letadla otevřelo samo peklo. Protiletadlová děla a dokonce i

ruční zbraně, rozmístěné na kraji letiště, chrlily své zlobné salvy.

Kulomety rachotily jako zlověstné kastaněty, stopy rozžhavených

kulek kreslily po obloze bílé čáry. Biggles koutkem oka zahlédl, jak

se Mark hluboko vyklonil se svým kulometem a odpovídal na střelbu

zdola. Ohlušující rachot zastínil na chvíli palbu nepřítele.

Biggles si připravil ruku k úchytům bomb, a když ve výhledu

objevil první hangár, ustálil stroj, sáhl na pojistku a sotva se na

spojnici drátu horního křídla objevila špička střechy, zatáhl vzhůru.

A pak ještě jednou.

Dvě stodvanáctiliberní bomby vyklouzly ze svých závěsů a stroj

ulehčené povyskočil, sotva se zbavil tak veliké zátěže. Když letěl nad

hangárem, nyní již na plný plyn, Mark se vyklonil a vyhodil přes

palubu ještě dvě malé zápalné bomby.

Pak se opět ponořili do tmy. Biggles zamířil prudce vzhůru a

opsal letadlem široký oblouk, aby unikl z blízkosti hořícího hangáru.

Kličkoval a měnil směr jako poraněný pták. Až když zuřivá palba

ustala a za nimi se rozhostilo poměrné ticho, vyklonil se přes okraj

kokpitu a zadíval se zpět na letiště. Srdce se mu zatetelilo

uspokojením. Dva hangáry stály v divokých plamenech, oheň šlehal

do obrovské výšky a strašidelně osvětloval krajinu.

Několik mužů se horečně snažilo vytlačit z hořícího hangáru

aspoň nějaká letadla. Jeden stroj, který byl při útoku očividně venku

na ploše, již měl celou záď v plamenech. Na betonu leželo několik

nehybných těl. Jeden z mužů se usilovně plazil z dosahu strašného

žáru.

„Ti za námi to teď budou mít jednodušší. Tenhle ohníček už

nemůžou minout!“ řekl si v duchu spokojený Biggles. Ve vzduchu

opět začaly vybuchovat šrapnely, tentokrát z druhé strany letiště.

Biggles věděl, že to se blíží kapitán Allen na prvním stroji letky B,

aby také on odvedl svou práci.

„Jestli se našim lidem bude takhle dařit celou noc, bosům dole

pořádně zhořkne snídaně!“ zvolal Biggles se smíchem. Ale už v

– 54 –

příštím okamžiku mu úzkostí smích na rtech ztuhl. Do dosud

pravidelného zvuku motoru se náhle vloudil cizí nepatřičný tón.

Ohlédl se přes rameno a srdce se mu málem zastavilo, když

spatřil tenký plamínek, který šlehal z jednoho z válců. Mark to viděl

také a tázavě se na Bigglese podíval. Ve tváři měl podivný

narůžovělý odlesk.

Biggles ubral plyn a plamínek se zmenšil, ale ten podivný zvuk

neustal. Strojem začaly otřásat vibrace.

„Zdá se, že nám prostřelili jeden z válců. Nebo se nějaká kulka

provrtala do vodního potrubí,“ vykřikl. „Jestli to vydrží ještě půl

hodiny, je to v pohodě. Jestliže ne, jsme v kaši!“

S plynem staženým na minimum se ploužil dál, rychlostí těsně

nad kritickou hranicí. Pak zkusil znovu jemně přidat plyn. V tom

okamžiku se pruh ohně za motorem opět zjasnil a vibrace vzrostly

natolik, že se zdálo, jako by se motor zrovna chystal utrhnout ze

svých závěsů. S pocitem nevolnosti a staženými útrobami opět

posunul plyn do původní polohy a zavrtěl hlavou směrem k Markovi.

To byl jediný způsob, jak mu mohl dát najevo, že se dostal do potíží,

které nedokáže překonat. Hluk se pořád zvětšoval. Chvějící se motor

připomínal třesoucí se plechovku, plnou hřebíků. Prudký výbuch mu

po chvilce vyrazil dech. Tak stáhl plyn ještě víc, tím se úměrně

ztrácela i rychlost. Musel sklonit nos letadla, aby se nedostal v pádu

do vývrtky. Teď už věděl, že klesá příliš rychle, než aby se takhle

dostal domů.

Jazykem si olízl vyschlé rty a zahleděl se do tmy před sebe,

jestli náhodou zahlédne světelný maják, jehož navádějící paprsek by

měl blikat až sem v pravidelných intervalech, aby zavedl bombardéry

zpátky do vlastního hnízda. Jak se tak rozhlížel, spatřil na obzoru

záři, která hned zesílila, hned se zase ztrácela, ale by-li to maják, stál

ještě příliš daleko.

Podíval se na výškoměr. Ukazoval dva tisíce pět set stop. Může

to dokázat? Chladný rozum říkal, že ne, ale zkusit to musel.

Hluk a vibrace se rapidně zhoršovaly. Změnily se definitivně v

rychle pulzující rachot, který hrozil, že se stroj každou chvíli

rozpadne na kusy. Ale Biggles už daleko před sebou tušil systém

zákopů, které na každé straně střežily hlídky. Buďto byly na

– 55 –

průzkumu nebo se snažily opravit díry v ostnatém drátu na své

straně. Bošové – Spojenci.

Motor vybuchl dvakrát za sebou a oslepující plamen vyrazil

takovou silou, že ho donutil v mžiku stáhnout plyn na doraz.

„Když je tedy všechno v háji, tak ať!“ zaklel Biggles. „Ale

nezůstanu tady sedět a nenechám se upéct k smrti… Hunové nás sice

na zemi mohou zastřelit, když budou chtít, ale i to je lepší než se

smažit jako maso na rožni.“

Ohlédl se a spatřil, jak plameny z motoru olizují zadní část

vraku jeho letadla. Věděl, že pokud se pokusí zůstat ve vzduchu,

konec může nastat za pouhých pár vteřin, jen co stroj vzplane celý.

Proto raději vypnul motor úplně a začal plachtit dolů do neznámé

temnoty a napjatě se snažil definovat stíny na zemi.

V napjatém tichu rozeznával jednotlivé výstřely pušek, ozývající

se ze zákopů. Sem tam zaznělo i staccato kulometu. Reflektor bošů

pročesával oblohu jako výstražně hrozící prst. Hledal osamělé

letadlo. Pak se přidala i děla a jejich záblesky pronikaly vše

obklopující tmu.

V každém směru praktický Mark se klidně připravoval na

neodvratný konec. Snad i v těch nejvypjatějších chvílích života nic

nedokáže otřást Markovým pověstným klidem, napadlo Bigglese.

Sebral kulomety, jeden po druhém a vyhodil je přes okraj kokpitu.

Hunové by určitě s radostí uvítali i to, co z nich zůstane po pádu z

výšky osm set stop. Následovaly bubny s municí. Roztrhal své mapy

a také je hodil dolů a smutně sledoval klouzavý pád jejich útržků.

Biggles zašmátral v plátěné kapse vlastního kokpitu. Pak vylovil

i on své mapy, také je roztrhal a poslal jejich kousky za Markovými.

Nabitou signální pistoli si nacpal do kapsy, aby mohl vystřelit její

náboj do palivové nádrže, až se octnou na zemi. Je ovšem otázka,

jestli po pádu bude ještě při vědomí.

Zničit stroj, aby nepadl do rukou nepříteli, to byla první

povinnost pilota, který přistál na nepřátelském území.

Nebe kolem nich se změnilo v peklo šlehajících plamínků a

svištícího kovu. Několik úlomků šrapnelu teď zasáhlo stroj, který

poskočil jako splašený kůň. Při jedné explozi těsně pod horním

– 56 –

křídlem se F.E. převrátil. Výškoměr rychle klesal – 400 – 300 – 200

–. Mark, vykloněn přes okraj, sledoval temnotu pod sebou.

Biggles nedokázal rozeznat vůbec nic. Země vypadala jako

obrovská indigová skvrna, z níž létaly jenom záblesky střel a ozývaly

se dávky z kulometů. Už se ani nedíval na výškoměr. Věděl, že je

příliš nízko, než aby to bylo k něčemu dobré. Teď mohl jen vytřeštit

oči přímo před sebe a doufat, že vše dobře dopadne.

Najednou se proti nim hnal obrovský stín a řítil se přímo zběsile.

Byla to země. Přitáhl knipl k sobě, aby udržel stroj jakž takž v

rovině. Jak ztrácel rychlost, začal se propadat. Pak se zakymácel jako

opilý námořník. Biggles přitiskl kolena k bradě, obličej si zakryl

rukama a očekával konec. Chvilku bylo ticho, které rušil jen svist

větru v drátech trupu a střelba pušek, ozývající se z dálky.

Prásk! S hlasitým protestem narazil stroj do země. Pak sebou

několikrát trhl, až se proměnil v hromadu trosek. Všechno na letadle

se bortilo a lámalo. Přední část, kde seděla posádka, se zaryla nosem

do země. Ještě se vztyčila a pak se převrátila jako želva na krunýř.

Biggles vyletěl do vzduchu a s hlučným žuchnutím padl do

hromady bláta. Naštěstí přistál do měkkého. Okamžitě se vyškrábal

na vlastní nohy a hřbetem rukavic se pokoušel vytřít si bahno z očí.

„Marku, Marku!“ křičel. „Kde jsi, Marku? Jsi zraněný,

kamaráde?“

„Drž se, už jdu k tobě! Ale nedělej takový rámus, blázne!“

zasykl Mark, vyprošťující se z trosek a odmotávající drát z křídla,

který se mu ovinul kolem těla.

Ra-ta-ta-ta. Ra-ta-ta-ta!

K nebi vyletěla světlice. Půl tuctu kulometů spustilo zlověstný

rachot někde docela blízko. Kulky začaly narážet do rozlomeného

vraku letadla. Bzučely a pleskaly do bláta jako hejna zuřivých sršňů.

„Pojď, musíme odtud!“ zasípal Mark. „Rychle pryč, kanóny

spustí každou chvilku!“

„Dobrá, ale kam?“ zeptal se šeptem nešťastný Biggles.

„Kamkoliv. Hlavně se dostat odtud!“ vyštěkl Mark a při zemi se

plazil mezi loužemi.

Vííí – beng! První granát hlučně přiletěl jako rychlík a když

explodoval, bouchlo to, jako by právě nastal konec světa.

– 57 –

Biggles se vrhl jediným skokem do kráteru, který tu zbyl po

granátu a zavrtal se do bláta na jeho dně. Přímo zachrochtal, když mu

Mark přistál na zádech.

„Co děláš? – k čertu – copak nevidíš – kam to lezeš?“ mumlal,

když se konečně zmáčkli bok po boku na dně té jámy. Země nahoře

se zatím chvěla pod přívalem dělostřelby.

„Tady jsme v bezpečí,“ prohlásil Mark pevně. Říká se, že granát

nikdy nedopadne na stejné místo dvakrát.“

„Přál bych si, aby to byla pravda,“ mumlal Biggles. „Tak takhle

dopadají noční lety. Noční ptáci za všechny prachy, co? Spíš velká

skákající makrela. Teď tu sice sedíme jako párek sov, ale sova by

měla mít dost rozumu, aby zůstala –“

„Ticho!“ okřikl ho Mark, když bombardování trochu polevilo a

po chvilce ustalo úplně. „Podívejme se, kde vlastně jsme!“

Vyšplhali se nahoru k okraji kráteru a hleděli do neprůhledné

temnoty. K nebi vyletěla další světlice. Ten, kdo ji vystřelil, byl asi

sto yardů od nich. Biggles si zaclonil ruku proti oslňujícímu světlu a

zřetelně spatřil po své levici pás ostnatého drátu, sotva kousek od

nich. Mark, který se díval na druhou stranu, mu náhle prudce stiskl

paži.

„Hunové!“ zašeptal. „Támhle jich je celá skupina a vypadá to,

že jdou sem. Poznávám je podle tvarů přileb. Poběž tudy!“

Začali se horečně plazit směrem k drátu, ale když se k němu

dostali, nenašli v něm jediný otvor. Rozhodli se pokračovat podél

něj. Každou chvíli se strnule přitiskli k zemi, kdykoliv do ticha

práskla nějaká světlice a na chvíli ozářila scénu.

„Tamti Hunové přicházejí z opačného směru, takže tohle by

měla být naše strana,“ rozmýšlel Biggles nahlas.

„Nemluv,“ zašeptal Mark. „Jdeme dál – tohle vypadá jako díra v

plotě.“

Jak tak leželi na zemi, mohli překážku pozorovat jako siluetu

proti jasnějšímu nebi. V pásu ostnatého drátu spatřili průrvu asi deset

stop širokou, kterou určitě způsobil výbuch granátu. Proplazili se

mezerou a zastavili se. Napjatě pátrali po jakémkoli zvuku.

„Slyším před námi někoho mluvit. Tam přece musí být zákop,“

zašeptal Mark.

– 58 –

„Já taky. Tak pojďme blíž,“ navrhoval Biggles. „Pšššt – tady to

je! Už vidím předprseň zákopu. Musíme jít opatrně nebo nás ještě

zastřelí naši vlastní spojenci.“ Pozvedl se na rukou do kliku a málem

už už vykřikl – již otvíral ústa – když k němu dolehl zvuk, který

dokázal zmrazit krev v žilách.

Byl to ostrý, panovačný hlas. Řeči Biggles nerozuměl, ale

nebylo těžké rozpoznat, že je to jistě němčina. Přicházela z druhé

strany předprsně, kousek od nich.

Když se rozkousávali ve tmě, rozeznali nejprve řadu bajonetů a

pak i mužských postav. Zákop byl plný vojáků, o jejichž původu se

podle tvaru přileb nedalo pochybovat. Ozbrojená masa se začala

zvedat.

Nikdo z obou letců nepromluvil. Jako jeden muž se přitiskli k

zemi. Vší silou se vmáčkli do chladného bahna a chvíli se ani

nepohnuli. Těžké kroky vojenských bot čvachtaly blátem směrem k

nim. Hluboký hlas něco zavelel. Ti muži se blížili tak neodvratně, až

Biggles cítil, jak se mu svaly na zádech stahují v očekávání, že jimi

každou chvíli musí projet pronikavá bolest bodajícího bajonetu.

Málem vykřikl, když mu okovaná bota šlápla na ruku. Naštěstí měl

rukavice a vespod byla měkká půda. To zachránilo kost před

zlomením. Němec se zapotácel, vyrovnal rovnováhu a letmo se

ohlédl přes rameno, aby se podíval, o co klopýtl. Předpokládal, že to

bylo mrtvé tělo. Otočil se a spěchal za ostatními.

„Zatraceně!“ vydechl Biggles, když kroky odezněly v dálce.

„Zmizme odtud!“ zasykl Mark „Mohou tu být za chvilku

zpátky. Ještě minutu a napochodovali jsme jim rovnou do zákopu.

Ticho!“

Z dálky zaslechli vrčení dalšího F.E. Ačkoliv jej neviděli, mohli

vysledovat jeho dráhu podle zvuku a podle výbuchů protiletadlových

granátů. Letělo ve směru od německého zákopu. Přeletělo přímo nad

nimi. Dělostřelba ustala. Po chvíli se ve tmě ztratil i slábnoucí rachot

motoru.

„To jeden z našich chlapců letí domů. Takže aspoň známe směr

kudy se dát. Ale musíme pak najít cestu přes druhé dráty. Jestli tam

nebude mezera, jsme ztraceni. To bychom se pak podél toho drátu

mohli doplazit až do Švýcarska!“

– 59 –

„Pšššt!“

Opět k nim dolehl zvuk kroků. Tentokrát se ozval z nevelké

dálky, ale neviděli nic.

„Tohle už dlouho nevydržím,“ bědoval Biggles. „Jímá mě z toho

hrůza. Teď jsem zrovna přes někoho lezl. Nebo přes něco, co byl

dřív někdo.“

Beng! Oba se vrhli k zemi a zůstali ležet. Obloukem vyletěla

vysoko k nebi další světlice. V jejím mihotavém světle spatřil

Biggles skupinu německých vojáků, zřejmě hlídku, stojící nějakých

padesát yardů od nich. Náhle si na něco vzpomněl. Sáhl do kapsy,

natáhl svou vlastní signální pistoli, pozorně zamířil a vypálil. Ve

stejném okamžiku světlo na obloze zhaslo. Výstřel z Bigglesovy

pistole dopadl do měkké hlíny sto yardů od nich, kde raketka zůstala

ležet v mraku červeného kouře, který se postupně měnil v matně

děsivou zeleň, než vyhasla.

„Ty blázne, co to vyvádíš?“ rozčiloval se Mark. „Myslel jsem,

že už mě zastřelili.“

„Copak jsi neviděl ty Huny? Vsadím se, že strachy nadskočili.“

„Oni pravděpodobně nechají nadskočit nás. Počkej si minutu!“

odpověděl Mark.

„To by udělali tehdy, pokud bych nevystřelil svou světlici, co si

myslíš?“ sykl Biggles. „Není nad to, vypálit první ránu. To ty druhé

vystraší. Zatím přes nás přešli jednou a použili nás jako rohožku.

Nemám chuť dostat další dávku bahna z jejich bot.“

„Dostaneš dávku něčeho jiného, jestli se sem ti Hunové

dohrabou, aby zjistili, co to asi bylo za ohňostroj!“ odpověděl Mark.

„Jestli!“ posmíval se Biggles. „Vsadil bych se, že teď peláší

domů, co jim síly stačí. A já se jim nedivím. Sám bych udělal totéž.

Jen kdybych tušil, kde je ten domov.“

„Nikdy se nevrátíš domů, alespoň ne živý, pokud si nepřestaneš

tak hloupě hrát!“ zavrčel Mark. „A teď drž hubu a poslouchej!

Rozhlédni se, jestli uslyšíš slovíčko, kterému bychom rozuměli.“

Oba letci zůstali opravdu chvíli zticha a ležíce na zemi pozorně

poslouchali, zdali se nepřibližují nějaké hlasy. Ale neslyšeli vůbec

nic, kromě řídnoucích výstřelů z pušek. Nakonec Bigglesovi došla

trpělivost.

– 60 –

„Už tady nemám chuť ležet ani minutu!“ vyštěkl. „Vyřešíme to

buď tak nebo jinak, ale chci mít jasno hned, abychom věděli, na čem

jsme. Věřím, že ten drát kousek odtud vede k našim. Co takhle něco

zakřičet, abychom věděli, jestli nás chlapi uslyší?“

„Ale uslyší nás také Hunové.“

„Nemohu si pomoci. Drž se, zakřičím: „Haló tam!“ zařval. „Je

tam někdo?“

Odpověď přišla z takové blízkosti, že sebou Biggles bezděčně

trhl.

„Co tu řveš jako na lesy?“ řekl klidný hlas v nářečí Cokney.

„Přibliž se ke mně ještě kousek a dostaneš takovou, že budeš

řvát ještě víc. Na tyhle triky mě nechytíš!“

Prásk! Puška vystřelila do tmy, ani ne deset yardů od Bigglese.

Kulka mu hvízdla až skoro u hlavy.

„Hej! To už stačí!“ vykřikl podrážděně. „Jsme britští důstojníci,

povídám. Letci. Spadli jsme támhle za dráty a nemůžeme se přes ně

dostat. Pojď a ukaž nám cestu!“

„Proč jste to neřekli hned?“ odpověděl cokneyský přízvuk.

„Mohli jste přijít k úrazu, mládenci. Ale ještě chvilku počkejte a

držte ruce pěkně nahoře a žádné srandičky!“

Znovu se rozhostilo ticho.

„Buď přijde sám, nebo šel sehnat pomoc,“ šeptal Mark.

„Nesmíme se mu divit, že je podezíravý. Je přece na stráži, potmě a v

takovém případě lidé nejdříve střílejí a teprve pak se ptají, kdo byl.

Hunové používají spoustu podlých triků.“

„Kde jste, chlapi?“ řekl náhle klidný hlas už docela blízko.

„Tady jsme!“ odpověděl Biggles.

„Stůjte na místě! Jdu za vámi.“

Důstojník s revolverem v ruce, těsně sledován půltuctem

„tomíků“, kteří měli na hlavách nezaměnitelné britské přílby, se

náhle vyloupl ze tmy.

„Kolik je vás tady?“ řekl hlas.

„Dva,“ odpověděl Biggles krátce.

„Dobrá. Následujte mě. A nedělejte kravál.“

Čvachtali loužemi a následovali důstojníka klikatou uličkou

mezi dráty. Tomíci uzavírali skupinu za nimi. Zákop, ze kterého se

– 61 –

blýskaly hroty bajonetů, jim napříč křižoval cestu. Ale stačilo jediné

slovo jejich průvodce a zbraně se sklonily. Oba letci napůl sklouzli,

napůl padli do zákopu. Paprsek světla z lampy prořízl temnotu a

pomalu přejel jejich tváře a uniformy. „Vypadáte jako ukázkový

párek hastrošů, to musím uznat,“ řekl chlap s úšklebkem.

„Pojďte do mého krytu a odpočiňte si. Pošlu kurýra na

velitelství s žádostí, aby zavolali k vaší peruti a řekli jim, že jste v

bezpečí. Jak jste se sem vůbec dostali?“

„Oh, jen tak – noční let. To je všechno. Obyčejný noční let,“

odpověděl Biggles nenuceně.

KAPITOLA 8

AKCE ZA ÚSVITU

Biggles neochotně otevřel oči, když mu jakási ruka uctivě, ale

důrazně zatřásla ramenem. V pozadí své rozespalé mysli si uvědomil,

že ho budí jeho „batman“ – vojenský sluha.

„Pojďte, pane,“ řekl hlas. „Je šest hodin! Hlídka odlétá v půl

sedmé.“

Kapitán Bigglesworth (zkráceně Biggles) se na muže podíval

více než chladně. „Odpal!“ řekl a zavrtal se ještě hlouběji do

přikrývky.

„Pojďte, pane, vypijte si svůj čaj!“ Batman mu výmluvným

gestem nabízel šálek.

Biggles přehodil nohy přes kraj postele a otřásl se pod přívalem

studeného vzduchu, který ho udeřil do vyhřátých údů. Pak si vzal čaj.

„Jak je venku?“ zeptal se.

„Dost mizerně, pane. Všude spousta mraků, ale zatím aspoň

neprší!“ Batman se uklidnil, když viděl, že jeho pán už procitl naplno

a odešel.

Biggles se postavil a natáhl si nátělník. Zadíval se na opačnou

stranu pokoje na Marka Waye, kterého už také vzbudili, ale on zase

usnul a lehce chrápal. Biggles vzal polštář a hodil jej na spokojenou

tvář svého partnera.

– 62 –

Místo aby zasáhl oddechujícího Marka, trefil řadu nejrůznějších

suvenýrů na poličce nad lůžkem. Rozletěly se do všech stran a byl to

pěkný rachot.

Mark vyskočil na posteli, jako by ho vymrštilo neviditelné péro.

„Co to – k sakru –“ vykřikl a rozhlížel se vztekle kolem sebe.

Biggles si už česal vlasy u poškrábaného zrcadla. Rychle

uskočil, aby se vyhnul polštáři, který se na něho řítil zpátky,

tentokrát z Markovy strany. Polštář zasáhl poloprázdný šálek s čajem

a odhodil jej doprostřed postele. Biggles se znechuceně podíval na

svého pozorovatele.

„Mizerná rána,“ řekl pohrdavě. „Tvoje zásahy na zemi jsou ještě

horší než ty ve vzduchu, a to už je co říct.“

„Sakra, chlapi, musíte při vstávání dělat takovej randál?“ zavrčel

nazlobený hlas z nejvzdálenějšího místa pokoje. „Když má letka A

brzy ráno akci, je to tu jako v blázinci. Vy dva šetřte energií. Budete

ji moc potřebovat, když s vámi letí Rayner.“

„Rayner – co má Rayner s námi společného?“ zeptal se

překvapeně Biggles, zatímco si natahoval nové boty z ovčí kůže.

„Mapleton se chystá k zubaři. Budou mu trhat zub, takže se

hlásil marod. Slyšel jsem, jak to říkal včera večer starýmu. Vaší

dnešní ranní hlídce velí Rayner.“

„Chápu,“ řekl Biggles. „Dobrá. Bude to pro něj aspoň změna,

když uvidí letku vzorně nalepenou za svým ocasem, místo aby se

rozprchla po celé obloze, sotva se Hunové přiblíží na dohled.“

Uskočil, aby se vyhnul zásahu kostkou mýdla od jednoho z

pilotů letky C, které velel právě kapitán Rayner. Pak důstojně odešel.

Spěchal k hangárům, kde už byla připravena letadla a

nastartoval motor své dvousedadlové F.E. 2b. Mark přicházel ze

zbrojnice a nesl kulomet, který si chtěl vyzkoušet, když se kapitán

Rayner najednou objevil v rohu hangáru letky A.

„Takže je to tedy pravda!“ zamumlal potichu Biggles. „Mabs s

námi neletí. Rayner už je tady.“

„No a co?“ prohodil Mark z kokpitu, kde pozorně upevňoval

bubny s municí.

– 63 –

„Předpokládám, že se nám bude chtít předvést, jaký je tuhý

chlapík. To je zřejmě všechno. Na pořádný ohňostroj je ještě

zatraceně brzy, tak časně ráno,“ uvažoval Biggles.

Kapitán Rayner se zatím vyšplhal do svého stroje, rozhlédl se, a

když zjistil, že jsou všichni na svých místech, vyjel na dráhu, dal

plný plyn a vznesl se do vzduchu. Tři další letadla, která s ním tvořila

ranní hlídku, vzlétla hned za ním a zamířili společně k vzdáleným

zákopům západního bojiště.

Šedý přísvit nového jitra sílil a než doletěli k liniím, slunce již

jasně svítilo. Od západu vanul ostrý vítr, který sem přinášel masy

bílých mráčků. Vypadaly jako obrovské květáky, které nahoře svítily

zlatě a béžově, uprostřed byly modravé a dole tmavě purpurové. Tu a

tam bylo vidět na zem. Jako by ji pokrývaly šedé dlouhé přikrývky,

utkané z ranní mlhy, v níž občas prosvítala matně zelená a hnědá.

Biggles obdivoval pestrost té barevné palety.

Hlídka už nějakou dobu stoupala, než se přiblížila k liniím.

Velitel se držel v jednom z pruhů čistého modrého nebe, které zrovna

vykukovalo mezi masivy mraků. Vlétli do něj v pěti tisících stopách

a pak stoupali v kruzích mezerou mezi mraky až na samý vrchol

oblačnosti. Pak se všechny stroje srovnaly a zamířily na východ.

Biggles pohlédl přes okraj kokpitu a spatřil míle a míle kulatých

bílých mraků, podobajících se zvlněné mořské hladině nebo souvislé

ploše vaty, táhnoucí se do nekonečné dálky. Až náhle jako by je

někdo odřízl ostrým nožem, pokračovalo modré nebe.

Vysoko v oblacích se neuvěřitelnou rychlostí řítily jejich čtyři

stroje. Zanechávaly za sebou třpytivou páru, každý z nich jako by byl

obklopen dokonalou duhou.

Široko daleko nespatřil na dohled jiná letadla, ale neměl

stoprocentní jistotu, že už přeletěli frontu. Zdálo se, že Rayner letí

stále ve stejném kurzu a Biggles prostě musel obdivovat sebejistý

způsob, jakým jejich velitel letěl. Vypadalo to, že ví přesně kde je,

kam míří a co tam chce dělat.

Nějaký čas tak letěli, stoupali už jen trochu a zase je

obklopovaly neuvěřitelně vysoké pyramidy mraků. Zdálo se, že

sahají až do samotných nebes. Ve srovnání s nimi vypadala čtyři F.E.

tak malá, jako komáři, létající kolem obrovské zasněžené hory.

– 64 –

Ještě nějakých dvacet minut se Rayner řítil přímo do německého

území, aniž by pohlédl doleva nebo doprava, což Marka nudilo.

Otočil se na svého pilota s kyselým úšklebkem.

Biggles dobře věděl, na co teď jeho střelec myslí. Určitě už

uletěli – s větrem v zádech – nejméně dvacet mil. Zpáteční cesta

proti větru jim bude trvat mnohem déle. Přál si, aby se v mracích

objevily mezery, chtěl se podívat, zdali už jsou linie v dohledu.

Zákopy tvořily hranici mezi známým a neznámým. Na jedné straně

domov, přátelé a bezpečí, na druhé nepřátelé, hrůza, a možná smrt!

Čas od času poskvrnily okolní bílé mraky vířící koule černého

kouře, které se zvětšovaly, houstly a pak plachtily dlouhými oblouky,

dokud se nerozptýlily definitivně ve větru, archie neboli

protiletadlové granáty! Biggles je zlostně sledoval. I když už se jich

delší dobu nebál, nikdy je nespouštěl z podezíravého dohledu.

Nakonec – člověk nikdy neví…

Mark se zvedl a s úsměvem pohlédl na Bigglese, aby ho ujistil,

že je všechno v pořádku. Pak vypálil krátkou dávku, aby zahřál zbraň

a přezkoušel její hladký chod. Ostatní pozorovatelé čas od času dělali

totéž.

Biggles byl šťastný, když Rayner nakonec změnil směr a pustil

se na severozápad téměř rovnoběžně s liniemi. Biggles předpokládal,

že takhle se vrátí k frontě, nějakých třicet mil od místa, kde ji přeletěl

poprvé.

Zdálo se, že tímto směrem jsou mraky ještě větší, přímo

kolosální. Hlídka teď letěla ve výši devíti tisíc stop, ale vrcholky

mraků se nad nimi tyčily ještě výš, snad byly až v nekonečnu.

Biggles si nikdy ani nepomyslel, že by mraky mohly být tak

obrovské.

Strávili ve vzduchu už více než hodinu a až dosud nepotkali

jediné letadlo. Ani nepřátelské, ani vlastní. Mark několikrát povstal,

stejně jako ostatní střelci – a zaclonil si zrak sklopenou dlaní před

prudkým sluncem.

„Je to moc klidné, než aby to byla pravda,“ pomyslel si Biggles,

když hřbetem rukavice setřel namrzlý dech z předního krytu a

promnul si rty, bičované ledovým větrem. Povšiml si, že je Rayner

– 65 –

vede k nejvyššímu vrcholu obrovského kupovitého mraku, který jim

plul v cestě.

„Raději jej proletí, než aby se mu vyhnul. Asi si myslí, že tam

na druhé straně něco je, aspoň předpokládám,“ kalkuloval Biggles,

když se snažil pohledem proniknout zářící hmotu po obou stranách

letadla.

Střelci byli také v pohotovosti. Všichni vztyčeni u svých zbraní

s prsty na spoušti. Když se stroje blížily k vrcholku mraku, Mark se

rozhlédl a usmál se, ačkoli měl tvář zmodralou chladem a rty tuhé

jako z olova.

„Ano, tohle je určitě to místo, kde najdeme ty divochy!“ řekl si

Biggles pro sebe. Nevěděl sice přesně, proč si to myslel. Na jedné

straně nebyl důvod, proč právě v tomhle mraku by se mohla skrývat

nepřátelská letadla a ne v kterémkoli z těch, které již minuli. Byl to

asi nějaký zvláštní instinkt, který v něm občas působil a který ho

vždycky včas varoval. Rozhodně mu něco uvnitř našeptávalo, že

nepřátelská letadla určitě nejsou daleko.

Rayner se teď dostal bezprostředně na vrcholek mraku a Biggles

ho viděl – i jeho střelce – jak se dívají dolů. Spatřili patrně něco, co

ještě ostatní neviděli.

„Tam jsou!“ pomyslel si Biggles. A už se nestaral o chlad.

Raynerův stroj rozkýval křídla. Ze střelcova kokpitu vyletěla červená

světlice. Signál, že objevili nepřátelské letadlo.

Rayner teď změnil směr, pomalu se otáčel a ostatní tři stroje se

vnořily do prostoru, kde byl on před několika okamžiky.

Biggles se podíval přes okraj a ztěžka si vzdychl. Přistihl se, že

hledí do díry v mracích, jakési obrovské dutiny doslova

nepředstavitelné. Matně mu to připomínalo nesmírně hluboký kráter

sopky. Kanál, spojující nebe a zem.

Osm tisíc stop pod nimi bylo čistých, bez jediného náznaku

mlhy. Okraje mraku přecházely od žluté po hnědou. Hnědá se měnila

ve světlefialovou, pak v indigovou a ztrácela se v propadlině na

vzdáleném konci. Boky propasti se zdály tak pevné, že by po nich

horolezec dokázal sešplhat nebo si i odpočinout na výběžcích a

útesech, které se každou chvíli někde vytvářely.

– 66 –

Ten jev Bigglese zaujal natolik, že pár okamžiků pro něho nic

jiného neexistovalo. Teprve pak jeho oko zahlédlo v dálce nepatrný

pohyb. Pochopil, že se dívá na to, co orlí zrak velitele vidí již

dlouhou dobu.

Množství strojů – jejich počet nemohl odhadnout – kroužilo při

samém dně toho zejícího kráteru. Vypadaly jako mikroskopické

rybky u dna hluboké říční tůně. Sem tam některý z nich – někdy i

několik letounů najednou – zcela zmizelo ve stínech mraků, aby se o

chvilku později opět objevily, s křídly zářícími, jak se od nich

odráželo slunce.

Byly příliš daleko, než aby se dalo rozeznat, jsou-li to spojenci

nebo nepřátelé. Ale zdálo se, že Rayner o tom ani v nejmenším

nepochybuje. Nepatrný živý záblesk, který se řítil napříč prázdnotou,

o tom vydával přesvědčivé svědectví. Bylo to letadlo, hroutící se v

plamenech a to nemohlo znamenat nic jiného, než souboj. Střet v té

studni záhad již začal.

Rayner se spustil dolů, v těsné blízkosti za ním ostatní. Biggles

nikdy na ten sestup nezapomene. Bylo v tom něco posvátně

povzbudivého. Bylo to jako řítit se do samého středu země. Nebylo

tam dost místa, aby mohly čtyři stroje klesat náraz vedle sebe, neboť

průměr té dutiny neměl více než sto yardů. Museli tedy začít kroužit

ve spirále a snášet se v odstupu.

Dolů – dolů – dolů. Stále pokračovali stejným směrem. Biggles

si myslel, že let nikdy neskončí. Vítr svištěl a úpěl okolo drátů a

výztuh jako tisíce posedlých démonů. Ale Biggles to nevnímal. Příliš

se zahloubal do sledování tragédie, která se odehrávala pod ním.

Jak klesali, tím duši vytřásajícím způsobem, dvakrát pod sebou

viděl stroj, který vypadl z boje. Zůstaly po něm jen dlouhé šmouhy

tmavého kouře. Ti ostatní jej ale nenechali na pokoji. Točili se okolo

něj a stříleli dál. Bylo jich nejméně dvacet. Šedavě hnědé

dvojplošníky se žlutými křídly a duhové zbarvené trojplošníky.

Červený, zelený, modrý, fialový a dokonce jeden bílý.

Ranní hlídka se potom sama ocitla v těsné blízkosti vířících

strojů, kde se už každý muž musel postarat sám o sebe.

Biggles si již vybral skupinu trojplošníků s černými

maltézskými kříži na křídlech. Letěly těsně u sebe. Jejich piloti ho

– 67 –

spatřili, jak přilétá a rozprchli se, jako když do hejna bělic vlétne

štika. Pustil se za jedním z nich. Byl to modrý stroj s bílými konci

křídel a nemilosrdně ho pronásledoval. Markův kulomet začal

rachotit a Biggles viděl, jak se kulky zabořily přímo doprostřed trupu

letadla, které už bylo pod nimi.

Hun se ale nevzňal plamenem, jak Biggles předpokládal, ale

naopak zamířil vzhůru. Pomalu se otočil „na záda“ a s motorem ještě

v chodu se jim vývrtkou dostal z dohledu a zmizel u mlhavého dna

kráteru.

Biggles také zvedl svůj stroj ostře vzhůru. Bylo to právě včas,

aby zabránil srážce s neovladatelnou hromadou doutnajícího plátna a

výztuh, která se tudy řítila k zemi. Chřípí mu zacukalo, když prolétal

tou kouřovou stopou.

Mark už zase střílel, tentokrát na bílý stroj. Ale jeho pilot patřil

k těm, kteří se jen tak nedají. Stočil letadlo tak, jako kličkuje ryba,

když ji honí mrož nebo vydra. Několikrát se mu podařilo po nich

vypálit.

Tohle byl zatím největší souboj, do jakého se kdy Biggles

dostal. A pořád mu seděla v zátylku vtíravá obava, že se musí každou

chvíli s někým srazit. Již se minuli s několika trojplošníky, F.E. i s

Pupem jen o pár palců. Biggles spatřil tato britská letadla na poslední

chvíli. Myšlenka na kolizi se pak postupně ztrácela a už ho tak

neděsila.

Cítil podvědomě jakousi zvláštní hrdost. Nutnost zarputile

pokračovat v boji a srážet nepřátelské stroje, dokud někdo nezabije

jeho. Vůbec nepochyboval, že k tomu nakonec dojde. Přesto nikdy

neměl ani pomyšlení na ústup nebo na útěk.

Markův kulomet rachotil bez přestávky a Biggles obdivoval, s

jak chladnou rozvahou jeho střelec vyhazoval přes palubu prázdné

nábojové zásobníky, jen co z nich vystřílel munici a nahrazoval je

novými, plnými.

Náhle se stroj zakymácel. Něco do něj narazilo tak silně, že se

kompas rozletěl na kusy a tekutina, v níž byl uložen, prudce vystříkla

a Bigglese napolo oslepila. Mechanicky si otřel tvář hřbetem

rukavice.

– 68 –

Kde je ten bílý Hun? Rozhlížel se po něm a najednou mu v

žilách ztuhla krev jako zmražená. Šokoval ho výjev, který se tu

odehrával. Jeden F.E. – řítící se jako planoucí meteor – padal

obrovskou rychlostí po nose k zemi těsně před jeho strojem, z

plamenů trčela tmavá postava. Rukama si chránila obličej, míhala se

nahoru a dolů a snažila se s posledním vypětím kontrolovat stroj.

Sestřelený padající pilot ještě úmyslně strhl hořící letadlo k bílému

trojplošníku, který mu právě křižoval cestu.

Německý pilot zpozoroval nebezpečí a vyrazil kolmo vzhůru,

aby unikl. Ale na takový manévr bylo příliš pozdě. Hořící F.E. jej

naplno zasáhl přes výztuhy křídel. Vyrazil roj jisker, létaly třísky, a

když explodovala palivová nádrž bílého trojplošníku, vyšlehl

oslepující plamen. Tak Biggles ztratil obě letadla z dohledu.

Na okamžik byl přímo ochromen. Vůbec nedokázal myslet.

Teprve Markův divoký výkřik z předního kokpitu ho vrátil do

skutečnosti. Kde je? Co tady vůbec dělá? Aha, bojuje! Kdo asi byl v

tom F.E.? Marriot? Nebo McAngus? Musel to být jeden z nich. Teď

na něho začal zase střílet žlutý Hun.

S obrovským úsilím se vzchopil, soustředil se, ale cítil, že tohle

napětí už nemůže dlouho vydržet. Letěl nervózně a věděl to. Letěl

stále divočeji a zmateněji.

Otočil se. Vrhl se do mlhavé clony mraku, což ho na chvilku

oslepilo. Vyletěl na druhé straně a zoufale bojoval s kniplem, aby

neztratil vládu nad strojem. Kulky mu bušily do motoru, až se sám v

duchu divil, proč vlastně ještě nehoří.

Odkud ty kulky přilétaly? Vyklonil se přes okraj kokpitu, a

ohlédl se. Na ocasu jejich letadla přímo visel žlutý Hun. Biggles se

tedy obrátil tak rychle, až ho to samotného udivilo. Hun, který nebyl

na takový manévr připraven, Bigglesův F.E. podletěl. A v tom

okamžiku se karty obrátily.

Biggles teď pronásledoval trojplošník na plný plyn.

Ra-ta~ta-ta! rachotil Markův kulomet. Na tak krátkou

vzdálenost se snad ani nedalo netrefit. Žluté horní křídlo odskočilo a

klouzavě mizelo v prostoru. Výztuže se propadaly do prázdna. Po

stranách vraku plápolaly dva ohnivé plameny.

– 69 –

Biggles chvilku užasle sledoval konec nepřítele, ale pak se

raději rozhlédl pozorně okolo. Kde jsou ostatní? Kde jsou jeho

kamarádi? Právě jednoho zahlédl koutkem oka, jak mizí v mraku.

Pak zase zůstal sám.

V první chvíli tomu nemohl uvěřit. Kam se ti Hunové poděli?

Ani jediný nebyl v dohledu. Kam? Před chvilkou jich tu přece ještě

bylo dvacet, možná víc. A teď tu z nich nezbyl nikdo, jen on sám. A

ještě jeden. Nějaký Pup právě mizel v mlžném oparu na dně vzdušné

propasti.

Přepadl ho strašný pocit osamění. Do duše se mu vloudily

pochybnosti, jestli dokáže ještě doletět domů. Vůbec netušil, kde by

zrovna mohl být. Podíval se nahoru, ale v celém tom hlubokém

tunelu nebeské modře nespatřil jediné letadlo. Už měl svou

zkušenost, jak rychle se stroje dokáží rozprchnout, když začne

vzdušný souboj.

Doufal jen, že spatří opět ten F.E., který mu předtím zmizel v

mraku. Cekal, že se zase vynoří. Ale čekal marně.

„Vsadím se, že pilot Pupu věděl, kde je. Poletím za ním,

pomyslel si zoufale a spustil se dolů do brázdy, kde zmizel ten

jednosedadlový stroj. Podíval se na svůj výškoměr. Nějakým

zázrakem unikl zkázonosnému dešti kulek. Tisíc stop odečetl.

Ponořil se opět do mlhy, ale ta se po chvilce rozplynula. Dole pod

ním ležela otevřená krajina. Pole, živé ploty a dlouhá, opuštěná cesta.

Široko daleko, kam až dohlédl, nebyla živá duše. Stejně nespatřil

jediný orientační bod, který by si pamatoval.

Náhle zahlédl zas toho Pupa. Stále ještě klesal a tak se Biggles

pustil za ním. Ten druhý asi ví, kde je a kudy to má vzít. Bude-li se

ho držet, určitě se dostane domů. Nebo aspoň na vlastní území. Jenže

pak přišel šok.

Vrtule toho Pupu se netočila. Motor zřejmě při těch honičkách a

soubojích skončil a pilot teď neměl jinou šanci, než se pokusit přistát

klouzavým letem.

Když stroj pozoroval, spatřil v kokpitu hlavu v kožené kukle.

Pilot se právě ohlédl přes rameno. Pak se soustředil a hladce přistál

na poli.

– 70 –

Biggles neváhal. Věděl, že jsou velmi hluboko v nepřátelském

území – jak moc, si vůbec netroufal domyslet – a že pilot toho Pupu

tu nemá nejmenší šanci. Jeho jednosedadlový letoun už začínal hořet,

když Biggles dosedal v uctivé vzdálenosti. Pilot Pupu běžel zoufale k

F.E. a v ruce ještě svíral kouřící signální pistoli.

A v té chvíli ho Biggles poznal.

„Mahoney!“ zakřičel.

Pilot Pupu na něho pohlédl, jako by nevěřil vlastním očím.

„U sta hromů!! To je přece náš mladý Bigglesworth!“

„Nastup si a mrskni sebou!“ křičel Biggles.

„Pojď sem ke mně!“ volal Mark. Budeme se tu sice tísnit, ale

nějak to zvládnem.“

Mahoney se vyškrábal nahoru a vmáčkl se ke střelci do předního

kokpitu.

„Podívej!“ vykřikl. „Hunové!“ a ukázal za sebe.

Biggles se neohlédl. Viděl, jak před letadlem vyletují malé

chomáčky trávy, a slyšel vzdálený rachot kulometů. To mu stačilo.

Nic víc nepotřeboval vědět. Nemohl si dovolit ztrácet teď čas.

F.E. potřeboval pořádně dlouhý rozjezd, než se kvůli nezvyklé

zátěži odlepil od země. Ale dokázal to. Naštěstí Biggles již přistál

obrácen čelem k liniím a tak teď nemusel otáčet. Stroj vedl stále

vzhůru až zmizel v řídké mlze jako v peřině.

Několik minut si Biggles prorážel cestu bílým oparem. Pak se

znovu spustil níže. Věděl, že za těchto podmínek neudrží dlouho

přímý směr. Když se pod ním opět objevila země, zkorigoval kurz a

vrátil se do mraků.

„Víš kde jsme?“ zakřičel.

Mahoney přikývl a naznačil rukou, aby pokračoval stejným

směrem dál.

Biggles si teď vydechl volněji a letěl těsně pod hranicí mraků.

Náhle si vzpomněl na hořící F.E.

„Kdo byl v tom F.E.?“ zakřičel na Marka.

„Rayner!“ zněla úsečná odpověď.

Takže Rayner přece jen odešel z tohoto světa, jak si přál: V

jednom z nejdivočejších soubojů, jaké si mohl představit. Dříve nebo

– 71 –

později se to stát muselo, napadlo Bigglese. Ale naneštěstí s ním

zemřel i Marble, jeho pozorovatel.

Chudák starý Marble. Ještě před dvěma hodinami pili společně

kávu a teď už bude navždycky chybět. Jak strašná je tahle válka!

Určitě to musel být Marble, koho viděl vyskočit z hořícího

trupu. A pak Rayner schválně naboural do toho Huna. Tím si byl jist.

„Byl bych rád, kdybych měl také tak pevné nervy, až jednou

přijde můj čas!“ přemýšlel. „Chudák Rayner, určitě nebyl špatný

chlap.“

Biggles se vzchopil a pokusil se nemyslet na to. Jenže na ten

obraz ne a ne zapomenout. A věděl, že se mu to nepodaří nikdy.

Před přídí se mu náhle rozprskl granát. Varování, že se blíží k

liniím. O dvě minuty později se dostali do husté palby a nebe kolem

se plnilo rozsekaným žhavým železem. Dělostřelci dokázali na coul

přesně odhadnout výšku mraků. Snažili se, opravdu, ale letci se

přesto podařilo projít bez větší úhony. Posádka přeplněného stroje si

neodpustila radostný řev, když se dostala už do bezpečí na vlastním

území.

Mahoney naváděl Bigglese ke svému letišti, které pilot předtím

viděl jenom občas ze vzduchu, ale ještě nikdy na něm nepřistával.

Dosedli sice trochu s poskoky, avšak stroj se nakonec zastavil

nedaleko ubikací perutě číslo 266, kde manévru přihlížela spousta

důstojníků a mechaniků.

„Asi jsem prorazil gumu,“ omlouval Biggles znechuceně trhavé

přistání. Ale letmá prohlídka ukázala, že to nebyla jeho vina.

Pneumatiku prostřelila jedna z kulek skrz naskrz.

Pak nastal skutečný mumraj, kdy všichni chtěli mluvit najednou.

Bigglesovi srdečně blahopřáli, že jim odvážně zachránil kamaráda a

každý to pokládal za výjimečný kousek.

„Ví někdo z vás, co se stalo s ostatními dvěma F.E.?“ zeptal se

Biggles.

„Ti se vrátili domů,“ oznamovalo několik hlasů najednou.

„Zmizeli Hunům stejně jako my a všichni jsme společně přiletěli až

sem.“

„Díky Bohu,“ ulevilo se Bigglesovi. „Měl jsem strach, že tam

naopak všichni zůstali. Jak ta akce vlastně začala?“

– 72 –

„Zpozorovali jsme Huny v té díře dole a hned jsme po nich šli.

Ta díra vypadala nadějně a my jsme chtěli, aby byla naše,“ ušklíbl se

Mahoney. „Bylo nás tam sedm. Jenže jich přiletělo víc, než jsme

čekali. Právě jsme šli do toho, když jste se mezi nás spustili také vy.

Vůbec jsem vás nejdřív neviděl. Kudy jste přišli?“

„Předním vchodem. Tam nahoře!“ zasmál se Biggles.

„Byly to pěkné kohoutí zápasy!“ vzdychl Mahoney. „Takový

malér si člověk zapamatuje… Haló, tady jde zrovna náš velitel,“

dodal rychle. „Seznamte se, pane, s přítelem Bigglesworthem, o

kterém jsem vám tuhle vyprávěl. Vzal mě dnes na svou palubu na

nepřátelském území, když mi Bošové rozstříleli motor na cucky.“

Opět se otočil k Bigglesovi. „Rád bych ti představil majora Mullena,

našeho velitele,“ řekl nakonec.

„Rád vás poznávám, Bigglesworthe,“ řekl major Mullen a

potřásl mu rukou. „Takových chlapíků bychom tu měli mít co nejvíc.

Musím se pokusit požádat o vaše brzké přemístění k

dvěstěšestašedesáté.“

„Upřímně bych si přál, aby se vám to povedlo, pane,“ odpověděl

Biggles vážně. „Pořád mi bude něco chybět, dokud se nedostanu k

průzkumné peruti. I když budu jen nerad opouštět Marka,“ dodal

rychle.

„Se mnou si nedělej starosti,“ přidal se do debaty Mark.

„Podal jsem si přihlášku k pilotnímu výcviku. Takže já tě možná

opustím ještě dřív.“

„Nemohu nic slíbit, ovšem. Ale uvidíme, co se v tom dá dělat,“

řekl major Mullen.

„Vraťte se na zem, pánové. Jde spíš o to, co vy dva chcete dělat

teď,“ zeptal se Mahoney.

„Nejlíp, když se vrátíme na své letiště,“ odpověděl Biggles.

„Nechcete zůstat na oběd?“

„Ne. Děkujeme. Stroj tu necháme, jestli nám opravíte to kolo. A

jestli nás přepravíte domů. Pro mašinu se vrátíme později.“

„Výborně!“ prohlásil Mahoney. „Zeptám se velitele, půjčí-li

vám své auto. Nikdy vám nezapomenu, jak jste mě naložili. Možná

bude příště řada na mně, abych vám pomoc oplatil.“

– 73 –

„Fajn. Pokud nebudeš chtít, abych se ti nacpal do kokpitu Pupa,

tak to beru!“ zasmál se Biggles. „Brzy na viděnou!“

KAPITOLA 9

ZVLÁŠTNÍ POSLÁNÍ

„Promiňte, pane, ale rád by s vámi hovořil major Paynter.“

Biggles vzhlédl od dopisu, který právě četl, složil jej a strčil do

kapsy. „Mám jít k telefonu?“ zeptal se číšníka, který s výzvou přišel.

„Ne, pane. Čeká vás v kanceláři. Pan Todd právě volal, jestli

byste mohl hned přijít.“

„Dobrá, Collinsi, díky,“ Biggles odnesl svůj šálek a prošel

halou. Pak rychle vykročil po dobře udržované cestě k velitelství

perutě. Když vstoupil, viděl, že kromě velitele jsou přítomni ještě

dva lidé. Byl to plukovník ze štábu a bodře vypadající civilista v

černém obleku s buřinkou. Biggles zasalutoval.

„Přesvědčte se, prosím, že jsou dveře dobře zavřeny, pane

Bigglesworthe,“ začal velitel. „Děkuji. Tohle je plukovník Raymond

z velitelství křídla.“

„Těší mě, pane,“ uklonil se Bigglesworth štábnímu důstojníkovi

a divil se, proč mu velitel nepředstavil také civilistu. Proč ten sem asi

přišel?

„Chtěl jsem s vámi mluvit, Bigglesworthe, o velmi delikátní

věci,“ pokračoval velitel téměř v rozpacích. „Eh, já – tedy lépe

řečeno peruť – jsme byli požádáni, abychom provedli – eh – velice

důležitou operaci. Je to úkol pro jednotlivce a proto dávám návrh

nejdříve vám. Od chvíle, co jste přišel, jste prokázal pro svou práci

opravdové nadšení. A také jste se vlastní iniciativou dostal ze dvou

velmi obtížných situací. Poslání, které vás čeká, vyžaduje morální

sílu i iniciativu.“

„Děkuji vám, pane.“

„Není třeba děkovat, nepřeháním. Poslouchejte mě. Operace –

stručně řečeno – spočívá v tom, dopravit jednoho – eh – gentlemana

přes linie. Na příhodném místě s ním přistát a vrátit se domů. A pak

– 74 –

ještě – buď ve stejnou dobu nebo následující noc, byste ho měl

vyzvednout na místě, kde jste ho vysadil.“

„Nezdá se to tak obtížné –“

Major Paynter zvedl ruku na protest. „Počkejte,“ řekl.

„Nechte mě domluvit. Bude jen poctivé, když vám řeknu

všechno. Musím vás totiž varovat. Kdybyste náhodou musel přistát s

tím mužem na špatné straně zákopů a oni vás dostali, pravděpodobně

vás ihned zastřelí. Pokud budete muset přistát na německém území

při návratu, až v letadle zůstanete sám, je více než pravděpodobné, že

nepřítel prohlédl účel vaší cesty a podrobí vás ostrému výslechu.

Nebudou jednat v rukavičkách, a kdyby z vás dostali pravdu, že jste

vezl agenta tajné služby, nezaváhají a pošlou vás před popravčí

četu.“

„Rozumím. Dobrá, pane, poletím.“

„Děkuji vám, Bigglesworthe! Ten gentleman, který přiletěl s

majorem Raymondem, je váš pasažér. Bylo by rozumné, abyste se

teď seznámili. Pak už ho za denního světla neuvidíte. Musíte se

navzájem poznat bez rizika.“

Biggles přešel k civilistovi a potřásl mu rukou. „Těší mě, pane.“

Usmál se a vyslovil své jméno.

Také špión se usmál a pevně mu stiskl ruku. Biggles neměl

klamné představy o povaze práce, která ho čekala. Chlapík byl

trochu obtloustlý, nepříliš vysoký, tvářil se poněkud žoviálně a v

obličeji upoutával hustým černým knírem. Rozhodně nevypadal tak,

jak by si Biggles špióna představoval.

„Dobrá, myslím, že to stačí, plukovníku Raymonde,“ pokračoval

velitel perutě. „Připravte mi, prosím, co nejvíce podrobností. A s

vámi si, Bigglesworthe, znovu promluvím ještě, než poletíte.“

Biggles zasalutoval a štábní důstojník se svým průvodcem

odcházeli. Pak pozorně čekal na další rozkazy. Nevěděl, má-li zůstat

nebo se vytratit.

Major Paynter stál na místě a zamyšleně se díval z okna. Pak

promluvil.

„Chci, abyste to viděl ve správných barvách, Bigglesi,“

pokračoval velitel. „Kdekdo si myslí, že špionáž je celkem špinavá

práce. Možná ze striktně vojenského hlediska ano. Ale nesmíme

– 75 –

zapomínat, že tihle lidé potřebují mnohem lepší nervy, než normální

vojáci, když jdou do bitvy. Voják může být zabit, zraněn, zajat nebo i

uvězněn. Ale agent zná jen jediný konec své kariéry. Pokud ho chytí

– popraviště. Takový člověk neumírá hrdinskou smrtí v bitvě.

Odstřelí ho jako psa před cihlovou zdí. Tak končí každý jeho nezdar.

A pokud uspěje, nedostává za to medaile, nesklízí pocty a slávu

vítězů. Stále ho obklopuje mlčení, tajemství, nikdo o něm – i v jeho

zájmu – nic neví…

Mnozí z těchto mužů pracují i zadarmo. Vezměte si třeba

například muže, kterého jste právě viděl. On je – ovšem – Francouz.

V soukromém životě učí na škole v Aille, které teď leží na

nepřítelem obsazeném území. Jemu se podařilo uprchnout přes

hranice do Holandska, přes Anglii pak do Francie, aby tu nabídl své

služby vlasti. Nežádá za to odměnu. V tom je odvaha i oběť, jestli to

chápete. Pamatujte na to, až bude s vámi v letadle. Zná dokonale kraj

kolem Aille. To je pro nás zvláště cenné. Pokud se i tentokrát v

pořádku vrátí – už tam byl nejméně jednou, jen co já vím – půjde

určitě znova. A bude pokračovat, až se jednoho dne třeba nevrátí…

Pokud jde o vás jako o jeho pilota, nemusíte mít proto nejmenší

skrupule. Většina nejlepších francouzských pilotů se občas účastní

těchto speciálních misí, jak těmto záležitostem říkáme. Nemusím

vám vysvětlovat, že na tu práci vybíráme jen nejlepší piloty, kteří

prokázali svou odvahu. Myslím, že je to všechno. Detaily vám řeknu

později. I datum a hodinu odletu. Nezmiňujte se o tom nikomu.

Samozřejmě s výjimkou vašeho velitele, ten to musí – a bude –

vědět.“

Biggles potkal svého velitele Mapletona hned před kanceláří.

„Co se děje?“ zeptal se Mabs klidně. „Zvláštní mise?“

Biggles přikývl.

„Myslel jsem si to. Ale proboha, buď opatrný. Když v téhle hře

uděláš jedinou chybu, už tě nezachrání ani všichni královi koně ani

všichni jeho muži. Jednou jsem to letěl také a stačilo mi to

nadosmrti. Děkuju pěkně!“

„Copak? Špatné?“ zeptal se Biggles, když si vykračovali

společně k jídelně.

– 76 –

„Špatné? Bylo to ještě mnohem horší. Tak zaprvé: chlápkovi

ruply nervy a on odmítl vystoupit z letadla. Neuměl anglicky a já

zase francouzsky, takže jsem mu nemohl ani pořádně vynadat. Když

jsem se ho na místě pokusil vyhodit z letadla, spustil takový kravál,

že zalarmoval všechny Huny na míle daleko. Musel jsem ve spěchu

odletět a to ti řeknu – ten mizera zůstal v letadle a letěl se mnou

zpátky. Ale někteří z těch chlapíků jsou frajeři a nic je nikdy

nedostane na dno. A informace, co přivážejí nebo posílají zpátky,

mají cenu zlata. Ale co zlata. Životů! Musí s sebou nosit košík

holubů, a když získají informaci, která stojí za to, vždycky jednoho s

ní vypustí. Jak by se ti líbilo procházet se mezi Boši s holubama pod

kabátem? Třeba najednou zavrkají a jsi v rejži! Francouzi se v

tomhle byznysu zvlášť vyznají, většina jejich předních pilotů už

takhle letěla. Vedrines, ten slavný předválečný letec, už má za sebou

několik akcí. Když vypukla válka, Francouzi si od něj moc slibovali.

Čekali, jak se proslaví a on najednou upadl v zapomnění. Nikde o

něm ani zmínka. Lidé ho začali pomlouvat. Ale on byl zařazen právě

na tyhle speciální lety a to jsou věci, o kterých se nemluví.“

„Dobrá, pokud ten můj pták s buřinkou začne dělat problémy,

vytahám ho za uši.“

„Neboj se. Bude v pořádku. Aspoň doufám!“ odpověděl Mabs.

„Přistání je ovšem ošemetná věc. Hunové moc dobře znají tuhle hru

na vysazování špiónů. A vždycky dělají všechno pro to, aby chytili

agenty i letce. Proto kladou pasti na místa, kde si myslí, že by mohli

přistát. Vykopou příkopy napříč polem a pak je zase pokryjí travou

nebo obilím, aby nebyly z výšky vidět. Když přistáváš, najednou

křup a je to! Nebo další schéma: Napnou přes pole drát. Účinek je

podobný.“

„To zní povzbudivě! A jsou nějaké prostředky, jak se dovědět,

jestli na poli, kde chceš přistát, nenastražili nějakou past?“

„Až přistaneš, tak to poznáš,“ zazubil se Mabs.

„To je radost!“ vybuchl málem Biggles. „Dobrá, tak tedy

uvidíme. Díky za dobré tipy.“

„To je v pořádku, rádo se stalo. Mohu ti dát docela vážně

jedinou radu: nesmí tě chytit živého, kamaráde. Pamatuj, když vás

– 77 –

dostanou, zastřelí tě tak jako tak. A toho chlapa co s tebou letí – taky.

Dopadnete oba stejně!“

„Kdyby mě chtěli chytit, museli by mě sestřelit,“ odpověděl

Biggles trpce.

O pár večerů později, když Biggles dopil svou večerní kávu,

ukazovaly ručičky na hodinách v jídelně devět. Ze skříňky na chodbě

si vybral svou leteckou výstroj a zamířil ke dveřím. Mark Way za

ním vyšel z pokoje a překvapeně pozoroval jeho přípravy.

„Co se děje?“ zeptal se a začal si také chystat věci.

„Mám takový malý záskok. Jen na své triko. Nemohu ti o tom

vykládat, starý brachu. Je mi to líto,“ odpověděl Biggles a rychle

odešel.

Na ploše letiště objevil plukovníka Raymonda s jeho

společníkem. Oba byli v civilu. Mechanici už měli své instrukce.

Bigglesův stroj F.E. 2b stál před hangárem a motor tiše běžel.

„Pamatujte si, dělá tu práci pro nás, ne pro Francouze,“

připomněl pak ještě plukovník Raymond klidně. „Má vyhodit

dynamitem do vzduchu most přes Aisne. Je to nedaleko bodu, o

kterém jsem vám říkal včera,“ pokračoval. Předešlý den se totiž

Biggles seznámil se všemi podrobnostmi akce. „Žádal mě, abych

vám řekl, že si s jeho návratem nemáte dělat starosti. Je celkem

ochotný vrátit se přes hranici na vlastní pěst, i když přirozeně by byl

rád, kdybyste ho mohl později vyzvednout.“

„Jak dlouho bude trvat jeho práce, pane?“ zeptal se Biggles.

„To se nedá odhadnout. Moc bude záležet na podmínkách.

Budou-li u mostu hlídky nebo jak dlouho bude muset čekat a tak

dále. Jestli všechno půjde hladce, může být hotov za půl hodiny, za

hodinu. Na druhé straně mu to třeba zabere i dva tři dny, bude-li

muset trpělivě čekat na příležitost. Proč se ptáte?“

„Myslel jsem, jestli bych na něho nemohl počkat, kdyby to

netrvalo příliš dlouho.“

Plukovník zavrtěl hlavou. „Obvykle se to nedělá,“ řekl. „Bylo

by to příliš riskantní.“

„Riziko mi nepřipadá větší, než když budu přistávat znovu

podruhé.“

„Počkejte chvilku, já se zeptám,“ řekl Raymond.

– 78 –

Chvíli potichu hovořil s tajným agentem a pak se vrátil zpět k

Bigglesovi.

„Říká, že hluk motoru přiláká pozornost Bošů. Pokud byste tam

čekal s vypnutým motorem, a to nemohu doporučit, neodstartoval

byste dost rychle v případě nebezpečí. Ale požádal mě, abych vám

řekl, že by vám byl moc vděčný, kdybyste ho mohl vyzvednout o pár

hodin později. To mu ušetří dva tři týdny nebo i měsíc nebezpečí,

jaké znamená cesta přes Holandsko. Navrhuje, abyste mu dopřál

určité časové rozpětí, kdyby se dostal do časové tísně. Když se tam

vrátíte při prvním náznaku úsvitu, pokusí se vás tam čekat. Pokud

tam nebude, vraťte se na základnu a nedělejte si s ním hlavu.

Navrhuje úsvit, protože to vám může ušetřit jedno přistání. Když ho

na tom poli nebo na jeho okraji neuvidíte, nepřistávejte. Bude-li tam,

ukáže se vám sám. To zní velice rozumně a fér pro obě strany.“

„Více než férově,“ souhlasil Biggles. „Jestli má dost odvahy,

aby kličkoval uprostřed Hunů s válečkem dynamitu v jedné kapse a s

holubem v druhé, měl bych mít na to, abych ho dostal zpátky.“

„To stačí! Nechá to prostě na vás.“

Biggles pokročil a potřásl si rukou s mužem, který se nezdál být

nějak poznamenaný nebo vzrušený takovou obtížnou úlohou. Klidně

žvýkal nějakou sušenku.

„Je to čest, letět s vámi,“ řekl Biggles. A myslel to vážně.

„To je pro Francii,“ odpověděl muž prostě.

„Dobrá, jestli jste připraven, můžem na to jít.“

„Bon. Pojďme,“ zněla odpověď.

Vyšplhali se do svých kokpitů. Biggles udiveně pozoroval, že

jeho pasažér nemá letecký oblek. Měl na sobě tytéž tmavé šaty, jako

když se viděli poprvé a stejnou černou buřinku, kterou si teď pořádně

narazil. Měl s sebou dva balíky. Biggles se neptal, co v nich je.

Myslel si, že to ví. Holubi a dynamit, to je zajímavá kombinace,

napadlo ho, když usedal do svého sedadla.

Sotva dokázal potlačit úsměv při pohledu na neobvyklou siluetu

v předním kokpitu. Bylo opravdu velmi zvláštní letět do války v

buřince. Až se mu zadrhlo v hrdle při pomyšlení na toho prostého

Francouze, svým zjevem tak nevojáckého, a přitom riskoval všechno,

aby mohl vykonat něco užitečného pro svou vlast. Umínil si, že

– 79 –

pokud je to vůbec v lidských silách, musí toho muže bezpečně

přivézt zpátky.

„Jsem připraven, má malá kapustičko! Přilej tam šťávu,“ vykřikl

muž. A Biggles se zasmál tomu zvláštnímu příkazu, aby otevřel plyn.

Na tom chlapíkovi bylo něco sympatického. Jak jen mohl začít tak

nebezpečnou misi s takovým klidem?

„Nebude vám zima?“ zeptal se Biggles.

„Není důležité,“ odpověděl Francouz lhostejně. „Nebudeme tam

asi příliš dlouho.“

„Jak je libo,“ vykřikl Biggles a zamával na mechaniky, aby

odstoupili od křídel. Motor zaburácel, když přidal plyn. O chvíli

později už byl ve vzduchu a mířil k frontě. Navzdory chladu seděl

ten malý muž klidně na svém sedadle, s vyhrnutým límcem kabátu a

něžně se díval dolů na temné stíny své milované Francie.

Vtom nepřátelská děla začala pročesávat vzduch kolem nich.

Bylo to mimořádně zrádné. Biggles se skrčil ve své sedačce. Špión se

k němu otočil a z dlaní si udělal trychtýř:

„Nějak špatně míří, ti Bošové!“ zvolal vesele.

Biggles ho pozoroval a tvář mu zkameněla. Ten chlapík určitě

nemá nejmenší představu, jak zlé je takovéhle ostřelování, které

dokáže otřást i starými veterány.

„Nerozumí tomu ani za mák! To je to celé! K sakru, nechtěl

bych se dostat do situace, které by on říkal dobrá střelba,“ pomyslel

si. A pak se soustředil na svůj úkol: najít cestu k místu, kde měli

přistát. Nejvíc se obával, že potmě nebude schopen to pole vůbec

najít, i když si je na mapě vyhledal tak přesně, jak jen mohl. Znal

všechny okolní body v krajině. Tak do toho!

Vybral si hlavní cestu, která ležela jako široká šedá stuha napříč

krajinou a pak ji sledoval, dokud nevyústila do lesa. Na jeho

vzdálenější straně našel rovnou linii železniční trati, která ležela v

pravém úhlu k silnici. Nemohlo být pochyby, je to ona! Obloukem ji

sledoval, dokud se vpředu neobjevila světla malého městečka.

Směřovaly k němu sbíhající se cesty. Někde mezi těmi dvěma

cestami a železniční tratí bylo pole, na němž měl podle pokynu

přistát.

– 80 –

Chtěl splnit rozkaz do posledního písmenka. Věděl, že velení

pro tuto volbu mělo určitě dobrý důvod. Možná už věděli od agentů

tajné služby, kteří zde pracují nebo pracovali v sousedství, že na poli

není ani nastražený drát, ani že je nepřítel nezačal podezírat. Pustil z

hlavy všechny úvahy a soustředil se na hledání toho pole, kde by

bezpečně posadil svůj stroj.

Vypnul motor a začal postupně plachtit dolů a to tak pomalu, jak

jen mohl, aby neztratil potřebnou rychlost, ale aby případní

pozorovatelé na zemi neslyšeli vibrace větru v jeho drátech při příliš

rychlém klesání. Špión se díval přes okraj kokpitu a se zájmem

sledoval cvrkot. Když Biggles konečně spatřil pole a opatrně k němu

zatočil, Francouz sebral balíky a posadil si je na klín, jako pasažér v

autobuse nebo ve vlaku, když se chystá vystoupit.

Biggles teď zcela zřetelně rozeznával dlouhý, nepříliš široký

pruh drnitého trávníku. Jemně posunul knipl do strany, aby srovnal

F.E. do středové osy pole, proklouzl jako zjevení nad vrcholky

stromů, které lemovaly jeho severní konec.

Stroj pomalu klesal, kola začala poskakovat přes trčící drny.

Moc velký rámus! hodnotil to Biggles. Ocasní ostruha se chvíli

vlekla po zemi, stroj ještě zvolna roloval, až se zastavil. Jedno z

nejlepších přistání, jaké se kdy Bigglesovi podařilo. Unaveně klesl

do sedadla a teprve teď pocítil intenzivní napětí posledních pár

minut.

„Díky, má milá kapustičko!“ zašeptal Francouz a vyklouzl do

temnoty.

V prvních chvílích Biggles nemohl ani uvěřit, že vůbec odešel.

Tak rychle a mrštně zmizel. Asi minutu seděl bez pohnutí a pozorně

naslouchal, ale nezachytil jiný zvuk než tlumený svist své vrtule,

rotující v nízkých otáčkách. Vstal a zahleděl se do tmy. Otáčel se na

všechny strany, ale nikde neobjevil jedinou známku života. Nikde se

neukázalo ani světýlko. A pokud šlo o jeho tajemného pasažéra, jako

by se po něm země slehla.

„Dobrá, takže už jsem tu na nic,“ usoudil.

K dalšímu vzletu se nemusel ani otáčet. Měl před sebou spousty

místa na rozjezd. Když otevřel plyn, motor zaburácel a stroj se vznesl

– 81 –

do noci. Skoro se zasmál úlevou, jakmile země zůstala hluboko pod

ním.

Bylo to až neskutečně jednoduché. Reakce na právě prožité

okamžiky v něm zanechala zvláštní pocit hrdosti. Bylo to přímo

senzační, jak se mu podařilo nepřítele přelstít. „Vždyť to nebylo

zdaleka tak černé, jak mi to malovali,“ pomyslel si v duchu, když

zamířil zpět k liniím. Přeletěl je jako obvykle obklopen obláčky

dělostřeleckých granátů a o deset minut později už roloval s

vypnutým motorem k hangáru své letky. Podíval se na hodinky.

Přesně padesát minut uplynulo od chvíle, kdy se svým společníkem

odletěl z místa, kde teď letadlo zase přistálo. Zdálo se mu skoro

nemožné, že za tak krátký časový úsek opravdu stihl přistát na

německém území, vyložit tam svého muže a vrátit se. Jeho pasažér –

všechno si o něm mohl jen domýšlet – byl třeba teď už mrtvý nebo

ve vězeňské cele čeká na popravu. Otřásl se při té představě.

Toužebně doufal, že druhá část úkolu bude stejně jednoduchá.

Pomalu spustil nohy na zem a potkal Mabse s Markem, kteří ho

určitě slyšeli dosedat.

„Jak se to povedlo?“ zeptal se rychle Mabs.

„Fajn! Kdybych věděl, že tady čekáte, přinesl bych vám kytici

německých primulí. U toho pole něco takového rostlo.“

„Měl by ses jít raději vyspat,“ doporučil mu Mabs.

„Ano, to bych mohl. Chvilku si zdřímnu.“

„Chvilku? Co tím myslíš?“

„Co nevidět poletím znovu, abych přivezl svého kámoše v

klobouku zase zpátky!“

Biggles zatratil špióny, vyzvědače a všechny jim podobné

existence jako celek a německé zvlášť. Všechny by je byl poslal do

očistce, když ho jeho batman před pátou hodinou ranní probudil z

hlubokého a osvěžujícího spánku.

Venku byla strašná zima a hvězdy ještě jasně zářily na modré

obloze. Všechno pokrývala hustá vrstva jinovatky. Na oknech mráz

kreslil ledové květy. Byl to jeden z největších mrazů tohoto časného

jara, dokazující, že zima se stále ještě nechce vzdát vlády.

– 82 –

„Proč musím z postele v tuhle pitomou hodinu?“ brumlal

nespokojeně Biggles a téměř litoval, že tomu muži slíbil takový

nesmysl. Ale šálek horké kávy a nějaký toust ho postavil na nohy.

Dokonce se dokázal i trochu usmát, když se pustil přes ledem

křupající trávník k hangárům. Již předtím požádal seržanta, aby včas

vzbudil dva mechaniky. Také museli být připraveni. Našel je, jak se

choulí ve svých velkých kabátech, třesou se chladem a netrpělivě na

něho čekají.

„Dobrá, vytlačte je ven,“ rozkázal a ukázal na své F.E. V

okamžiku bylo letadlo na asfaltové dráze. „Natočte to,“ požádal,

zatímco si přitahoval kolem krku tlustou vlněnou šálu. Pak si navlékl

letecký mundúr.

Za pět minut už byl zase ve vzduchu a mířil k zákopům splnit

své poslání.

Na východě začalo nebe blednout. Biggles sledoval stejné

orientační body, jako když sem letěli večer, takže neměl potíže s

hledáním cesty. První záblesk úsvitu se prodral nebem, když se

přiblížil k tomu poli, ale země ještě tonula v hluboké modři s

fialovými stíny.

Stáhl plyn a začal plachtit dolů. Očima zkoumal terén pod

sebou, hledal úzký lán a toho malého muže. Pole už našel, ale špión

zatím nikde. Bigglesovi se srdce rozbušilo v obavách. Dostal o něho

strach. Ten chlapík si získal jeho sympatie. Ještě několik minut

spirálovitě sestupoval a pomalu klesal, což potvrzoval výškoměr.

Pohledem klouzal po povrchu země. Náhle se mu oči zastavily na

jednom místě, kde postřehl pohyb. Soustředil pozornost zcela na ten

kousek země. Něco se tam lehce zablýskalo, ale nejprve nemohl

přijít na to, co to mohlo být.

Další okruh ho snesl níže. Rozeznal zřetelně pár vojáků

německé kavalerie na koních. Jejich jednotka stála klidně, ukryta pod

větvemi stromů dost daleko od hlavní silnice. Nebylo to však víc než

pár set yardů od toho pole. Spatřil i další vojenskou skupinu. Hrstku

pěšáků rozestavěných těsněji okolo, pokoušejících se ukrýt, jak jen

jim řídký porost dovoloval.

Rty mu vyschly. Žádný div, že tu ten malý muž není. Ať už je

důvod jeho nepřítomnosti jakýkoliv, zřejmě byla mise úspěšná. Celé

– 83 –

okolí totiž bylo pod dozorem. Soustředění tolika vojáků, usoudil

Biggles, svědčí o tom, že muže ještě nechytili. Pokud by ho dopadli,

neposílali by sem přece vojáků tolik. Ledaže by tu čekali na letadlo.

Dobrá, uvidíme. Zatím tu ten malý muž nebyl, takže Biggles neměl k

přistání důvod. Mohl by teď hned letět domů. Tak to měli ujednáno.

Neměl v úmyslu padnout do pasti.

Byl asi dvě stě stop nad zemí a již sahal na páku plynu, aby

dostal motor do otáček, když z kraje pole doslova vyrostla figura a

zamávala rukama. Bigglesovi se zadrhlo v hrdle a ostře zasykl,

protože si uvědomil, že ve stejném okamžiku se pohnula vpřed

německá kavalerie. Stiskl knipl a prudce jím pohnul doleva. Podržel

letadlo nosem nahoru a s pravým náklonem klouzal rychle jako letící

kámen po křídle dolů k poli.

Nepamatoval se, že by někdy měl nervy takhle napjaté. Srdce

mu bušilo do žeber, ale mozek zůstával jasný, chladný, soustředěný.

Věděl, že jen perfektní odhad a přesné načasování může zachránit

situaci. Německá jízda již přecházela do lehkého klusu. Blížila se do

těsného sousedství pole.

S očima upřenýma na „svého“ muže přeletěl vrcholky stromů,

srovnal stroj do vodorovné polohy a začal se blížit k zemi. Pak se

stalo cosi neočekávaného a nevysvětlitelného. V té chvíli málem

znovu zvedl stroj vzhůru. Z příkopu za tím mužem se totiž vynořila

další postava a dala se do běhu směrem k letadlu. Nově příchozí měl

na sobě černý oblek a buřinku. Neběžel přímo ke stroji, ale mířil k

muži, který zamával první a teď uháněl k F.E.

Až v této chvíli Bigglesovi došlo, že ten, který mával prve,

nebyl „jeho“ člověk. Když se objevila druhá postava, pochopil, že

jde o lest. Špión byl až ten muž v buřince. Bezpochyby. Navíc se teď

už tak přiblížil, že dokázal rozeznat jeho tvář a postavu. Kdo tedy byl

potom ten druhý?

Francouz zřejmě věděl na čem je. Jak se blížil k běžící postavě,

zvedl pravou ruku. Objevil se záblesk ohně. Ten druhý rozhodil ruce

a padl tváří k zemi.

Jako by denní rozbřesk vnášel do celé věci světlo. Byla to velmi

šikovně připravená past. První muž, který na něho mával, byl

návnada. Podvodník, který ho měl přilákat k zemi. Pravý špión ležel

– 84 –

na zemi v křoví a neodvažoval se ani vystrčit hlavu, když bylo kolem

tolik vojska. Doufal, že Biggles za těchto okolností nepřistane. Tak

se na tom přece předběžně dohodli.

Ze svého úkrytu špión viděl, že se na ploše objevila volavka a

hned věděl, co má v plánu. Takže vyběhl na scénu také, aby svého

spojence ve vzduchu varoval, třeba za cenu vlastního života.

Ten poznatek ještě vybičoval Bigglesovo úsilí zachránit ho, i

když si moc šancí nedával. Muselo jít o zvláštní způsob přistání –

„dotknout se a zmizet“. Muž návnada ležel tam, kam dopadl a malý

Francouz, stále s kloboukem na hlavě, sprintoval vstříc nyní již

rolujícímu letadlu ze všech sil, jako by jeho krátké nohy byly koly

automobilu.

Ale Němci na koních už byli skoro u křoví. Vzdálenost se

zkracovala na kroky. Vyšlehly výstřely, ostré jako rány bičem. Palba

jezdeckých karabin rozřízla, ranní klid. Kulky bzučely jako vzteklé

vosy. Jedna z nich proletěla letadlem a rozpleskla se s úderem, až

sebou Biggles trhl.

„Poběž!“ zaburácel na buřinku. Už nemohl udržet motor na

uzdě. Trochu přidal plyn.

Tvář malého muže zrudla vypětím. Těžce supěl.

Z posledních sil přiskočil k přídi letadla a zachytil se za okraj

kokpitu. „Voila! Dokázali jsme to, můj malý hříbečku!“ sípěl. A pak,

když Biggles přidal plyn, po hlavě skočil dovnitř.

Němečtí jezdci k nim cválali, skloněni v sedlech, pobízeli koně

k většímu úsilí. Nebyl čas na obracení. Biggles zvolil jediné možné

řešení: Stlačil knipl na doraz dopředu a znovu přidal plyn. Zachytil

odlesk koňských hřbetů a zaslechl, jak pod ním štěkaly vojenské

karabiny. Pak si knipl přitáhl až k samému břichu, a vyhnul se tak

situaci, která by nemohla skončit jinak, než kolizí. Byl nad nimi, jako

by je přeskočil.

Oddechl si teprve ve chvíli, kdy F.E. již bezpečně mířil vzhůru.

Zavrtěl udiveně hlavou, jako by sám nemohl uvěřit, že jsou skutečně

ve vzduchu. Poslední dvě tři minuty ve skutečnosti vůbec nemyslel,

jen jednal. Čistě instinktivně, bezděčně, ale manévroval jako zkušený

pilot, který nalétal stovky a stovky hodin.

– 85 –

Kulatá, dobře naladěná tvář se k němu otočila nad okrajem

předního kokpitu. Špión zachytil Bigglesův pohled a usmál se.

„Bon!“ vykřikl. „To byla síla, má malá kapustičko! Bon, bon, bon!“

Plukovník Raymond už vyhlížel na dráze, když přistávali. Tvář

mu zářila spokojeností, když viděl, že v letadle sedí oba dva.

„Jak to šlo?“ zeptal se malého Francouze šťastně.

„Puf! Asi tááákhle!“ řekl špión a rukama naznačil výbuch. „Ten

most už neexistuje a díky svému malému vzorňákovi si mohu vypít

kafe už doma, místo s těmi prasečími hlavami na druhé straně.“

„Unikli jste jen o vlásek, Bigglesworthe?“ zeptal se plukovník

Raymond tentokrát již vážněji.

„Přesně tak, pane,“ připustil Biggles. „Myslím, že odteďka budu

létat jen v buřince. Zdá se, že přináší štěstí!“

„Ach! Ale jak jsou ti Bošové vychytralí,“ řekl Francouz. „Jak

mě oni honili, ale já jsem kličkoval v příkopech jako králík. Oni jistě

předpokládali, že se letadlo vrátí. Tak si vybrali jiného muže, aby

zmátl mého malého artyčočka a přiměl ho přistát… On přistával…

tak… Divoce jsem přemýšlel. La, la – Je to jednoduché. Střílím a pak

běžím. Můj Bože, jak já běžel! Jak vítr. Vyhráli jsme a tak jsme tady.

Myslím, že někdy spolu poletíme ještě jednou, že ano?“ mrkl na

Bigglese.

„Možná!“ souhlasil bez nadšeni Biggles. „Ale teď toho mám na

nějakou dobu až kam!“

„Pchá!“ zasmál se špión. „To nic nebylo! Jenom takové malé

vzrušeníčko – jak se říká – pro zahřátí.“

„Pro zahřátí!“ vybuchl Biggles. „Když se budu potřebovat

zahřát, tak si sednu u krbu v důstojnické jídelně. Pěkně vám děkuju.

Váš způsob topení mě trochu přehříval!“

KAPITOLA 10

OČI DĚL

Biggles se tvářil přímo zvědavě, když hleděl dolů na

modrozelené panorama čtyři tisíce stop pod sebou. Den byl pěkný a

jasný a nedávný déšť umyl zemi tak, že ztmavlé cesty a pole ostře

– 86 –

vystupovaly proti vzdálenému obzoru. Jezera a rybníky se leskly ve

slunci jako zrcadla. Tu a tam ležely trosky vesnic, jako kosti dávno

zemřelých příšer. Čas od času se na cestách objevily dlouhé černé

kroutící se housenky – Biggles věděl, že jsou to zástupy

pochodujících mužů. Jindy se zase ukázaly vagóny, přepravující

děla. To všechno nebylo na válečné scéně nic neobvyklého. Nic, co

by mohlo znechutit pilotův výraz. Tohle byla běžná, každodenní

scéna ze západní fronty.

Pravda je, že dnes dostal Biggles úkol, o němž předpokládal, že

bude únavný, možná dokonce nudný. Nikdy předtím mu nikdo

neprozradil podrobnosti, jak se tenhle úkol plní, ale slyšel o tom už

dost a nic moc radostného. Práci, o niž dnes šlo, říkali v královském

letectvu „ort obs“. Byla to zkratka artillery observation – dejme tomu

– dělostřelecké pozorování.

Byly perutě, které nic jiného nedělaly, než tuhle práci.

Zaměřovaly své vlastní dělostřelce na pozice nepřítele. Občas – pro

změnu – byl cílem muniční sklad, most nebo jiný strategický bod,

který se vrchní velení rozhodlo zničit.

Nebylo to ovšem zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.

Od letecké posádky, která byla vybrána pro tento úkol, se očekávalo,

že vydrží na místě, dokud každé dělo baterie, pro kterou pracovala,

nezaznamená zásah, po němž už beze změny náměru může

pokračovat ve střelbě, pálit mechanicky, dokud nebude cíl vymazán z

mapy.

Když byl pilot chytrý nebo měl štěstí, a také baterie, kterou

naváděl, měla dobré dělostřelce, všechno se dalo odbýt za jednu

hodinu – ale také to mohlo zabrat hodiny tři. Po celou tu dobu musel

průzkumný letoun stále kroužit nad stejným místem. Mohl se tak sám

stát snadným cílem pro nepřátelské protiletadlové baterie nebo

kořistí slídícího nepřátelského průzkumníka.

Je věcí názoru, zdali ten úkol byl horší pro pilota nebo pro

pozorovatele. Pilot musel sledovat svou vlastní baterii, aby zachytil

záblesk výstřelu každého děla a pak pozorovat vybuchující granáty

nad cílem a signalizovat v Morseově kódu, kam dopadly.

Pozorovatel se zase nesměl dívat na zem, ale do vzduchu kolem sebe,

– 87 –

aby předešel hrozícímu nebezpečí, zatímco se pilot věnoval své

práci.

Prostě – Biggles o tom nic nevěděl, ani se o to nestaral, ale

jedno bylo jisté. Kroužit nad jedním místem nebylo ani zábavné, ani

zajímavé. Proto ten neobvyklý výraz v jeho tváři, když mířil na

východ k liniím, aby našel britskou baterii, kterou měl navádět a

nepřátelskou baterii, již měla britská děla zničit. Byl to jeho první

pokus o „art obs“. Vůbec netušil, podaří-li se mu najít aspoň jednu z

nich. To mohl být další důvod, proč neletěl s takovým nadšením,

jako obvykle.

Nyní, má-li čtenář správně pochopit operaci zvanou „art obs„ je

třeba několik slov na vysvětlenou. Myšlenka je to celkem

jednoduchá. Stačí jí přijít na kloub. Biggles, jako všichni ostatní

důstojníci u R.F.C., ve své vojenské škole absolvoval teoretické

školení na tohle téma. Ale protože doufal, že půjde k průzkumníkům,

kteří takový úkol nikdy nedostávají, nesoustředil se na instrukce tak,

jak by byl měl.

Ve stručnosti: Šlo o program, při němž se zpravidla používalo

bezdrátové telegrafické spojení, i když někdy přišlo ke slovu i

dorozumívání pomocí světlic. Bezdrátové vysílačky v době, o níž

mluvíme, byly velmi jednoduché. Pilot pomocí antény, kterou spustil

pod letadlo, mohl signály vysílat, ale přijímat je nemohl. Dělostřelci,

aby mohli pilotovi cokoli sdělit, kladli proto na zem pruhy bílé látky

do tvaru písmen. Cíl se pokládal za střed ciferníku imaginárních

hodin. Dvanáctka představovala sever. Šest hodin znamenalo jih a

ostatní čísla poměrné úhly růžice. Imaginární kružnice, narýsované

od středu cíle, byly pojmenovány A,B,C,D,E a F. To znamenalo

vzdálenosti 50,100, 200,300,400 a 500 yardů.

Když dělostřelci zahájili palbu a první granát dopadl, řekněme

100 yardů od cíle severním směrem, musel pilot vyslat signál B 12.

B znamenalo, že rána šla 100 yardů daleko a 12 znamenalo vršek

ciferníku na imaginárních hodinách. Tak byli dělostřelci schopni

vyznačit si na své mapě, kam přesně granát dopadl a podle toho

zamířit dělo pro další výstřel. Nebo jiný příklad – granát, který

dopadl tři sta yardů vpravo od cíle, by se signalizoval jako D3 –

– 88 –

neboli 300 yardů daleko a na třetí hodině. Tento způsob pilota

chránil před vyťukáváním dlouhých zpráv.

Stručně a jasně: Když byla zkouška v plném proudu, pilot

pokračoval v opravách zaměření, až dělo trefilo cíl. Tak bylo první

dělo přesně navedeno. A stejným způsobem se zastřílelo druhé a

další, až všechna děla v baterii mířila do cíle. Pak vypálili všichni

dělostřelci současně, na což pilot reagoval signálem „většina O.K.“ a

baterie už posílala jednu salvu za druhou, dokud nepřátelskou baterii

nebo jiný cíl zcela nevyřadila.

Tohle tedy měl za úkol Biggles.

Jak se blížil k liniím, poměrně rychle našel baterii, pro niž měl

dělat „očko“ a po dlouhém pozorném zkoumání objevil i tu

nepřátelskou. Byla pěkně zamaskovaná, jakoby zapomenuta v koutě.

Sáhl po bzučáku, malém klíči, upevněném po straně uvnitř kokpitu a

vyslal morseovkou sérii tří písmen „B“, což znamenalo: „Dostáváte

moje signály?“

To baterie okamžitě potvrdila. Tri pruhy bílé látky zformovali

do tvaru písmene „K“. Příjem signálu.

Bigglese doslova pobavilo a možná i překvapilo, s jakou

rychlostí dostal odpověď. Funguje to! Připadlo mu až podivné, že

stisknutím páčky v kokpitu dokázal přimět lidi tam dole na zemi k

činnosti. Opravdu to bylo celkem zábavné. Opět sáhl na bzučák a

vyslal KQ KQ KQ znamenající „Jste připraveni k palbě?“

(Všechny signály se opakovaly třikrát. Biggles ovšem své

vlastní signály neslyšel, protože bezdrátové vysílání bylo

jednocestné. Příjem na zemi zprostředkovala malá stanice ve stanu u

baterie.)

„G – G –G“ vyslal Biggles. „G“ byl signál pro střelbu. Z děla se

okamžitě zablýsklo a Biggles, který se zahloubal do svého úkolu,

otočil stroj a očima sledoval vzdálený objekt, aby našel obláček, kde

náboj vybuchl.

„Hej!“

To vykřikl Mark Way, jeho pozorovatel. Biggles sebou trhl.

Mark ukazoval kamsi rukou. Stříbrný Albatros s rudými konci křídel

se vyřítil z oblohy jako padající meteor. Slunce se mu odráželo od

– 89 –

lesklých křídel. Vypadal jako dva ohnivé plameny. Na koncích se

odrážely dva velké černé kříže.

Biggles se zarazil a netrpělivě mávl rukou. „Zařiď, ať nám jde z

cesty!“ vykřikl a otočil se zpátky. Hledal, kam dopadl granát. Ale

bylo příliš pozdě. Lehký obláček bílého kouře se sice vznášel nad

krajinou nedaleko cíle, ale již se rozplýval, takže nebylo možné

přesně určit, kam granát skutečně dopadl.

„Zatraceně!“ zaklel Biggles, otočil se a nahmátl bzučák. Teď to

musím udělat všechno znova. „G – G – G“ signalizoval. Chvilku

trvalo, než dělo opět vystřelilo. Střelci se zřejmě divili, proč

nezaregistroval jejich první ránu. Biggles opět sledoval náboj, letící k

cíli, ale ještě než explodoval, rachot kulometu ho přinutil znovu

rychle pohlédnout vzhůru. Ten Albatros na ně zase střílel. Zhoupl se,

vzlétl výš a opět na ně nalétával.

„Sundej ho, ty blbečku,“ zařval Biggles na Marka, když se

otočil, aby odvrátili útok. Takhle by tu práci nedokončili nikdy.

„Počkej, teď ti dám zabrat, že budeš mít co dělat, ty dotěrný pse!“

zahulákal na přibližujícího se Albatrosa. Ačkoli se to nezdá, necítil

se ohrožen a už vůbec nemyslel, že jejich životy jsou v nebezpečí.

Sebedůvěru mu dodávala vlastní zkušenost. Ani trochu se nebál

jediného německého letadla, útočícího sólově. Avšak ještě se musel

hodně učit.

Přední kryt se mu rozletěl na kusy a něco zazvonilo o motor.

Hun se nádhernou svíčkou opět vzdálil a hbitě uhnul před proudem

olova, které na něho chrlil Markův kulomet. Srovnal se, otočil letadlo

a útočil na ně z výšky. Poprvé Bigglesovi svitlo, že muž v tom stroji

není nějaký nádiva. Byl to umělec, který ví, co dělá. Dále: Určitě si

je vybral za snadný osamocený cíl. Umínil si, že je zničí. Dobrá.

Baterie bude muset počkat. To bylo vše.

Biggles se postavil k novému útoku čelem. Trochu zvedl nos

letadla, aby dal Markovi možnost střílet. Ale než ten mohl vystřelit,

Hun strhl stroj bravurně stranou a dostal se až za ně. A už proud

kulek začal párat křídla britského letadla. Biggles se opět kvapem

otočil – ale Hun tam nebyl.

– 90 –

Ra – ta – ta – ta – proud olova do nich tentokrát udeřil zdola.

Jedna z kulek zasáhla spodní úchyt kniplu a vyrazila jej Bigglesovi z

ruky.

„Ty mizerný zloději!“ vykřikl Biggles. Strhl F.E. tak strmě, že

Marka málem poslal přes palubu.

„Pardon,“ Bigglesovy rty zasykly omluvu, ale hlavně stíhal

Huna, který už zase mizel z dosahu jejich střelby. Náhle se otočil a

padal dolů jako blesk. Z obou hlavní mu šlehaly dlouhé plameny.

Mark střílel také. Zdálo se, že se kulky mezi oběma letadly srážejí.

Albatros se teď dostal tak blízko, že Biggles zřetelně spatřil

pohybující se písty jeho motoru a pilotovu tvář, hledící z kokpitu.

Pak Hun vybočil a Biggles si oddechl. Uvolnil se.

Jenže si gratuloval k úspěchu příliš brzy. Albatros se otočil jako

dravec, spustil se níž, přímo do otočky a opět vyrazil vzhůru jako

raketa.

Pro Bigglese to byl manévr tak neočekávaný, zdánlivě nemožný,

že mu sotva dokázal uvěřit. Ztuhl v mrazivé křeči. Už vůbec

nemyslel na baterie dole. Věděl, že teď bojuje o svůj vlastní život.

Byl to jeho první vzdušný souboj s letcem, který mistrovsky ovládal

své řemeslo.

Za příštích pět minut se mnoho naučil, získal zkušenosti, které

mu dobře posloužily i později. Díky jim se mu dařilo unikat. Ale

přiznejme, že to nebyly vždycky jen schopnosti, ale také šťastné

náhody. Prostě „klika“, za niž byl Osudu moc vděčný.

Dvakrát udělal prudký obrat v naději, že se dostane k liniím.

Během souboje – stejně jako předtím – vál z nepřátelského území

silný vítr. Ale nepřítel mu pokaždé cestu k ústupu zahradil. Mark se

také snažil, ale ten prohnaný Němec mu jen zřídkakdy dal šanci si

vystřelit, natožpak přesně zasáhnout.

Zdálo se, že Hun útočí ze všech světových stran najednou,

Růžice kompasu jako by se zbláznila. Biggles se otočil k

protivníkovi z druhé strany – ale ten chlapík se už zase ocitl někde

jinde. Opět se na něj řítil, odkud ho nikdo nečekal. Podletěl ho a

dříve než mohl obrátit, ten Hun byl za ním a ládoval mu olovo do

motoru.

– 91 –

Věděl, že je ztracen. Něco mu zavadilo o ruku a s hrůzou spatřil

krev, řinoucí se z Markovy tváře. Přikrčil se v sedadle, a znovu se

pokoušel prchnout z dosahu těch proudů olova. Sotva dokončil

okruh, střelba náhle ztichla. Divoce se rozhlížel, kam Hun zmizel.

Konečně Biggles spatřil, jak padá jako kámen do bezpečí vlastního

území. Sotva uvěřil svým očím. Pro toho pilota mohl být přece

snadnou kořistí. Byl si toho vědom. Proč potom ten Hun… Ale Mark

ukázal nad sebe a jen se ušklíbl.

Biggles sledoval směr Markova prstu k formaci devíti Sopwith

Pupů, křižujících oblohu nějakých pět tisíc stop nad nimi. Zašklebil

se také, i když se ještě třásl vzrušením.

„Zatraceně, tohle bylo o fous! Zapamatuji si ten kus

červenostříbrného nábytku a půjdu mu teď radši z cesty!“ dušoval se,

ale byl v tom i vnitřní obdiv k bošáckému pilotovi, který se tak

dovedl soustředit na cílevědomý útok proti němu, a ještě přitom

nepřehlédnout vzdálené hrozící nebezpečí. Věděl, že i kdyby tam

bylo letělo tisíc strojů, on sám by je asi neviděl. Zatím ten Hun

nezaváhal, i když byly ještě na míle daleko. „Dobrá práce!“

zamumlal obdivně.

„To si musím zapamatovat!“

A také si to pamatoval. Pro něj to byla první opravdová lekce v

umění vzdušných soubojů. Křest ohněm. Jeho pýcha utrpěla, když si

pomyslel, jak Hun „okolo něj dělal kolečka“ a nebyl si již tak jistý

sám sebou jako dosud. Zároveň věděl, že tahle zkušenost ale stála za

strach, který v něm vyvolala.

Ale co s tou nepřátelskou baterií? Podíval se dolů a zjistil, že se

od ní vzdálil.

Znechuceně si odplivl, protože nepřátelští kanonýři na něj

spustili palbu okamžitě, jak Hun zmizel. Vracel se na své původní

stanoviště. Plátěné bílé L ještě stále leželo na zemi poblíž baterie.

Ačkoli to netušil, dělostřelci s účastí sledovali jeho souboj a velmi je

překvapilo, že se vrací na své místo hned po odraženém útoku.

„G – G – G“ opět stiskl bzučák. Z děla se zablýsklo a F.E. se

náhle otřásl, jako by ho udeřila neviditelná ruka.

Biggles se rozhlédl a mrkl na výškoměr. V boji jako obvykle

ztratil výšku a teď byl pod třemi tisíci stopami. Uvědomil si, že velký

– 92 –

granát se mihl dost blízko a tak začal rychle stoupat ze všech sil, aby

se dostal nad kulminační bod střelby. Kouř z granátů na nebi byl tak

hustý, že jen s největší obtíží zaměřil, kam dopadly jejich střely.

Bylo to o pět set yardů kratší. Signalizoval F6 – F6 – F6 a potom –

po krátce odmlce – stručnou zprávu G – G – G. Se zájmem sledoval

další výstřel, ale ten vybuchl ještě dále, než kde explodoval ten první.

„Jestli se rychle nevzpamatují, tak tady budeme, dokud polnice

nevyhlásí konec palby!“ zamumlal znechuceně.

Další výstřel byl trochu lepší, ale zase byl dobrých čtyři sta

metrů za cílem a trochu doprava. D1 – D1– Dl – vyťukal, když se

širokým obloukem otočil a vrátil se nad cíl, jako by na nebi opisoval

velkou osmičku. Byl to obvyklý způsob pro letadlo, navádějící

dělostřelce. Dovoloval pilotovi sledovat jak vlastní baterií, tak i cíl.

Také to pomáhalo proti „archies – cibulím“. Střelci totiž nevěděli,

jakým směrem v příštím okamžiku poletí.

O hodinu později byl Biggles stále ještě na stejném místě, jenže

ani první dělo se nepřiblížilo k cíli na méně než dvě stě yardů. Tahle

zábava už ho začínala nudit. Opravdu to bylo moc monotónní. „Hra

je to pěkná, ale hrajou moc pomalu,“ zakřičel. „Proč se ti chlapi

nenaučí střílet?“

Upadl také do stereotypu a posílal své signály zcela

automaticky. Do skutečnosti ho vrátil až Markův výkřik. Bystře se

rozhlédl kolem sebe a do oka mu padl malý stroj s rovnými křídly,

který k nim stoupal od východu. Německé protiletadlové

dělostřelectvo jej muselo také vidět, protože střelba náhle ustala.

Raději nechali Bigglesův stroj v klidu, než aby riskovali zásah svého

vlastního letce. O letadle nemohlo být pochyb. Byl to

červenostříbrný Albatros.

Biggles se nechtěl nechat nachytat na těch švestkách podruhé.

Otočil letadlo k domovu a klesal. Stoupat začal, až když poznal, že je

v bezpečné vzdálenosti od zákopů. Otočil se právě včas, aby viděl,

jak se protivník zaleskl daleko v kouřovém oparu, který se začal

tvořit nad druhou stranou fronty.

Ještě jednou se tedy vrátil na své místo a signalizoval

dělostřelcům, že mohou opět zahájit palbu. Ale pak dělo vypálilo,

– 93 –

uslyšel kulometnou střelbu a zneklidňující zvuk. To se trhal potah

jeho křídel.

„Ty prašivý pse!“ zařval, rudý zlostí, když spatřil odlesk

červenostříbrných křídel svého starého protivníka. Ten se vyřítil z

okraje mraku, kde se dosud skrýval. To byl další bonbónek ve škole

umění plížit se. Na ten už nezapomene. Ale teď se soustředil jen na

svého vytrvalého mučitele. Zaútočil na něj se zlobou, jakou dosud

nikdy nepocítil. Chtěl vidět Albatrosa na kusy. Přál si to silněji, než

cokoli ve svém dosavadním životě. Nažhaven zlobou se ani v

nejmenším nepokusil o útěk, ale s rozhodností zamířil svou F.E. proti

stroji s černými kříži. To bylo ovšem něco, s čím Hun nepočítal a

málem doplatil na svou nepozornost.

Než se Hun stačil uhnout, Mark na něho vypálil. Biggles otočil

F.E. do oblouku, až se jim málem odtrhla křídla. Hned se spustil níž

k ocasu Albatrosa. Viděl, jak se pilot ohlédl přes rameno a v duchu

hádal, na kterou stranu se asi otočí. Zpozoroval, že se Hunovo

kormidlo pohnulo. Očekával to a ještě než Albatros zareagoval na

pilotův pokyn, Biggles vyrazil rovnoběžně s ním.

Hun otočil stroj, jak předpokládal. Věděl, že nic jiného nemůže

udělat. Stále mu visel nad ocasem, ne dále než padesát yardů. Byl to

brilantní tah. V té době ještě nic nevěděl o předvídání tahů soupeře, o

šachistickém způsobu myšlení. Tím se vyznačují experti ve

vzdušných soubojích. Posunul knipl oběma rukama dopředu, až už

dosáhl téměř k soupeřovu výfuku, odkud se valil proud tmavého

dýmu. Zahlédl pilotův světlý knír, obrýlené oči, které na něho zíraly

a viděl i kulky z Markova kulometu, jak vyšívají olověný steh napříč

výztuhami letounu.

Hun se převrátil na záda a začal rotovat. Biggles ho se

zadostiučiněním sledoval, ale pak užasl, když se tisíc stop nad zemí

červenostříbrné letadlo opět vyrovnalo a spěchalo k domovu. Pilot

schválně otočil svůj stroj jako by nad ním ztratil vládu, aby zmátl

nepřítele. Další trik, který si budu pamatovat, umínil si Biggles.

„Dali jsme tomu darebákovi zabrat, teď má rozhodně o čem

přemýšlet!“ opakoval si tiše v dobré náladě, když se vrátili k baterii.

– 94 –

Dělostřelci na něho čekali, ale zklamali ho. Dokonce znechutili.

První výstřel šel daleko mimo. Ve skutečnosti ještě dál od cíle, než

šla původně první rána.

„To je hra na slepou bábu,“ pomyslel si. Tohle může trvat do

nekonečna. Vědí vůbec ti chlapi na co mají střílet a jak?

Doléhala na něho únava. Teď už byli ve vzduchu déle než tři

hodiny a přitom konec práce v nedohlednu. Němečtí dělostřelci opět

začali zlobit a on sám upadl do beznaděje. Pak ho napadla myšlenka.

„Velitelství chce vyhodit německou baterii do vzduchu, že?“

pomyslel si. „Dobře, bude tam. Ale znám rychlejší způsob jak na to.“

Prudce se otočil a zamířil zpět ke svému letišti. Ještě předtím vyslal

signál C H I, což v kódu znamenalo „letím domů.“ Přistál v blízkosti

hangárů.

„Doplňte palivo a zavěste mi dospod dvě 112 liberní bomby, ale

prosím, rychle!“ uložil letovému seržantovi. Pak si pospíšil do

jídelny a telefonem se spojil s baterií, pro niž akci podnikl.

„Podívejte se,“ řekl jim zostra. „Už mě to začíná unavovat, jak

se snažím ty vaše – Kdože to je? Plukovník? Promiňte, pane!“ rychle

se vzpamatoval, uvědomuje si, že udělal velkou chybu.

„Omlouvám se, pane, ale je to bohužel tak,“ pokračoval.

„Zrovna jsem dostal nápad, který může celou věc trochu urychlit. Cíl

je příliš nízko, takže tam sami nevidíte. Myslím, že když tam pustím

nějaké vejce, dým by ukázal vašim dělostřelcům, kde je cíl. Cože je

to, pane? Neobvyklé? Já vím, ale když to vyjde, ušetří nám to

spoustu času a munice. Pokud se to nepovede, vrátím se na

pozorovací stanoviště a bude se střílet normálně dál. Ano, pane,

velmi dobře, pane, budu tam za čtvrt hodiny.“

Položil sluchátka a nedbaje na Toddovy nářky a protesty,

spěchal zpátky k hangárům. Mark na něho užasle vykulil oči, když se

šplhal zpátky do letadla. To toho pořád ještě nemáš dost? Nebo ti

sedí šváb na mozku?“

„Na mozku? Brní mě nohy!“ odsekl Biggles. „Chci těm Hunům

poslat pozdrav. Už tu cvičím od osmi figury na letecký den, až se mi

z toho točí hlava. Pořád křížem krážem nad morušovými keři, sem –

tam, „cibule“ na mně praktikují. Chci věc trochu popohnat. Jdeš se

mnou nebo zůstáváš doma?“

– 95 –

„Ovšem, že jdu s tebou!“

„Dobrá, tak pojď. A na to!“

Vzlétl, vyšplhal se opět na své staré místo na nebi, ale nevyslal

nikomu žádný signál. Dokonce ani nevysunul anténu. Začal kroužit,

jako by pokračoval v navádění dělostřelců, ale pak se náhle otočil,

odtlačil knipl oběma rukama daleko dopředu a vrhl se střemhlav dolů

na německé palebné pozice. Za okamžik se dostal z bouře

protiletadlové palby, ale když nepřítel pochopil jeho záměr, střelba

propukla opět s obnovenou silou. Nebe kolem něj se změnilo v peklo

plné ohně a kouře.

Zabořil se hlouběji do svého kokpitu, stiskl zuby, rty se změnily

v úzkou čáru, ale ze směru se neodchýlil ani o píď. Buď všechno

nebo nic. Šlo o život, to věděl. Měl šanci na úspěch jen ve velké

rychlosti. I nejmenší zpoždění mu mohlo jeho úkol ztížit a

zkomplikovat. Kromě toho pozorovatelé, rozmístění kolem baterie na

zemi, už určitě telefonovali pro své „Jagdstaffely“ – bojové stíhačky

speciální perutě, aby se vypořádaly s tím Angličanem, který musel

být buď šílený nebo opilý.

Už viděl svůj cíl docela zřetelně a směřoval k němu co

nejrychleji. Dvakrát vybuchl granát, který na něho vypálili, tak

blízko, že už cítil, jak se mu stroj rozpadá na kusy přímo pod

rukama. Vítr sténal v drátech, šlehal mu do tváří i ramen. Uvolněný

drát bezcílně plandal ze spodního závěsu, uříznutý šrapnelem tak

čistě, jako zahradník zbavuje mrkev natě a teď jako divoký tamtam

bil do křídla.

Mark se schoulil do sedadla jak jen mohl. Z otevřené rány na

čele, kterou mu způsobily střepiny skla, mu na tvář stékala krev.

Je obtížné vnímat běh času v takových vypjatých chvílích. Doba

od začátku klesání do chvíle, kdy se přiblížil k objektu, zřejmě

nepřesáhla tři minuty. Maximálně čtyři. Ale Bigglesovi to připadalo

jako věčnost. Čas jako by se zastavil. Drobné potyčky nabývaly

hrozivých rozměrů. Zdálo se, že narůstají jako naschvál, čím

pomaleji plynou sekundy. Pak zahlédl mobilní dělo. Dělo,

namontované na korbě nákladního auta, které jelo po cestě. Už se

zastavovalo a dobře sehraná posádka se chystala k akci. Viděl

dlouhou hlaveň, jak se otáčela a zvedala se k němu. Z ústí kanónu

– 96 –

vyšlehl první záblesk ohně. Cítil, že ho střela určitě zasáhne. Někde v

podvědomí ho napadlo, co řeknou asi kamarádi z jeho perutě

tomuhle bláznivému činu, když se nevrátí.

Střela vybuchla padesát stop před ním. Oranžový záblesk

okamžitě překryl černý kouř. Proletěl tou náhlou temnotou přímo,

vrtule ji pomohla rozptýlit a Biggles se rozkašlal, když mu štiplavý

kouř vnikl do plic.

Spatřil další výstřel a cítil, že stroj zakolísal, když projektil

proletěl nebezpečně blízko. Neohlédl se, ale věděl, že jeho cestu

značkuje hustá clona černého kouře, viditelná na míle daleko. Ponuře

rozvažoval, co by si asi myslel plukovník, se kterým telefonoval,

kdyby viděl tuhle akci zblízka.

Dolů – dolů – dolů. Ale pád to nebyl nijak senzační. Zdálo se

mu, že stroj stojí na místě a země se mu řítí naproti. Když bylo na

výškoměru jen pět set stop, posádky nepřátelských děl se rozprchly

ze zákopů jako králíci z děr, objeví-li se foxteriér. Snad si ti lidé

mysleli, že britský stroj nemohl přežít takovou ohnivou melu. Ale

pohříchu se rozběhli dost pozdě.

Až když byl od země jen sto stop, začal Biggles vyrovnávat

stroj. Pomalu, aby nepoškodil již zasažený potah křídel při příliš

silném odporu vzduchu. Markův kulomet kropil pozice na zemi pro

případ, že by některý z obránců byl statečnější než ostatní a pokusil

se je ohrozit puškou nebo kulometem.

Konec přišel náhle. Biggles viděl, že cíl se přiblížil na nějakých

padesát stop. Zatáhl za závěsy bomb a spustil obě současně. Pak

vyrazil na plný plyn vzhůru.

Dosáhl takové rychlosti, že se dostal rázem až do tisíce stop,

když obě bomby explodovaly. I tak tlaková vlna zamávala s F.E.

jako s cárem papíru. S nejvyšším úsilím se snažil kontrolovat stroj, a

aniž by čekal na výsledek bombardování, kličkoval vzduchem ke své

přidělené baterii. Ve třech tisících ustálil stroj ve vodorovné poloze a

ohlédl se. Zašel až za hranici snů, když poznal, že musel zasáhnout

alespoň nepřátelský muniční sklad. Plameny šlehaly stále výše do

nebe, obaleny hustým černým kouřem.

S pocitem uspokojení spustil z kokpitu svou anténu, prsty

nahmatal bzučák a vyťukal písmena G – G – G. Britské dělo

– 97 –

okamžitě odpovědělo. Měřič už nestřílel naslepo. Umístil granát

doprostřed kouřící masy jako do terče.

O.K. – O.K. – O.K. vyťukal Biggles radostně.

Druhé dělo vyslalo náboj na palebné pozice Bosů. Rána šla asi o

sto yardů blíže, ale cíl byl viditelný a po necelých třech minutách

navádění se dělo podařilo zaměřit. Následovala dvě zbývající.

G – D – O, G – D – O, G – D – O, signalizoval Biggles nadšeně.

G – D – O byl signál střelcům, že mohou začít střílet podle

svého uvážení. Čtyři děla byla zacílena a nepotřebovala už jeho

pomoc. Salva za salvou teď vymazávala nepřátelskou baterii ze

světa. Biggles s Markem pozorovali tu spoušť, spokojeni, že odvedli

dobré dílo.

Podívali se na sebe a na Bigglesově tváři se objevil úsměv. A

nejen ve tváři: C H I. C H I. C H I – letím domů, vyťukal a nasadil

kurz k letišti. Náhle mu úsměv zamrzl na rtech a změnil se v užaslý

škleb. Co to ti blázni dělají? Obláček bílého kouře „archie“ mu téměř

přeťal dráhu. Bílá „cibule“.

Jenom britské „archie“ měly bílý kouř! Proč na ně stříleli?

Odpověď dostal hned, když Mark vykřikl a mávl rukou před sebe.

Zvedl oči. Napříč jejich drahou, tam, kudy museli proletět, ale o dva

tisíce stop výše, se táhla celá dlouhá řada bílých obláčků „cibulí“

jako most přes oblohu. Skoro v jejich dosahu spěchalo malé letadlo s

rovnými křídly. Horní byla trochu delší než spodní.

Bigglese napadly hned dvě myšlenky. První, že jejich dělostřelci

vypálili granát do jeho blízkosti, aby ho varovali před nebezpečím.

Druhá, že ten německý stroj je nějaký Albatros. V tom se nemohl

splést. Viděl jeho „žraločí“ výztuhy. Jakýsi instinkt – nebo co v jeho

mozku – mu našeptával, že je to zase ten „jeho“ starý

červenostříbrný nepřítel. A – byl to on. Když se otočil, slunce

odhalilo jeho barvy. Klesal k Bigglesovu letadlu a dělostřelci dole

museli přestat pálit, protože se báli, že zasáhnou jeho F.E.

Nebylo úniku. Biggles by se raději souboji vyhnul, kdyby to

bylo možné. Měl strach, že jeho F.E. utrpěl během ďábelského

sestupu příliš velké rány. Mark se však napřímil a zamířil hlaveň své

zbraně proti odolnému nepříteli. Pak ji zase sklonil a čekal, až se

dostane do výhodnějšího postavení.

– 98 –

Ale Hun jim nehodlal nic usnadňovat. I jeho stroj byl ošklivě

zasažen při posledním souboji. Byla to však pro něho příliš velká

urážka, kterou musel pomstít. A neměl v úmyslu dostat se do takové

situace jako prve. Ze vzdálenosti dvou set stop začal střílet. Biggles

zvedl příď letadla a zamířil přímo k němu. Z téhle dráhy nemohl

uhnout. To byla otázka cti pro všechny piloty R.F.C. Nikdy neuhýbat

při čelním útoku, i kdyby výsledkem měla být srážka.

Co se stane dál, si mohl jen domýšlet. Ve snaze letět přímo na

Huna, který k němu klesal shora, se dostal nepatrně výš, než chtěl.

Teď měl na vybranou jen dvě možnosti. Buď mohl nechat F.E. ztratit

rychlost, ale pak by Hun hned mohl bez potíží střílet a sotva by byl

minul cíl – nebo zavést stroj pod plynem do loopingu. Vybral si

druhou možnost.

Když dokončil oblouk, divoce se rozhlížel, kde zůstal Hun.

Koutkem oka ho spatřil nějakých dvacet nebo třicet stop od sebe ve

stejné výšce, jenže letěl opačným směrem. Ve stejné chvíli ho téměř

vymrštil ze sedadla otřes. Vzdušný vír odhodil stroj stranou, F.E. se

zakymácel od vrtule po ocas. Bigglesovi se zastavilo srdce. Byl

přesvědčen, že se mu utrhla některá část letadla. Zřejmě horní křídlo.

Ale s úžasem zjistil, že stroj reaguje na řízení a brzy se dostal opět do

vodorovné polohy a pokračoval v letu.

Mark křičel, vykláněl se a ukazoval prstem dolů. Biggles se

podíval přes svou stranu kokpitu. Hun plachtil ke svým, za zákopy.

Zdálo se mu, že se s Albatrosem něco děje. Jako by mu cosi

chybělo. Biggles si chvilku nedokázal uvědomit, co. Pak se ťukl do

čela. Stroj neměl vrtuli! Jakým zázrakem se to stalo, nevěděl. Ale už

se obracel, aby definitivně dorazil knokautované letadlo, ale další

Markův výkřik ho od toho odradil. Blížila se k nim formace nejméně

dvaceti Hunů.

Biggles už nečekal. Otočil stroj k domovu a držel směr, dokud

nespatřil na obzoru důvěrně známé letiště. Vzpomněl si na anténu a

přidržel kličku, aby mohl olovo navinout. Dlouhý měděný drát s

olověnou zátěží na konci drželo při akci anténu napjatou, jak to má

být.

Naviják byl v pořádku, ale anténa nikde. Biggles si teď

uvědomil, co se stalo. Měl anténu navinout okamžitě, jakmile

– 99 –

odvysílal poslední C H I. Kdyby to byl však udělal, pravděpodobně

by teď už hořel ve vraku svého stroje a duše by se rozhlížela po

onom světě. Zapomněl anténu navinout a to mu zřejmě zachránilo

život. Když obracel z loopingu, drát, zatížený olovnicí, musel

obkroužit jeho stroj a jako cep zasáhl Bošovo letadlo. A ten přitom

přišel o vrtuli!“

Velitel je čekal na dráze. Když přistávali, měla jeho tvář

zvědavý výraz, ale několik důstojníků, stojících kolem, se podezřele

smálo.

„Myslím, Bigglesworthe, že jste dnes měl pracovat pro „art

obs“, začal major Paynter chladně.

„Ano, pane,“ řekl Biggles.

„Právě mi volali z křídla. Byl to velitel baterie, pro niž jste dnes

byl nahoře. Mohl byste mi podrobně vysvětlit, co se stalo?“

Biggles stručně vylíčil svou příhodu. Major nepohnul ani brvou,

dokud neskončil. Pak se na něho podíval bezvýrazným pohledem.

„Jsem dalek toho, abych někomu bránil v horlivosti nebo v

iniciativě,“ řekl vážně. „Ale takovéhle věci nemůžeme trpět. Měl jste

zcela jasnou instrukci – signalizovat zásahy pro artilerii. Neměl jste

rozkaz použít bomby a tahle vaše akce mohla skončit ztrátou drahého

letadla. Musím váš projev nekázně potrestat,“ pokračoval velitel. „Za

trest se ještě dnes odpoledne vrátíte na místo činu a vezmete si s

sebou fotoaparát. Budu požadovat dokumentaci o zničení německé

baterie. Chci ty fotky mít na stole nejpozději hodinu po západu

slunce. Je to jasné?“

„Dokonale, pane.“

„Tak to je všechno. A koukejte, aby se to neopakovalo! Artilerie

si myslí, že je chceme připravit o práci… Ale stejně, byl to pěkně

odvážný kousek!“ uzavřel po chvíli. Na tváři se mu objevilo cosi

jako úsměv. Pokud to jeho velitelská důstojnost mohla připustit.

– 100 –

KAPITOLA 11

FOTOAPARÁT

Nebylo třeba spěchat. Velitel major Paynter neurčil pro tuto akci

přesnou hodinu. Řekl jen, že fotografie chce mít na stole hodinu po

západu slunce – a do té doby zbývalo ještě celých pět hodin.

Biggles s Markem si zašli do jídelny odpočinout nad kávou a

dozvídali se malé novinky, které každého člena perutě vždycky moc

zajímaly. Zásobovací důstojník Toddy prozradil, že se má měnit

výzbroj perutě a to možná co nejdříve. V budoucnu budou létat na

Bristol Fighters, což byl dvousedadlový dvojplošník, který se dal

přímo pozoruhodně ovládat. Ukázalo se, že Toddy už o nastávající

změně nějakou dobu ví, ale rozkazy byly zatím označeny jako

„tajné“, takže nemohl informaci hodit mezi důstojníky. Ale nyní již

transportní piloti začali první nové stroje přivážet, takže mlčenlivost

byla dál zbytečná. Mohou očekávat příchod Bristolů každou chvíli,

řekl jim Toddy. A přijdou k letce A, která je dostane první, protože

má nejstarší důstojníky.

Biggles jako příslušník letky A byl samozřejmě nadšen. Velmi

si přivykl na svou starou F.E., která mu prokazovala dobré služby,

ale současně ho na ní – jako pilota – dosti rozčilovalo, že střelba

spočívala pouze na Markovi. Nehledě k tomu, že nový stroj má vyšší

výkon, pro příště budou moci na Bristolech střílet oba. Pilot i

pozorovatel. Vzrušení, které ta zpráva způsobila, jako by postrkovalo

hodinové ručičky. Bylo skoro půl třetí, když vykročili k hangárům

připravit se na úkol, který dostali.

Bigglesovo rameno si samo poradilo se škrábnutím, když o něho

zavadila kulka při ranním souboji s červenostříbrným Albatrosem.

Nebolelo to, a tak se vůbec neobtěžoval úraz někomu hlásit. Ani

Markovo zranění nebylo příliš vážné. Také pouhý škrábanec, jak sám

řekl. Proč by se pro pouhou prkotinu měl hlásit na marodku? Byl to

čistý řez na čele, asi palec dlouhý, způsobený střípkem rozbitého

palubního skla. Mark si vymyl ránu antiseptickým roztokem, nalepil

přes ni náplast a celou věc pustil z hlavy. Na cestě do hangáru potkali

vojenského doktora. Šel z návštěvy jednoho z mechaniků, který byl

nemocen a zůstal na lůžku. Už už se vzájemně míjeli s veselým

– 101 –

pozdravem, když doktor zahlédl náplast na Markově čele. Zastavil

se, ukázal na ni prstem a tázavě zvedl obočí. „Haló, co se ti stalo?“

zeptal se.

„Co by se stalo?“ opakoval Mark, protože otázce nerozuměl.

„Co sis udělal na hlavě?“

„Ach, tohle! To vůbec nestojí za řeč. Chytil jsem dneska ráno

při takové příhodě s jedním Hunem kousek skla,“ odpověděl Mark

bez zájmu.

„Počkej, kouknu se ti na to.“ Doktor odstranil kousek náplasti a

kriticky se zadíval na ránu. „Kam máš namířeno?“ vyzvídal.

„Ještě si na chvíli tuhle s Bigglesworthem vyletíme. Jenom

krátce.“

„Krátce nebo dlouze, dneska už nahoru nepůjdeš, chlapče. Vrať

se do svého pokoje a odpočívej. Příliš mnoho chladného vzduchu na

tenhle šrám – a za chvíli tě máme na ošetřovně se sepsí. Řeknu to

veliteli sám.“

„Ale –“ chtěl protestovat Mark celý zkoprnělý.

„Jaké ale, o tom se nedá pochybovat,“ řekl lékař přísně.

„Uděláš, co jsem řekl, můj milý, a basta! Dvanáct hodin klidu a

budeš zase v pořádku. Můžeš jít!“

Mark bezmocně pohlédl na Bigglese.

„Doktor má pravdu, Marku,“ přikývl letec. „Měl jsem na to

přijít sám. Vsadím se, že už teď tě bolí celá lebka!“

„Ani trochu!“ protestoval Mark.

„To je v pořádku, doktore, najdu si na tu chvilku jiného

partnera,“ vyšel lékaři vstříc Biggles. „Za chvíli se uvidíme, Marku.“

Změnil směr a zamířil ke kanceláři perutě. Ohlásil věc

Toddymu. „Byl by sis ochoten vzít někoho z těch nových?“

navrhoval Toddy. Myslel tím ty dva nové důstojníky – pozorovatele,

kteří se ohlásili do služby u jednotky včera večer. „Myslím, že jsou

tu zrovna někde nablízku.“

„Ovšemže vezmu,“ odpověděl Biggles. „Někdo je nahoru musí

vzít jako první. Čím dřív se to udělá, tím líp. Je to stejně jenom

krátký let.“

Toddy poslal svého písaře, aby našel oba nové důstojníky, a

Biggles zatím netrpělivě čekal, až přijdou. Již s nimi stačil prohodit

– 102 –

několik slov, takže nešlo zase o úplně neznámé lidi. Na první pohled

zjistil, že oba jsou nápadně rozdílné typy, a teď se nemohl

rozhodnout, kterého z nich by viděl vedle sebe raději. Harris byl ještě

mladý chlapec s hezkými vlnitými vlasy a modrýma očima. Vyšel

přímo ze školy. U zkoušek na pilota propadl a tak byl rád, že dostal

možnost létat jako pozorovatel a střelec. Bylo to lepší, než kdyby ho

přeřadili k pěchotě. Culver, ten druhý, byl už starší muž, jezdecký

kapitán, který sloužil v armádě už v Dardanelách, než ho převeleli k

R.F.C.

Přišli velmi brzy, oba vyplašeni, co se asi děje. Biggles jim

stručně vysvětlil situaci. „Můžete losovat, kdo se mnou poletí,“

navrhl jim. „To je nejférovější způsob. Jediné, co vyžaduji, aby ten

co poletí, se dovedl pořádně dívat kolem sebe a – pokud to bude

potřebí – hned střílet.“

Harris losování vyhrál a jen obtížně skrýval, jak ho to těší.

Biggles předstíral, že si toho nevšímá, ale přece jen byl rád. Věděl,

že si už získal pověst jednoho z nejlepších pilotů v peruti. Teď si to

potvrdil. I noví mu důvěřují.

„To stačí. Oblékni se do letadla a vyber si dobrý kulomet,“ řekl

stručně Biggles. „Jdu se zatím připravit na start.“

Byl spokojen, že bere s sebou nového muže, ale na druhé straně

zase tak nadšen nebyl. Málo zkušení piloti se cítili ve společnosti

nových lidí, kteří byli ve vzduchu poprvé, docela šťastni. Naproti

tomu nováčkové ještě neměli příležitost projevit se a tak pilot

nevěděl, co se od nich dá očekávat. Biggles nepředpokládal, že by

ten nový mládenec mohl být zbabělý. Věděl ale to, co všichni

zkušení letci znají: člověk může být kurážný, na zemi se k ledasčemu

přinutí, může se předvádět i v zákopové válce, bojovat bez obav a

beze strachu. Ale dokud se ke skutečné zkoušce ve vzduchu

nedostane, nikdo nemůže vědět, jak se při svém prvním vzdušném

souboji zachová, jak bude reagovat na hrozivé situace, když uslyší

kulky, párající plátno a konstrukční výztuhy.

Ve skutečnosti to měl pozorovatel horší než pilot. Potřeboval

pořádnou dávku temperamentu, odvahy a klidu současně, aby

dokázal stát a dvěma kulomety rozséval smrt mezi nepřáteli a přitom

čelit nepřátelským střelám. Příliš mnoho dojmů najednou.

– 103 –

Byla ovšem jenom jediná možnost, jak odhalit, co v člověku je!

Vzít ho do vzduchu a vyzkoušet ho ve skutečném boji. Byli takoví,

kterým vadil už samotný let při hrozícím nebezpečí. Jiní se

nedokázali vypořádat s praskajícími cibulemi „archies“. Po jednom

nebo dvou letech nad linie bylo každému zřejmé, jak na tom je.

Poznali to i ostatní, i když si to jedni ani druzí nechtěli moc

připouštět. Kdo letecké boje nesnášel, potřeboval pořádný kus

odvahy k tomu, aby to veřejně přiznal. Ale vyplatila se upřímnost.

Lépe říci veliteli letu pravdu, než zbytečně přijít o život i o letadlo.

Důstojníci, kteří ohlásili „nemoc“ tohoto druhu, byli buď přeřazeni k

pozemní službě, nebo je převeleli do zázemí jako instruktory.

Biggles proto kráčel k hangárům s ustaraným výrazem. Poprvé

si plně uvědomil, jak nesmírně věří Markovi. Z té důvěry plynul klid

a sebevědomí. A také pocit jistoty, že v předním kokpitu má

spolehlivého střelce a pozorovatele.

Zaujali teď svá místa v letadle. Biggles dodal úsměvem

Harrisovi odvahu a vznesli se. Zamířili ke zničené německé

dělostřelecké baterii. Potřebnou výšku ke splnění úkolu se rozhodl

nabrat cestou k liniím. Předpokládal, že bude fotografovat nejvýše z

pěti tisíc stop.

Ze západu přicházel zrovna pořádný příděl mraků, což ho

znepokojovalo. Oblačnost, vítaná k ukrytí před nepřítelem, totiž

ztěžovala podmínky pro splnění tohoto úkolu. Nebyl problém dostat

se až k objektu, ale velitel by určitě nebyl nadšen, kdyby mu doručil

nádherné fotografie velkého bílého mraku.

Linie překročil ve čtyřech tisících a stále stoupal. Kličkoval

přitom mezi dělostřelbou zdola a současně si držel svůj směr k

rozbité německé baterii. Přijal s potěšením, že nový partner prodělal

svůj křest mezi vybuchujícími cibulemi „archies“ dobře a tak se

otočil a usmál se na něho. Úsměv to byl trochu nucený, ale snad mu

pomůže. Harris byl celý bledý, ale Biggles tomu nevěnoval

pozornost. Jen velmi málo mužů nezmění barvu, když se poprvé

octnou pod palbou protiletadlových zbraní.

Zdálo se, že nebe je čisté. Nikde žádné cizí letadlo, i když

naducané mraky mohly poskytovat dobrý úkryt číhajícím

nepřátelským průzkumníkům. Biggles začal doufat, že by úkol mohli

– 104 –

zvládnout v rekordním čase. Když proletěl obrovskou oblačnou

kupu, rozprostřela se přímo pod ním scéna, kde ráno zaznamenal

takový úspěch. Spokojeně se ušklíbl, když objevil obrovské krátery,

kde se ještě nedávno povalovala maskovaná nepřátelská baterie.

Velení muselo být navýsost spokojeno, jak důkladně ji vymazal z

mapy.

Když zhodnotil situaci, sklonil nos letadla a spouštěl se dolů. Při

plachtění začal exponovat své desky. Za pět minut dvakrát přeletěl

celou zónou a nezabíral jen zničenou baterii, ale také přilehlé okolí i

s troskami malé bývalé prachárny. S uspokojením, že má vše za

sebou, se vracel domů. „Fajn,“ mumlal si pro sebe. „A je to!“

Když proletěl další vrstvou věžovitě nakupených mraků do řídké

mlhy, objevila se před ním scéna nerovného souboje. Bylo to tak

nečekané, že skoro ztratil postřeh. Osamocený F.E. bojoval předem

ztracenou bitvu se silou pěti nepřátelských Albatrosů.

Podle striktních pravidel letecké války tohle nebyla Bigglesova

věc. Přesně řečeno pilot měl především splnit rozkaz a vrátit se co

nejrychleji domů. Ale dodejme pro pořádek, že toto pravidlo se

vždycky tak důsledně nedodržovalo. Jen málo pilotů dokázalo odolat

pokušení zapojit se do takového souboje a pomoci neznámému

kamarádovi nebo zaútočit na nepřátelský stroj, objevil-li se nablízku.

A nechat bojovat kamaráda s tak drtivou přesilou bylo vůbec

nemyslitelné.

Biggles o tom teď samozřejmě moc nepřemýšlel. Souboj

probíhal přibližně ve stejné výšce kudy on letěl a napadený F.E. měl

nejednou příležitost vklouznout do mraků a tam se ukrýt. Pilot zjevně

nehodlal využít tuto možnost, jak vyřešit nepříznivou situaci.

Biggles se usmál sám pro sebe a odhodlaně vpadl do souboje.

Pak – ke své hrůze – spatřil, že jeho střelec vůbec nesleduje „meloucí

se“ stroje. Snad je vůbec neviděl, i když se to zdálo neuvěřitelné. Ale

bylo to tak. Biggles si v té chvíli uvědomil vlastní „slepotu“ když při

svých začátcích nepoznal, že se dostal do vzdušného souboje. A

odpustil mu. Harris jen sledoval zem přímo pod strojem a ve tváři

měl téměř znuděný výraz.

„Hej!“ zařval Biggles z plných plic. „Dej se do toho!“ Harris

zkameněl úžasem i hrůzou, když pohlédl přímo před sebou na

– 105 –

modrého Albatrosa, který jim právě přeletěl před nosem. Bylo to

skoro komické, když pak jako blesk hrábl po kulometu a poslal

proud olova za vířícím Hunem.

Biggles se pustil do blízkosti bojujícího F.E., aby ho na svou

přítomnost upozornil. Oba piloti si rychle zasignalizovali obvyklý

pozdrav a pak se pustili do práce společně.

Boj netrval příliš dlouho, ale byl ostrý. Zbraně se rozpálily do

červena. Jeden Albatros se zřítil v plamenech, další plachtil k zemi

bez vlády a se štěstím – motor měl evidentně vyřazený – dole přistál.

Tři další se pak obrátily na ústup k domovu. Biggles vyrovnal stroj a

rozhlédl se, kde je druhý F.E. Ale ten náhle zmizel. Neviděl jej

odlétat, takže nemohl zjistit, jestli byl sestřelen nebo jenom

pokračoval v letu někam jinam.

Harris ještě stál ve svém kokpitu a lítostivě si prohlížel, jak

jejich vlastní stroj vyšel z těžké palby. Biggles zachytil jeho pohled a

souhlasně přikývl. „To půjde!“ řekl si pro sebe. Chlapec se

nepochybně hned napoprvé osvědčil. Pak pokračoval ve svém kurzu

k letišti. Tam se dostal už bez dalších příhod. Když roloval k

hangáru, pohled mu ulpěl na novém Bristolu Fighteru, který stál na

ploše. Když stroj dobrzdil, hned k němu přiskočil seržant od

fotografické služby, aby si převzal fotoaparát a desky k vyvolání.

Biggles seskočil na zem a chystal se připojit ke skupině důstojníků,

kteří obdivovali nového Bristola. V tom ho zarazil zděšený výkřik

seržanta od fotografů. Otočil se k němu.

„Co se děje?“ zeptal se zvědavě.

„Je mi líto, pane, ale podívejte se,“ řekl omluvně seržant.

Biggles strnul údivem, když sledoval seržantův ukazovák. Pak

gestem plným zlosti vyjádřil své znechucení. Kamera byla

zdeformovaná a kazeta s deskami proražená… Dávka z palubní

zbraně jednoho z nepřátelských letců změnila aparát prakticky v

trosky.

Nesnesl pohled na zničené desky. Celá cesta byla na nic.

Pořádně si prohlédl své letadlo a na první pohled bylo jasné, že je

poškozené mnohem vážněji, než si myslel. Dva dráty mělo přetržené,

jeden ze závěsů ocasních ploch ustřelený. Letadlo ho sice bezpečně

– 106 –

dopravilo domů, ale bylo teď v takovém stavu, že další let nepřipadal

v úvahu.

„Co se stalo?“ zeptal se velitel letky Mapleton, když zpozoroval

neklid v těsné blízkosti. Biggles mu katastrofu stručně vysvětlil.

„Co s tím chceš dělat?“ zeptal se Mapleton.

„Musím tam letět znova, to dá rozum, odpověděl Biggles

znechuceně. „Starej byl celkem spokojen s tím, co se povedlo ráno.

Čeká na ty fotky netrpělivě. Nemohu ho nechat na holičkách.“

„Ale s touhle mašinou už dneska přece letět nemůžeš, to je

fakt.“

„Já vím.“

„Chtěl by sis vyzkoušet Bristola?“

Biggles nevěřícně vzhlédl. „To ti radím, že chtěl!“

„Můžeš ho mít, když chceš. Ale proboha, nic s ním nevyveď!

Přidělili ho mně. Je to už moje holubička. Je perfektně vybavený pro

bojové nasazení. Právě jsem si ho proletěl.“

„To je od tebe pěkné, opravdu sportovní gesto,“ uznale prohlásil

Biggles.

„Nebudu tam dlouho a dám ti na holubičku pozor. Pojď, Harrisi,

sedni si za kulomety – a ty, seržante, mi dej jiný fotoaparát. Pohněte

se, brzy se setmí.“

Za pár minut byl Biggles zase ve vzduchu. Dnes již potřetí na

cestě k té bývalé nepřátelské baterii. Cestu znal už poslepu. Létat na

Bristolu mu nedělalo nejmenší potíže. Byl to dobrý stroj. Po několika

zkušebních minutách se v něm cítil jako doma.

S obavami si však všiml, že houstnoucí mraky klesají a bál se,

aby svůj objekt náhodou zcela nepřehlédli. Když se blížil k tomu

místu, jako by za sebou tušil nějaký stín, který se nad ním táhl v

husté cloně mraků. Ale pokaždé, když se pozorněji podíval, stín

zmizel dříve, než se mohl přesvědčit, o co jde.

„Buď je nahoře nějaký Hun, co po mně vyjel nebo mám vlčí

mlhu,“ přemýšlel v duchu. „Doufám, že ten chlapec na zadním

sedadle bude mít oči dokořán.“

Vyrazil z malého mraku a zřetelně rozeznal cizí letadlo, jak mizí

za obláčkem. Bylo o kousek vpředu a trochu nad ním. Samozřejmě,

Albatros. Nalakovaný červeně a stříbrně. „Takže, zase ty, co?“

– 107 –

zamumlal a zatvrdil se. Uvědomil si, že má před sebou starého

neodbytného soupeře a v zadním kokpitu Bristolu zcela nezkušeného

střelce. Nedá se říci, že by tím byl nějak nadšen. S Markem by to

bylo něco úplně jiného.

Prudce se vrhl do dalšího mraku a jako kličkující zajíc se blížil

ke svému cíli. Nikdy neletěl rovně déle než pár sekund. Věděl, že

jeho pronásledovatel, pokud ho ještě sleduje, nikdy nebude s jistotou

vědět, jaký kurz opravdu sleduje. Ale takový způsob letu byl náročný

na nervy. Uvědomoval si, že ho každou chvíli může ten druhý

napadnout.

Jak očekával, baterie byla zahalena silnou vrstvou šedých

mraků. Stáhl proto plyn a sestupoval až do dvou tisíc stop. Současně

se stal vítaným terčem pro celé tucty protileteckých děl. Ale

ignoroval je. Letěl stále ve stejné výšce, dokud nenaexponoval

všechny desky. Pracoval tak úzkostlivě, jako snad nikdy. Ne, že by

se bál o sebe, ale měl strach o Mabsovo letadlo.

Povzdechl si s úlevou, když splnil úkol a zamířil vzhůru do

neprůhledné clony oblaků.

V okamžiku, kdy se na horní hraně mraku vynořil, zaslechl

dávku z kulometu. Bristol se zachvěl pod nárazy olova. Uhnul právě

včas. A zase spatřil červenostříbrné letadlo. Vznášelo se sotva dvacet

stop před nimi. Proč ale Harris nestřílí? Copak ten mladý blázen

usnul? Biggles se zlostně ohlédl a podíval se za sebe. Harris ležel

jako kus ledu. Koutky úst mu poklesly. „On ho dostal!“ vydechl a

pak znova stiskl zuby. „Ty pse!“ zařval a otočil Bristola okolo osy na

Albatrosa, který se chystal k novému útoku.

Jestli si ten bošácký mizera myslel, že si britské letadlo bude

hledat cestu, kudy uniknout, tak se moc mýlí. Aniž by to tušil, stál

teď tváří v tvář nejnebezpečnějšímu ze všech soupeřů. Bojoval s

pilotem, který byl šílený nenávistí. Chytrý, přemýšlivý nepřítel,

bojující s chladnou hlavou, to byl protivník, jehož bylo třeba

respektovat. Ale pilot, který viděl rudě a jehož hnala jen obrovská

touha po pomstě, byl ještě mnohem horší. Pro Bigglese se teď válka

poprvé stala ryze osobní věcí. Byl by do svého soupeře i narazil,

kdyby se mu připletl do cesty. Zdálo se, že pilot červenostříbrného

stroje s černými kříži si to uvědomil. Náhle totiž přerušil souboj a

– 108 –

snažil se uniknout střemhlav do nejbližšího mraku. Biggles za ním

jako blesk. Dál a dál posunoval knipl a vzdálenost mezi nimi se

vůčihledně zmenšovala.

Hun cítil v patách smrt a kličkoval jako úhoř. Jenže Bristol se ho

držel, jako by byli spojeni neviditelným drátem. Sto stop – padesát

stop – Biggles šel stále blíž, ale ještě nestřílel. Blýskavý kruh jeho

vrtule se už téměř dotýkal ocasních ploch toho druhého. Kříž jeho

zaměřovače se posunul od ocasu, zastavil se na výztuhách, až se

konečně dostal na hlavu v kokpitu, oblečenou do hnědé kožené

helmy.

Biggles věděl, že vyhrál a to ho naplňovalo divokým triumfem.

Byl u Bošova stroje tak blízko, že si mohl vrýt do paměti každý

detail. Viděl pracovat pohybující se ventily motoru Mercedes, cítil

tmavý proužek plynů z jeho výfuku. Mohl dokonce počítat záplaty na

starých dírách po kulkách ve spodním křídle. Rukou v rukavici objal

páčku drátěné spouště a pevně ji stiskl. Z ústí hlavně vyšlehl

oranžový plamen a ušní bubínky se mu zachvěly pod nárazem

kovového rachotu. Zvuk znásobovala rezonance na spoušti. Albatros

sebou trhl, ale Bristol mu stále visel za zádí. Z boku Albatrosu

vytryskl rudý plamen a z motoru vyrazil tmavý oblak dýmu. Pilot si

zakryl rukama tvář.

Biggles změnil směr a náhle se ho zmocnil podivný pocit. Zdálo

se mu, že se v šoku probudil z hrůzného snu. Kde je? Nevěděl. Viděl

ještě, jak se Hun rozpadá, když klesal až na spodní okraj mraku.

Sledoval jej, aby našel na zemi nějaký orientační bod, který by mu

pomohl určit, kde vůbec je. Viditelně se mu ulevilo, když poznal

silnici, nedaleko níž Albatros dopadl. Opět vyrazil přímo vzhůru, aby

unikl z dosahu všudypřítomných cibulí.

Poprvé od chvíle, kdy začal tento boj, si vzpomněl na Harrise a

hned spěchal domů. Snažil se přesvědčit sám sebe, že je třeba jenom

zraněný, ale v duši cítil, že zná bohužel krutou pravdu. Harris byl

mrtev. Z mlhy se vynořila čtyři letadla s rovnými křídly. Objevila se

přímo před ním, ale Biggles neuhnul. Opět jím proběhl blesk šílené

nenávisti. „Chcete malér – máte ho mít!“ zavrčel a pustil se přímo k

Albatrosům.

– 109 –

Jejich formace se rozevřela, aby proletěl a pak se stroje zas

srazily blíže k sobě. Zamířil obloukem do malého mráčku a pak

neuvěřitelnou rychlostí otočil Bristola do takového oblouku, až se

mu samotnému zatajil dech. Snad jenom proto, že měl nervy napjaté

až k prasknutí a vrcholně vybičovanou pozornost, zachytil pohledem

jakýsi tenký drát, vznášející se ve vzduchu a zmítající se sem tam.

Aniž by nad tím musel dlouho přemýšlet, pochopil, že je to drát

upoutaného balónu. Někde vysoko nad mraky plul nepřátelský balón.

Ještě před setměním zůstával nad krajinou – pokud z něj někdo mohl

něco vidět – než ho na noc stáhnou dolů. Pak dostal Biggles nápad a

obrátil se opačným směrem.

Vedoucí Hun, s očima upřenýma na Bigglese, letěl obloukem,

aby mu zkřížil cestu. A pak se Biggles stal svědkem toho, v co doufal

a k čemu upínal naději. Byla to lstivě připravená past. Hra na

náhodu, která vyšla. Sledoval nepřátelský stroj, který narazil na

lanko upoutaného balónu. Byl to pohled, jaký byl dopřán jen

několika válečným pilotům, i když se tahle nehoda občas stala.

Lano odřízlo spodní i horní křídlo Albatrosa tak čistě, jako by je

rázem odsekl ostrou sekerou. Stroj se otočil okolo osy a pilot vyletěl

ven. Padal a divoce mával rukama ve vzdušném prostoru. Biggles

viděl, že se přetrhlo balónové lano a další nepřátelské stroje

zaváhaly. Jejich piloti sledovali pád svého velitele. Pak se opět dali

do pronásledování. Dostihli ho dříve, než se dostal za linie. S tím

vcelku počítal. Do přístrojové desky mu udeřila kulka. Neměl jinou

možnost, než se otočit a pustit se znovu do boje.

S dobrým střelcem na zadním sedadle by neměl o výsledku toho

souboje pochybnosti, ale s mlčícím zadním kulometem na tom byl

mnohem hůře než piloti jednosedadlových letadel. Musel totiž

ovládat větší stroj. Co bylo ještě horší: kulomet, mířící ze zadního

kokpitu k nebi, prozrazoval vlastní příběh. Nepřátelští piloti věděli,

že střelec je raněný nebo mrtvý a že se tak k ocasu jeho stroje mohou

beztrestně přiblížit.

Tři Bošové byli očividně zkušení piloti, protože se rozdělili a

začali útočit ze tří směrů současně. Co mohl Biggles dělat? Nejlíp,

když se zaměří na jednoho, i když tak na druhé straně odhalí své

slabiny. Odkryje záď druhým dvěma nepřátelům.

– 110 –

Několik kulek zabubnovalo do Bristola a už už se zdálo, že

Biggles svůj denní příděl štěstí vyčerpal. Bojoval chladně, bez té

spalující nenávisti, která ho zachvátila, když byl napaden

červenostříbrným Albatrosem. Nyní by mu vztek a pomstychtivost

nepomohly.

Pokusil se přerušit oblouk, do kterého automaticky nalétl, aby se

mohl ukrýt v přístřešku mraků. Jenže zničující úder olova do střední

části trupu ho varoval před podobnými manévry. Zkusil to tedy jinak.

Otočil se proti nim. Letadlo podobné žraloku, natřené tmavě zelenou

a okrovou barvou obracelo, aby se za něho mohlo zavěsit. Ostatní

přilétali každý z jedné strany. Věděl, že je v kritickém postavení.

Pak se stal zázrak. Nebo mu to aspoň tak připadalo. Nalétávající

Hun se rozpadl na kusy a zřítil se k zemi. Užaslý Biggles se rozhlédl,

co se děje a pak všechno pochopil. Přímo před nosem mu vylétl

Sopwith Pup, jednosedadlový letoun drapové barvy, označený

červeným, bílým a modrým kruhem.

Rozhlížel se kolem, kde jsou ostatní, ale Pup byl sám. Jeho

přílet brzy rozhodl o dalším vývoji událostí. Stroje s černými kříži

odstoupily z boje a zmizely rychle v mracích. Biggles zamával rukou

pilotovi toho „sóla“ a pustil se k liniím. Pup ho doprovázel až do

chvíle, kdy se na horizontu objevilo domácí letiště a pak zmizel

stejně záhadně, jako se objevil.

Biggles sáhl po své signální pistoli a vypálil přes okraj kokpitu

červenou světlici. Náhlý záblesk dodal potemnělé scéně tajemný

přísvit. Viděl, jak ambulance vyjíždí k dráze, ještě než se kola letadla

dotkla země. Roloval směrem k ní. Mabs a Mark klusali vedle ní.

Velitel perutě postával netrpělivě u dveří své kanceláře.

Mark s obvazem kolem hlavy zachytil Bigglesův pohled, když

dva muži pozemní služby opatrně zvedali mrtvého střelce z jeho

sedadla. Biggles se na to nedíval. Věděl, že nemá daleko k slzám a

styděl se za svou slabost. Odroloval s letadlem k hangáru a pomalu

se spouštěl na zem.

„Jak šel ten Bristol?“ zeptal se trochu nešikovně Mabs.

„Bristol? Ó díky, výborně!“ zadrmolil letec.

Seržant od fotografů si převzal fotoaparát.

– 111 –

„Dohlédněte, ať jsou fotky v kanceláři velitele co nejdříve,“

požádal ho Biggles.

„Měl jsem štěstí, že mi doktor tak přísně nařídil zůstat doma.“

poznamenal Mark.

Biggles pokrčil rameny. „Možná. Na druhé straně – třeba by se

to nestalo, kdybys tam byl ty.“

„Jak k tomu došlo?“ zeptal se velitel.

Biggles mu vše vypověděl.

„Rozhodně zůstala určitá útěcha, že jste toho Huna nakonec

dostal,“ řekl velitel perutě.

„Ano, dostal jsem ho,“ odpověděl temně Biggles. V jeho hlase

bylo vzteklé zadostiučinění.

,A co fotografie?“

„Budete je mít včas, pane.“

„Hlavu vzhůru,“ zašeptal mu Mark, když se zvolna ploužili k

jídelně. „Je to hrozné, tahle válka. Ale ani při takové zkušenosti nám

nesmí spadnout srdce do kalhot…“

„Já vím,“ připustil Biggles, „to je jedna z těch zlých věcí, které

se mohou přihodit komukoliv z nás. Třeba se stanou, počítám, dříve

než se nám podaří zestárnout. Ale Harris měl ukrutnou smůlu. Byl

tam jenom nějakých pár minut a teď je mrtev. Mrtev dříve, než mohl

vůbec pochopit, do čeho jde. Je to příšerné.“

„To je válka!“ trval na svém trochu jednotvárně Mark. „Zkus na

to zapomenout nebo ti odpochodují nervy. Ty další Bristoly

dostaneme snad ráno,“ dodal, aby změnil téma rozhovoru.

„Mahoney z 266. perutě chce s tebou mluvit, máš ho tu na

drátě,“ zavolal Toddy, když šli kolem jeho kanceláře. „Ptal se mě,

kdo letěl dneska s tím Bristolem. Když jsem mu prozradil, že ty, řekl,

že by s tebou chtěl mluvit. Tady ho máš.“

Biggles uchopil sluchátko. „Haló, Mahoneyi!“ volal.

„Ty si budeš tykat s holandskými vlčími máky, když nebudeš

dávat bacha, kamaráde!“ řekl mu Mahoney vážným hlasem.

„Co ty o tom víš?“ rychle se zeptal Biggles.

„Co o tom vím? Líbí se mi to.“ bručel Mahoney do telefonu.

„To je všechno. Aspoň kdybys uměl slušně poděkovat…“

– 112 –

„Tos byl ty v tom Pupu?“ přerušil ho Biggles, když náhle

všechno pochopil.

„Myslíš, že by se našel jiný šílenec, který by riskoval, že se za

živa upeče jen proto, aby jednomu Bristolu pomohl z kaše? Měl by

ses nejdřív rozhlídnout, do čeho lezeš. Nebo si myslíš, že sis koupil

celé nebe?“

„Proč, ono bylo na prodej?!“ zeptal se Biggles naivně.

Na druhém konci drátu se ozval kuckavý smích. Pak: „Buď na

sebe opatrný, chlapče. Chceme tě k nám do dvěstěšedesátéšesté. Náš

starej už poslal žádost o tvoje přeložení. Ale zdá se mi, že je to

zbytečná námaha. Ještě než tě převelí, stane se z tebe kus studenýho

masa – „

„No počkej, ty jedna kryso!“ zasmál se Biggles. „Začínám ti

vidět do karet. Ty myslíš na svůj zničený Pup a potřeboval by sis

spravit sebevědomí.“

„O.K. Pán pochopil. Teď je to mezi námi fifty fifty,“

poznamenal Mahoney spokojeně.

„Je to tak. Mělo by to tak přece být, ne?“ odpověděl Biggles.

„Sejdeme se večer a pozvu tě na vydatnou večeři.“

„Přijdu!“ odpověděl rychle Mahoney, jako by se bál, že si to

Biggles rozmyslí. „A nezapomeň si nadupat peněženku! Budeš ji

potřebovat.“

KAPITOLA 12

OFENZÍVA

Biggles se právě pohnul od krbu a chystal sejít spát, když do

důstojnické jídelny vstoupil major Paynter.

„Dávejte, prosím, všichni pozor“ řekl celkem nenuceně major. V

místnosti se rozhostilo napjaté ticho. „V blízké budoucnosti

plánujeme velký útok po celé délce našeho úseku fronty. Pokud

počasí dovolí, může to začít už zítra ráno. Protože se rozkaz týká i

naší perutě, každý stroj, který máme k dispozici, odstartuje hned za

úsvitu. Všichni poletí tak nízko, jak jen to půjde, a budou narušovat

činnost nepřítele v úsecích, které najdete vyznačené na velké mapě v

– 113 –

kanceláři perutě. Každý stroj bude vyzbrojen osmi Cooperovými

bombami a bude operovat nezávisle na ostatních. Každý se soustředí

na svůj úsek a pokusí se zabránit pohybu nepřátelských jednotek na

cestách vedoucí k frontě. Každý důstojník absolvuje denně tři lety po

dvou a půl hodinách a to až do odvolání.

Největší péči a pozornost bude vyžadovat to, aby piloti a

pozorovatelé nestříleli na naše vlastní předsunuté jednotky, které

budou oznamovat v rámci možností své pozice světlicemi a

pozemními signálními pásy. Mají za úkol dobýt vysoký hřeben, který

leží asi dvě míle před jejich současným postavením. Tak zní rozkaz,

pánové. Rozumějte tomu tak, že všechna britská letadla, která zrovna

nejsou v opravě, budou ve vzduchu.

Buď budou přímo bombardovat určené oblasti, nebo budou

chránit nízko letící letadla před útokem ze vzduchu. Zdůrazňuji, že

vrchní velení výslovně spoléhá na každého důstojníka, že splní svou

povinnost s maximálním úsilím. Připravovaná bitva může mít

důležitý vliv na další průběh války. Myslím, že to je vše, pánové.

Všechny předchozí rozkazy se tímto ruší. Důstojníci nastoupí na

plochu letiště v šest padesát, to už bude dost světla pro úspěšný start.

Dobrou noc, pánové.“

Jakmile velitel vyšel ze dveří, v místnosti vypukl až nezvykle

hlučný hlahol.

„To bude něco!“ prohlásil nadšeně Mark Way.

Mabs ho zchladil pohledem. „Už jsi někdy bojoval nad

zákopy?“ zeptal se. „Teď nemyslím na ty chvíle, když

vyprazdňujeme zásobníky palubních zbraní při návratu z operačních

letů přes frontu. Myslím na pravidelné nasazení letectva při velkých

pozemních ofenzívách.“

Mark zavrtěl hlavou. „Tak tohle ještě neznám, to je pravda,“

připustil neochotně.

Mabs se jízlivě zasmál. „Za tři dny se budete všichni potácet

jako mátohy a hledat místečko, kde byste si aspoň chviličku zdřímli.

Ale ani to nebude pořádný spánek. Poprvé v životě poznáte, co je

opravdu tvrdá práce. Loni na jaře jsem zažil naši velkou jarní

ofenzívu. Po ní pak následoval protiútok Hunů. Když to všechno

skončilo, říkal jsem si, že do smrti nechci vidět aeroplán. Slyšeli jste,

– 114 –

co říkal velitel? Tři lety denně. Zítra touhle dobou už neuvidíte dole

ani kousek země. Všude budou ležet havarované stroje. A ti co

budou ještě schopni létat, dostanou kromě svých vlastních letů práci i

za ty ostatní.“

„Ty jsi ale pěkně veselý chlapík, jen co je pravda!“ řekl uznale

Biggles.

„Ano, tobě taky neuškodí, když budeš vědět, proč jsme tady, a

co nás čeká,“ opáčil Mabs. „Pak tě nemůže nic překvapit! Až budeš

létat pár hodin nahoru a dolů, sem a tam dvojitou bariérou

dělostřelectva, poznáš teprve, co znamená létání.“ Vstal a šel ke

dveřím. „Chystám se střemhlav zaútočit na postel,“ oznámil. „Vy

koukejte jít taky spát. Páni důstojníci letky A, prosím vás o to! Vždyť

to může být vaše poslední šance ke spánku na pěkných pár dní.“

Hned jak zmizel, všichni se nahrnuli ke dveřím.

„Unavený – neunavený. Zítra večer mám schůzku v Rouenu s

biftekem a bramborovými hranolky,“ prohlásil Curtiss z letky B.

Zíval a tvářil se, jako by se chystal v posteli zůstat do konce života.

Příští ráno byla rozjezdová plocha krátce před úsvitem naplněna

horečnou činností. Devět velkých Bristol-Fighterů v drapové barvě

stálo srovnáno v řadě v bezprostřední blízkosti hangáru. Houf

mechaniků pobíhal okolo nich, všichni kontrolovali motory,

vybavení a do závěsů montovali Cooperovy bomby. Pak začaly

startovat motory. Vrtule se roztočily, zatímco z testovacích prostor

střelců se ozývalo hlučné ra- ta- ta- ta ze zkoušených palubních

zbraní. Bigglese očekával jeho mechanik u připraveného stroje.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se Biggles.

„Všechno hotovo, pane,“ odpověděl muž.

„Pak tedy – sání!“ zvolal Biggles a vyšplhal se do svého

kokpitu. „Sání“ byl signál pro nasávání leteckého petroleje do válců.

Mark, jeho střelec, na chvíli zmizel a vracel se s kulometem

značky Lewis. Upevnil ho do otočného závěsu typu Scarff u zadního

sedadla. Mechanik mu pak podával tucet bubnů s municí.

Motor zaburácel v pulzujícím rytmu. Biggles si oblékl rukavice

a kuklu, zatímco se motor pozvolna zahříval. Mabsovo letadlo, na

jehož křídlech a ocasu byly připevněny velitelské stuhy, začalo

popojíždět do vzletového postavení. Ostatní je následovali. Minutu

– 115 –

nebo dvě drncali letci přes promočené drny jako hejno nemotorných

husí. Pak se s rámusem, který zaplnil nebe po okraj, rozptýlili do

vzduchu a zamířili k liniím. Neudržovali zvláštní formaci. Všichni

prostě letěli směrem, který udával velitel. Práce, kterou měli před

sebou, uzavřenou formaci totiž nevyžadovala.

Zubaté ranní slunce, stále ještě stojící nízko nad obzorem, vrhalo

na krajinu slabé světlo. Svítilo na britské ústupové zákopy a vodou

promáčená bitevní pole. Na západě ještě tu a tam visely chomáče

přízemní mlhy, ale větší část zemského povrchu již byla v plném

světle. Začaly se objevovat první známky pozemní činnosti. Dlouhé

řady pochodujících mužů, děl, koní a vozů s municí, se plazily jako

dlouhé šedivé housenky směrem k frontě. Skupina podivných

monster, podobných obrovitým ropuchám, se nemotorně plazila

bahnem. Biggles obludy chvíli se zájmem pozoroval. Věděl, že jsou

to tanky. Nejmodernější válečné stroje na ničení.

Zem byla matně zelená s velkými hnědými záplatami,

rozbrázděná děrami. Z některých se ještě kouřilo. Svědectví, že tam

nedávno dopadl granát. Skupina olámaných stromů, jejichž holé

větve a hubené kmeny trčely k nebi, značila místo, kde kdysi stál les.

Přímo před ním se zeleň měnila v tmavě hnědé jezero bahna. Krajina

byla plochá jako stůl, s výjimkou kráterů a děr po bombardování, a

cik-cak vyhloubených zákopů, táhnoucích se do nekonečna, kde se

plazil snad milión lidí, připravujících se na nadcházející bitvu.

Za hnědým polem opět začínala zeleň. Tu a tam ji porušovaly

domky beze střech v rozpadlých vesnicích. Ve velké dálce se vinula

k obzoru řeka jako zářící stříbrná stuha. Z moře bláta začaly tryskat

sloupy ohně a tmavého kouře. Kusy země létaly prudce do vzduchu

tam, kde vybuchovaly granáty. Byl to deprimující pohled.

Biggles se podíval vzhůru. Proti světle modrému nebi spatřil

obrovské množství tmavých skvrnek. To byli pátrači – skauti. Jejich

doprovod. V jednom místě právě probíhal vzdušný souboj. Biggles

měl tisíc chutí se do něj zapojit. Jenže rozkazy to zakazovaly.

Uhnízdil se v kokpitu trochu hloub, protože vzduch venku byl

chladný a vlhký, takže zima pronikala i jeho koženými rukavicemi.

Už se skoro dostávali k liniím. Rychle se rozhlédl po Mabsově stroji,

aby nepřehlédl signál světlice, který má oznámit začátek útoku.

– 116 –

Přišel co nevidět. Záblesk šarlatového plamene, který ve vzduchu

opsal širokou parabolu, než se rozprskl a jako rudá jablka začal padat

na krajinu. Současně stroj, který světlice vystřelil, se na plný plyn

řítil k zemi. Do té doby volná formace se ještě více roztáhla a každý

pilot si vybral svůj cíl a zahájil útok.

Biggles pozoroval, jak se mu změť bahna řítí vstříc, letí proti

němu, sotva posunul knipl kupředu. Očima stačil přehlédnout

postavení protivníka na zemi. Děla – jako hvězdy v noci – blikala ze

všech směrů. Viděl jednoho Pupa letět střemhlav dolů. Zapíchl se

nosem do země a zmizel v pekelném ohni.

Všude kolem už létaly pokroucené kostry strojů. Už nebylo

možné rozeznat, zda byly kamarádů nebo nepřátel. Vzhůru

směřovaly svítící naváděcí střely. Zdálo se, že se pohybují jen

pomalu, dýchavičně, jako by už nemohly. Cosi udeřilo do motoru

tak, že se Bristol zakymácel a Biggles podvědomě nadskočil.

Ra – ta – ta- ta – ta! Markův kulomet spustil své staccato, ale

Biggles se nedíval kolem sebe. Nezkoumal, na co střílí. Oči měl

přilepeny k zemi. Nebe nad ním se musí ohlídat samo. Ručička

výškoměru stále klesala – pět set stop, čtyři sta stop. Ještě nutil stroj

níž, plyn měl otevřený, až se země přibližovala ohromující rychlostí.

Slyšel teď střelbu děl. Hluboký rachot, který mu připomněl

vzdálenou bouřku letního dne. Slyšel kulky, párající křídla některého

stroje nad nimi a prudce vykopl kormidlo doprava. Ještě dále se nořil

do hlubin nepřátelského území. Ještě mohl zahlédnout Mabsův stroj

nevelký kus před sebou. Trochu se odchyloval doleva, nos namířený

k zemi. Kropil jakýsi cíl proudem svítících kulek z předního

kulometu.

Něco jej prudce udeřilo do ramene. Biggles se poplašeně otočil.

Mark mu něco ukazoval. Biggles se zadíval naznačeným směrem a

spatřil tam rozbahněnou silnici. Kráčela po ní dlouhá řada postav v

šedých uniformách, následovaná vozy. Buď s děly nebo s municí. To

ještě nedokázal rozeznat.

Stočil Bristola do ostré zatáčky. Až dodatečně mohl ocenit svůj

smysl předvídat. Kdyby byl pokračoval v letu stejným směrem, stroj

by se mu rozletěl na třísky v té ohnivé kouli, která se tam rozprskla

ve vzduchu. Byla příliš velká na obvyklou „cibuli“. Musel to být

– 117 –

granát z polního děla. Ať to bylo cokoli, Bristol se vzepjal jako

splašený kůň.

Biggles sklonil stroj znovu nad německou pěchotu. Sledoval

vojáky přes kryt motoru. Nahmátl rukou uvolňovač bomb.

Zarachotila dávka z kulometu, která mu provrtala pravé křídlo jako

cedník. Drát odletěl s ostrým hvízdnutím, ale Biggles svůj kurz

nezměnil.

Mrak kouře, smíšený s hroudami země, explodoval vysoko do

vzduchu, ani ne padesát yardů od něho. Stroj se znovu otřásl. Věděl,

že každá další sekunda může být jeho poslední. Ale taková myšlenka

ho neděsila. Jako by mu v koutku duše něco říkalo: „Tohle je válka,

válka!“ A on ji tolik nenáviděl. Tohle nenaplňovalo jeho touhu létat.

Tohle byla krutá změť smrti a ničení.

Nepřátelská jednotka se už přiblížila jen na pouhých pět set

yardů. Viděl, jak na něho velitelé míří puškami. Srovnal stroj

podélně s čelem kolony a divoce trhl uvolňovač bomb. Pak prudce

vykopl kormidlo a současně s plným plynem přitáhl knipl k tělu. I

tak ho síla výbuchu málem převrátila koly vzhůru a kusy hlíny a

kamení vyletovaly teď až nad něho.

Pohlédl dolů. Země se zahalila až neprodyšně velkým mrakem

kouře. Opět se spustil níž… stočil letadlo, až letěl rovnoběžně s

cestou a uvolnil zbytek bomb. Znovu vyrazil kolmo jako svíčka.

Vzduch byl přeplněn podivnými zvuky – výbuchy granátů, jeho

utržený drát bil o plátěný potah a roztržená látka na křídle divoce

mlaskala. Markův kulomet opět hřměl, což ho uklidnilo.

Přinejmenším proto, že jeho partner je ještě v pořádku. Mrtví

nestřílejí. Napůl se otočil a pohlédl zpět na cestu, kam shodil své

bomby.

Bylo tam osm velkých, kouřících děr, okolo nich leželo mnoho

nehybných postav, ostatní vojáci utíkali pryč. Připomnělo mu to, že

už je dost dlouho nad liniemi a tak se otočil a spěchal zpět k

nápadnému pásu „země nikoho.“ Přes něj spěchaly v divokém

zmatku celé zástupy mužů. Nedaleko něho se nakupilo okolo děla

množství vojáků v šedých kabátech. Když je míjel, zasypal je

sprškou olova.

– 118 –

Dostal se na úroveň zákopů a letěl souběžně nad nimi a důsledně

se držel německé strany, aby měl jistotu, že nezasáhne nějakou

britskou jednotku, která mohla právě postoupit vpřed. Dávku za

dávkou sypal na zákopy a kulometná hnízda v betonových

podstavcích.

Viděl zříceného Bristola, jak leží na zemi koly vzhůru a jednoho

zdánlivě nepoškozeného průzkumníka.

Mark mu zaťukal na rameno. S palcem dolů ukázal na svůj

kulomet, Biggles věděl, co to znamená – došla mu munice. Zásoby

vyčerpány.

„Já vyberu do dna ty svoje a jdeme od toho!“ pomyslel si. „Už

toho bylo až kam.“ Vzal si na mušku skupinku mužů, kteří se snažili

přitáhnout polní dělo k zádi vozu. Padli na zem jako vadnoucí listí po

krupobití. Biggles svíral lanko spoušti svého kulometu, dokud palba

sama neustala. Zásobník cvakl naprázdno a on se otočil a zamířil na

svou stranu linií.

Nějací Tomíci na něho mávali. Proklouzl jim ani ne padesát stop

nad hlavami. Mark jim odpověděl na pozdrav. Bristol se otřásl,

protože překřížil dráhu těžkého granátu, který nedaleko něho

vybuchl. Biggles si ulehčeně oddychl, když konečně měli válečnou

zónu za sebou.

Pět strojů – z nichž jeden byl Mabsův – se už vrátilo. Jejich

posádky postávaly na ploše a živě diskutovaly o začátku ofenzívy.

Biggles dosedl jako šestý.

„Tak co si o tom myslíte?“ zeptal se velitel letky, když se k nim

Biggles s Markem připojili.

„Svinstvo!“ odpověděl Biggles, a začal poskakovat na místě a

mávat rukama, aby si obnovil krevní oběh. Byl totiž úplně strnulý,

podivně vyčerpaný a začínal chápat, jaké napětí vyvolávají v

organismu nízké lety.

„Nechte si doplnit palivo a munici. Pak si trochu odpočiňte,

jestli vám na to zbyde čas. Za hodinu jdeme opět do vzduchu!“ řekl

jim Mabs. „Nepřítel se dal do pohybu po celé délce fronty. Musíme

zabránit, aby se nám tam neopevnil.“

„Já vím,“ odpověděl Biggles bez nadšení. „V tom případě jdeme

něco spolknout. Pojď, Marku.“

– 119 –

A vykročili k jídelně.

KAPITOLA 13

HNUSNÁ PRÁCE

Útok pokračoval další tři dny. Peruť ztratila čtyři stroje, další

dva byly neschopné letu. Zbytek musel do vzduchu čtyřikrát denně.

Biggles se potácel, až málem ve stoje usínal. Život se mu proměnil v

noční můru. I když pak doslova padl na lůžko, nedokázal usnout.

Pořádný spánek se nedostavoval. V uších mu hřměl nepřetržitě hluk

motorů, zdálo se, že se mu postel kymácí v úderech vybuchujících

granátů. Byl to stejný pocit, jaký zažíval v Bristolu během dne.

Mabse odvezli do nemocnice s prostřelenou nohou. Přišli noví piloti,

aby nahradili ztracené oběti.

Čtvrté ráno šel, slabý a neodpočinutý jako obvykle, k hangáru.

Mark, který měl stejné pocity napětí a vyčerpám jako on, kráčel pár

kroků před ním. Mluvili spolu teď jen zřídka a skoro se neusmáli. I

teď se na něho Mark díval zachmuřeně. Když došli k Bristolu a

připravovali se usednout do svých kokpitů, Mark poprvé porušil

tohle pravidlo a posměšně zadeklamoval: „Proč vaše tvář tak bledá a

zsinalá, mladý letče? Proč?“

Biggles se na něho chladně podíval. „Je mi zle a jsem skoro na

dně,“ řekl. „A mám takový blbý pocit, že už brzy přijde řada na nás.

Tuším, že se má stát něco ošklivého. To je všechno,“ uzavřel Biggles

neradostné úvahy.

„Až tohle všechno skončí, stane se z tebe dobrý úředník, příručí

nebo nevím co, ty šťastný Jonáši!“ zabručel Mark.

„Dobrá, pojď, jdeme na to. Už se nestarám, co se má stát. Prostě

se to stane,“ odpověděl Biggles, šplhaje do svého kokpitu.

Válka ho znechucovala den ze dne více. Především její marnost

jím otřásla. Záviděl průzkumníkům, že mohou kroužit vysoko na

nebi, když chránili při zemi létající ostřelovače zákopů. Věděl, že

jsou také dlouhé hodiny ve vzduchu. Ale minimálně je neohrožoval

nepřetržitý příval palby. „Cibule“ ztrácely před tímhle peklem svou

hrůzu. Kromě toho podvědomě sympatizoval s těmi lidskými

– 120 –

bytostmi, plazícími se hlínou, které se hemžily na kousku země a

padaly znova a znova do moře bláta pod sebou.

Vznesl se a zamířil do bojového sektoru, určeného jejich peruti.

Tam ležely nyní na zemi vraky čtyř jejich strojů. Několik minut létal

nad zákopy sem a tam a pokoušel se vtisknout si do paměti nové

opěrné body britských předsunutých jednotek, které nepřítel neustále

napadal. Mohlo se snadno stát, že udělá chybu a zničí těžce vydobyté

pozice, které ještě před několika dny byly v německých rukách.

„Archies“ vybuchovaly a polní děla začala dunět a kašlat, sotva

se přiblížil k německé straně linií; kulomety pronikavě rachotily.

Nestaral se o ně, jako by neexistovaly. Nebylo možné se jim

vyhnout. Prostě zlo, které musel vzít na vědomí, jenom doufat v

dobrý konec a pokračovat ve své práci, jak mu to ukládal rozkaz.

Bitva stále zuřila. Těžko se rozeznávaly britské a německé

jednotky. Zdály se tak beznadějně promíchané, jako dobře udělaný

salát. Raději se pustil hlouběji do německého území, než by riskoval

chybu.

Našel zákop, ve kterém se rojilo hejno vojáků, horečně

opravujících parapet a donutil je, aby se schovali. Pak se obrátil ostře

doprava a rozprášil partu, pracující na další předprsni. Nové konvoje,

které by mohl napadnout, už tu nebyly. Ale objevil německé štábní

auto. Začal je pronásledovat. Řidič hrůzou nezvládl volant a v ostré

zatáčce vyjel ze silnice rovnou do příkopu.

Několik minut pak strašil baterii polních děl, která se

zabydlovala v nové pozici. Pak se otočil zpátky k liniím. Blížil se k

pásu „země nikoho“. Tam se původně dělily systémy zákopů. Vlastní

– nepřátelské.

Chybělo mu k ní ještě půl míle, když se to stalo. Nemohl říci, co

to vlastně bylo. Mark byl ochoten přísahat, že je zasáhla jedna z těch

nových „řetězových“ střel. Dvě letící fosforové koule, spojené

navzájem dlouhým drátem, který se omotal okolo všeho, čeho se

dotkl – a zapálil to. Bristol, se bezmocně zhoupl a za chvíli se jeho

let už nedal kontrolovat.

Biggles s tváří bledou jako křída zápasil s kniplem, aby stroj

opět vyrovnal, přestože ve výšce tisíc stop to znamenalo jen

nepatrnou záruku bezpečí. Zrovna se mu to podařilo, když ho

– 121 –

překvapil divoký výkřik a záblesk za hlavou. Otočil se a nestačil

zírat.

Kousíček od střelcova kokpitu vyrážel ze stroje sloup plamenů,

který se Mark pokoušel tlumit pyrenovým hasícím přístrojem, ale

bez viditelného výsledku. Když se minimax vyprázdnil, hodil jej přes

palubu a začal oheň utloukat rukavicemi.

Biggles udělal to jediné, co se za těchto okolností dalo – odsunul

knipl prudce vpřed a pokoušel se s šíleným úsilím sfouknout plamen

vlastní rychlostí. Naštěstí stále mířil přídí stroje k zákopům a díky

obrovské vůli a obratnému manévrování už byl docela blízko.

Plameny však vzdušný proud potlačil jen částečně. Teď opět ožily a

vyšlehly s novou silou, jen co trochu povolil knipl, aby nenarazil

nosem do země.

Bristol reagoval na pilotovy pokyny tak pomalu, že koly již

téměř brázdil oranici a v té chvíli Biggles konečně pochopil, co se

stalo. Plameny spálily skoro celou ocasní část letadla, včetně plátna

výškového kormidla. To ovšem téměř znemožnilo řízení. Věděl, že

tohle je konec a naděje, že by přeletěl linie, ho opouštěla. Přesto

soustředil pozornost na manévr, který jim mohl zachránit život.

Myslel a jednal teď s chladnou rozvahou, až ho to samotného

překvapilo.

Naklonil stroj na stranu, plynem podržel příď vzhůru a špičkou

křídla se mu podařilo zamířit k zemi. V té chvíli ho nezajímalo, jestli

je zrovna nad britským nebo nad německým územím. Musel se

prostě rychle dostat na zem nebo za živa uhořet. Rychle pohlédl zpět

a viděl, že Mark ještě stále tlumí oheň rukavicemi a předloktím si

chrání obličej. Dvacet stop nad zemí vypnul Biggles všechno, co se

vypnout dá a odpoutal si bezpečnostní pás. Vrtule se zastavila. Do

nezvyklé chvíle ticha zařval: „Skoč!“

Neověřoval si, zdali se Mark zařídil podle jeho instrukce. Na to

prostě nebyl čas. Rychle vyšplhal z kokpitu na křídlo, které se již

špičkou dotklo země. Letmo si představil cosi jako obrovskou točící

se káču. Stroj se na zemi zvrtl, roztočil se a na všechny strany z něj

létaly hořící kusy plátna a ohnivé vzpěry. Biggles dopadl na zeni na

záda a zůstal netečně hledět do nebe. Jen lapal po dechu.

– 122 –

Dost dlouho si myslel, že si asi zlomil páteř. Stále ještě v

podvědomí se vypjal k pohybu a snažil se zvednout ze země. Když se

nadechl, zasténal s pocitem, jako by to bylo jeho první nadechnutí v

životě.

Pak spatřil po boku Marka. Kamarád se k němu sklonil, chytil

ho za rameno: „Co je? Co je ti?“ křičel v obavách, že se jeho partner

smrtelně zranil. Biggles stále ještě nemohl mluvit. Jenom sípal. Mark

ho chytil za límec a dotáhl ho do nejbližšího zákopu. Spadli na

hromadu měkké hlíny na dně a zabořili se do ní.

„Třeba nejsem ani zraněný, mám jen vyražený dech!“ kuckal

Biggles a snažil se rozhýbat tělo. „Kde to jsme?“

Mark rychle pohlédl přes předprseň zákopu a pak zase bystře

skočil zpátky. Zavrtěl hlavou. „Nevím!“ řekl lakonicky. „Nikde

nikoho nevidím. Předpokládám, že jsou všichni asi zalezlí v

zákopech.“

Biggles se konečně dokázal postavit na nohy. „Asi bude lepší,

když tady zůstaneme ležet, dokud nezjistíme, kde jsme!“ Mezi slovy

sípavě oddychoval. „To je hrůza! Pojď, schováme se tuhle,“ pokývl

hlavou ke šklebícímu se ústí vydlabaného krytu.

Blátem k nim čvachtaly něčí kroky. Vrhli se proto dovnitř bez

váhání. Biggles první. Měl pocit, že místo již někdo obsadil před

nimi. Ale v pološeru nedokázal hned rozeznat, kdo to byl. Když se

trochu rozkoukal, obrátil úžasem oči v sloup. V koutě se tam krčil v

podřepu Němec.

„Kamerad, Kamerad!“ křičel ten muž německy s oběma rukama

nad hlavou, jako by se chtěl přidržet stropu.

„Dobře, dobře, my ti neublížíme,“ ujistil ho Biggles a pušku mu

odkopl z dosahu. „Vypadá to, jako bychom byli na stejné lodi. Ale

jestli nás zkusíš podrazit, vezmu tě po palici, uvidíš!“

Němec na něho zíral vytřeštěnýma očima, ale slovíčkem

neodpověděl.

Pak se venku strhl velký hluk. Doléhalo sem čvachtání, cákání,

pár výstřelů a výkřiky z vnějšího zákopu. Někde nablízku s

ohlušujícím hřměním vybuchl granát a ze stropu jim začaly padat na

hlavu kusy hlíny.

– 123 –

Mark popadl Bigglese za ruku. Když se mlaskavé kroky

přiblížily až ke vchodu, nepochybovali, že to venku dusají německé

boty. Jako na potvrzení, že je to tak, následovala hned na to série

ostrých povelů, které vykřikoval drsný, hrdelní hlas. Oba dva zatajili

dech a uklidnili se teprve když kroky zanikly a zupácké povely

zmlkly.

„Vypadá to, že jsme přistáli přímo doprostřed války,“

poznamenal Biggles a pátravě zkoumal pohledem toho Boše, který se

stále plazil ve svém koutě jako omámený. Nakonec omámený

opravdu byl.

„Co uděláme? Nemůžeme tady přece zůstat do konce války,“

prohlásil Mark.

„Nechtěl bych tu zůstat, ani kdyby to šlo,“ odpověděl Biggles.

„Ale zase nemá cenu moc spěchat.“

„Nějaké bošácké jednotky se tu mohou ukázat každou chvíli, a

prošpikovat nás několika palci chladné oceli. Pravděpodobně

nebudou příliš váhat, soudě podle toho hulákače tam venku,“

uvažoval Mark.

„Hulákač“ bylo to správné slovo, které přesně označovalo

situaci. Tak sem teď doléhala směsice zvuků, obsahující další

zupácké povely, výkřiky, bolestné sténání, výstřely z pušek a

revolverů, a nepravidelné výbuchy ručních granátů.

„Vypadá to, že se všude okolo bojuje,“ zamumlal Mark

úzkostlivě a podíval se na kamaráda, jako by čekal na jeho souhlas.

„Dokud se bude bojovat jenom okolo nás, tak mi to zase moc

nevadí,“ řekl na to Biggles. „Jó, až se ty hunské bandy začnou valit

sem k nám, to teprve vypukne zábava!“

Těžké kroky nepřestávaly čvachtat bahnem spojovacího zákopu.

Jednu chvíli se německý důstojník zastavil u vchodu do jejich krytu.

Biggles až zadržel dech. Už se zdálo, že Boš vstoupí dovnitř, ale

rozmyslel si to a běžel dál.

Pak se nahoře v zákopu strhla ostrá rvačka a německý důstojník,

celý udýchaný, spadl do jejich krytu. Divoce se rozhlédl kolem sebe,

a když spatřil oba letce, vychrlil celý příval chrchlavých slov. Měl od

hlavy k patě blátivé cákance a krvácel z čerstvé rány na tváři. Držel

sice v ruce pušku, ale nezdálo se, že by ji chtěl zrovna použít.

– 124 –

„Jen klid!“ vykřikl Biggles a vytrhl mu zbraň z rukou. Němec se

ani nevzpíral. Vypadalo to, že jim Boš chce něco sdělit, ale

nerozuměli mu. Když mluvil, ukazoval ven a široce rozkládal

rukama.

„Mám dojem, – no, asi nám chce naznačit, že jeho kamarádi tam

zvenku přijdou co nevidět dovnitř,“ řekl Biggles, který se domníval,

že pochopil smysl těch gest. „Dobrá, proč ne? Tady je přece ještě

spousta místa.“

„Je někdo vevnitř?“ zakřičel hlas u východu.

Než mohl Biggles promluvit, Němec venku divoce vykřikl.

„Tohle si mezi sebou rozdělte a nehádejte se!“ pokračoval tentýž

hlas.

To, co si měli rozdělit, byl ruční granát, který dopadl odjištěný

mezi ně.

Nastal úprk k východu. Biggles uklouzl a dostal se ven poslední.

Sotva se prosmýkl, celý kryt se s výbuchem rozletěl. Hluk hrozil, že

mu prorazí ušní bubínky. Zvedl hlavu a spatřil hrot bajonetu, jak se

mu blýská jen pár palců od hrdla – a za ním byla užaslá tvář

britského Tommyho.

Voják hvízdl překvapením. Okolo zpevněného rohu přicházelo

do zákopu ještě několik anglických vojáků, mezi nimi i důstojník.

„Haló, co je to tady?“ zařval a udiveně se zastavil u vchodu.

„Nechte nás být, chlapi,“ poradil mu Biggles rychle, „a

pokračujte ve válčení.“ Angličtina důstojníka překvapila. I jejich

uniformy.

„Co tu, proboha, děláte?“

„Mohli bychom tu být třeba na ostružinách, ale nejsme. Taky

bychom tu mohli hrát kriket nebo jezdit na kolečkových bruslích. Ale

všechno je jinak. Prostě tu čekáme.“

„Na co čekáte?“

„Až tudy půjdou naši lidé. Myslím tím samozřejmě vaši lidé.

Mám rande s koupelnou a s kostkou mýdla. Jestli jdete tím směrem,

tak se k vám přidám.“

„Nejlíp, když odtud zmizíte,“ poradil jim ten druhý s úšklebkem

a chystal se jít dál, přes kopec hlíny, který zůstal po výbuchu krytu v

zákopu.

– 125 –

„To je přesně co chci!“ prohlásil rezolutně Biggles. „Ale snad

byste nám mohli poradit nejjednodušší a nejbezpečnější cestu k

našim. Myslím k vašim.“

Druhý se zasmál: „Samozřejmě rád,“ řekl. „Držte se pořád rovně

tímhle okopem kudy jsme přišli a dostanete se ke staré linii. Není to

odtud moc daleko.“

„Poznamenal jsem si to do mapy,“ zamumlal Biggles a vzal

svého pozorovatele kolem ramen. Zatímco se Tomík zabýval

Němcem, který se prve krčil v rohu krytu, řekl: „Jdeme, Marku,

vrátíme se tam, kam patříme.“

„A co bude s Bristolem?“ zeptal se Mark.

„Co by s ním bylo? Chtěl bys ho vzít na záda a přinést ho s

sebou? Jak sis mohl všimnout, prohlédl jsem si ho prve pořádně. Ale

když si představím ten vrak, co z něj zbyl, dalo by pěknou makačku,

slepit ho zase dohromady. To nech na jiných. Za chvíli přijde naše

opravárenská četa a sebere všechno, co se dá ještě použít. Jdeme!“

O tři hodiny později, unaveni a pokrytí bahnem, dorazili zpět na

letiště. Kousek cesty je svezl nějaký náklaďák, který se vracel z linií.

Mabs stál na berlích u dveří do jídelny. „Kde jste byli?“ zeptal

se zvědavě.

„Ha! Spíš by ses měl zeptat, kde jsme nebyli!“ odpověděl

Biggles, aniž by se u něho zastavil.

„Kam se tak ženeš?“ volal za ním Mabs.

„Do postele, kamaráde,“ řekl mu Biggles s radostným

očekáváním.

„Do postele, a zůstanu tam, dokud pro mě nenajdeš nové

letadlo.“

KAPITOLA 14

PRVNÍ LET S PUPEM

Bigglesův čas opustit dosavadní peruť přišel. Když se loučil s

Markem Wayem, svým střelcem, zapůsobilo to na něj silněji, než si

kdy dovedl představit. Cítil, jako ještě nikdy, jak hluboce je spjat se

svými kolegy. Přirozeně, těšil se, že přejde k průzkumnické peruti.

– 126 –

Vždycky toužil létat na jednosedadlových strojích. Navíc jeho starý

přítel Mahoney byl už velitelem letky. To ho zbavovalo ostychu a

brzy si potom připadal mezi novými kamarády zase jako doma.

Biggles se rychle zapojoval do průzkumnické práce.

Velící důstojník perutě číslo 266 sídlící v Maranique, kam byl

Biggles převelen, major Mullen, nedovolil žádnému ze svých pilotů

podstupovat neúměrné riziko, pokud tomu mohl zabránit. Takže

Bigglesovi poskytl deset dní na přípravu. Musel se především naučit

zacházet s jednosedadlovým Pupem, kterého mu přidělil a zvládnout

techniku letu, na niž nebyl zvyklý.

Uložil Bigglesovi, aby nalétal co nejvíc hodin a důsledně ho

žádal, aby v žádném případě nelétal přes linie. Biggles hned ocenil,

že mu pořádný odpočinek od věčného vypětí hodně prospěje. A také

doháněl dosavadní nedostatek spánku. Brzy si dal do pořádku nervy,

otřesené dlouhým nepřetržitým bombardováním zákopů.

Za týden se už cítil v Pupu jako doma a rozhodl se zkusit něco

vážnějšího, než jen létat nahoru a dolů nad vlastním letištěm. Zapsal

si do paměti všechny významné orientační body okolo Maranique,

jednou nebo dvakrát doprovodil Mahoneye při nácviku letu ve

formaci. Velitel letky byl očividně spokojen a netajil se tím. Biggles

ho hned požádal, aby mu dovolil jít do akce.

Příležitost se naskytla záhy. Lortona zranila kulka do ruky a

musel do nemocnice. Bigglese určil velitel na jeho místo hned od

příštího rána. Ale už odpoledne před zařazením do letky ho potkalo

nenadálé štěstí. Tím „kouskem“ si hned na začátku získal reputaci u

velitele i u ostatních důstojníků v peruti. Jeho jméno tak proniklo až

na křídlo, nadřízené velitelství perutí.

Právě letěl napříč krajinou a mířil k leteckým opravnám v St.

Olmeru. Měl objednat u zásobovacího důstojníka opravu stroje, který

se vrátil poškozen z boje, když spatřil řadu bílých „cibulí“ – archies.

Vybuchovaly ve velké výšce – odhadoval to až okolo 15 000 stop.

Biggles letěl v tu chvíli asi 5000 stop vysoko, několik mil ve

svém vlastním území. Věděl, že salvu vypálila britská děla. Cílem

bílých „cibulí“ mohlo být jenom nepřátelské letadlo. Odhadl, že Hun

letí rovnoběžně s liniemi. Zřejmě průzkumník nebo letec, který měl

fotografovat nepřátelské pozice.

– 127 –

Nedoufal opravdu, že by ho mohl dostihnout. Přesto se pustil za

ním. Předpokládal, že dříve nebo později se Němec bude muset

obrátit, aby se dostal zpátky na svoji stranu. Nasadil proto šikmý

kurz, kterým chtěl proniknout mezi útočníka a linie. Za pár minut

vystoupil až do deseti tisíc stop a zřetelně viděl německý stroj. Byl to

dvousedadlový Rumpler. Nepochyboval, že ho pozorovatel spatřil,

ale letadlo pokračovalo dál, jako by se to nepřátelského pilota

netýkalo. Zřejmě věřil, že výškový rozdíl mu pořád ještě zaručuje

bezpečí.

Biggles se teď trochu přiblížil k liniím. Nebyl už ani tisíc stop

pod Hunem, když se Rumpler k jeho velké nelibosti zvolna otočil a

zamířil diagonálně k zemi nikoho.

Pup teď stoupal velmi pomalu a Biggles nevěřil, že by mohl

nepřítele dostihnout a pronásledovat ho. Pak se však stalo něco

neočekávaného. Nepřátelský pilot se prudce obrátil a zaútočil na

něho střemhlav sám. Zahájil však palbu příliš brzy. Vzdálenost téměř

vylučovala její účinnost. Z nepřátelského stroje létaly kulky, ale

Biggles neměl ani ponětí, kam mířily. Za to viděl Huna, jak se na

konci svého střemhlavého letu zhoupl a opět začal stoupat. Co

nejrychleji se chtěl dostat k domovu. Ale ten předchozí manévr ho

příliš zdržel.

Biggles se zavěsil do „slepého“ místa pod ocasními plochami

nepřátelského letadla, a ačkoliv byl od něj ještě dost daleko, zkusil

vystřelit. Nevěděl jistě, zda jeho výstřely zasáhly cíl, ale Huna kulky

očividně znepokojily. Rumpler se pokusil o prudký obrat, aby unikl z

linie střelby. Byl to však neobratný pohyb a připravil ho o

drahocenných dvě stě metrů výšky ve chvíli, kdy právě výška pro něj

byla zatraceně důležitá. Navíc jeho střelec v zadním kokpitu tím

ztratil možnost použít svůj kulomet.

Biggles ucítil příležitost a vypálil jednu z nejdelších dávek za

celý svůj život. Německý střelec se ve svém kokpitu zakymácel a

zhroutil se na sedadlo. Pak Biggles spokojeně pozoroval, jak se

vrtule druhého stroje zpomaluje, až se docela zastavila. Pilot se

spustil dolů a mířil k liniím, které odtud nebyly dál, než dvě míle.

Tahle situace Bigglesovi vyhovovala. Protože Rumpler nemohl

teď střílet dozadu, byl vlastně bezbranný. Biggles se pustil do dalšího

– 128 –

prudkého stíhání a neustále střílel. Věděl, že Hun je mu vydán na

milost a nemilost. Zdálo se, že to pochopil i nepřátelský pilot,

protože se otočil v kokpitu bokem a zvedl ruce na znamení, že se

vzdává.

Biggles užasl. Od kamarádů už sice slyšel, že i takové věci se

někdy staly, ale pro něho to byla první podobná zkušenost. Okamžitě

přestal střílet a pokračoval v letu po boku toho „umrtveného“ letadla.

Moc svému zajatci ovšem nevěřil. Předpokládal, že by se mohl opět

pokusit uhnout k liniím, které byly tak blízko a přitom pro něho tak

daleko. Biggles ho neustále zaháněl dolů, jako dobře vycvičený

ovčácký pes přivádí ke stádu zatoulané jehně.

Ve svém nitru nepřátelského pilota docela chápal. Neobviňoval

ho, že se vzdal. Neměl mu to za zlé. Ten chlapík si mohl vybrat ze

dvou možností: buď se nechat zajmout, nebo ho čekala jistá smrt.

Vybral si zajetí jako menší zlo. „Raději smrt než zajetí“ je

nepochybně obdivuhodné heslo. Ale tváří v tvář konečnému

rozhodnutí ztrácí něco ze své přitažlivosti.

Němec dosedl asi čtyři míle od Maranique a hned ho obklopil

houf britských vojáků, aby mu zabránili poškodit stroj, kdyby ho

případně něco takového napadlo. Biggles přistál na vedlejším poli a

spěchal ke scéně, která se tu odehrávala. Dorazil tam spolu s

velitelem a ostatními důstojníky své perutě, kteří z letiště sledovali

závěr jeho vzdušného souboje a hned naskákali do vojenského auta a

vyrazili na místo. Navíc čistě náhodou byl zrovna na letišti plukovník

Raymond, velitel křídla. Cosi projednával s majorem Mullenem a

teď sem přijel s nimi.

Pochvalně se na Bigglese usmál.

„Dobrá akce,“ řekl. „Už dávno jsme se snažili získat jeden z

těchto strojů nepoškozený. A teď ho konečně máme!“

Biggles skromně chválu odmítl, ale žádal, aby se dobře postarali

o posádku Rumplera. Pilot, jmenoval se, jak se záhy dozvěděli,

Schmidt, vypadal zasmušile a byl ve viditelně špatné náladě. Měl k

tomu konečně víc než dobrý důvod. Jeho pozorovatel byl v

bezvědomí s vážně zraněným hrudníkem.

– 129 –

Pod dozorem je oba odvedli na ambulanci a tím také celá

příhoda pro Bigglese skončila. Nikdy se nedozvěděl, co se s nimi

stalo dál.

Ukázalo se, že ofenzivní hlídka v okolí Lortonu, do které byl

přidělen, bude podstatně těžším oříškem. Začalo to vcelku prostě.

Zaujal své místo ve formaci pěti strojů a více než hodinu pročesávali

přidělený sektor nahoru dolů, aniž jim hrozilo jakékoli nebezpečí,

nebudeme-li počítat všudypřítomné ohnivé cibule „archies“. Pak

nastaly problémy s jedním letadlem.

Několikrát se minuli s britským strojem R.E.8, který kroužil nad

stejným místem. Nepochybně dělal „očko“ nějaké dělostřelecké

baterii a Biggles s pilotem upřímně sympatizoval. Chvíli ten stroj

sledoval, a pak se vrátil do vlastního směru. Když opět otočil hlavu k

onomu R.E.8, už tam nebyl.

Rozhlížel se, neviděl však nic. Bezděčně pohlédl dolů a teprve

lam jej spatřil, o nějakých tři tisíce stop níže. Padal v plamenech k

zemi. Když ještě víc otočil hlavu, objevil tři německé Albatrosy, jak

spořádaně letí domů. To oni zřejmě zaútočili na ten dvojsedadlový

britský stroj, přímo pod nosem hlídkujících Pupů. Teď se – spokojeni

s výsledkem své práce – vzdalovali z místa činu a věru, neztráceli při

tom čas. Cizí piloti byli podstatně níže než Pupy a Mahoney, který

letěl v čele, se právě za nimi pustil v prudkém pádu, těsně sledován

zbytkem své formace.

Když klesali, cosi – a nemohl říci co to bylo – přimělo Bigglese,

udržujícího se na kraji seskupení, aby se ohlédl přes rameno. Neměl

k tomu žádný určitý důvod, ale že to udělal, bylo jen dalším

příkladem vyvíjejícího se instinktu na blízkost Hunů.

Pohled, který se před ním otevřel, mu zcela vymazal z hlavy

myšlenku na vzdalující se Albatrosy. Německá hlídka minimálně

dvaceti trojplošníků, pohybující se ve velkých výškách, se na ně

sypala jako příslovečná tuna cihel. Vzorný střemhlavý útok.

Nejprve Bigglese napadlo, aby rychle varoval Mahoneye před

hrozícím náletem. Ale přes největší snahu nebyl schopen svého

velitele dostihnout. Už přesně rozpoznal nebezpečí. Pokud by se

Hunové k nim dokázali přiblížit v pevné formaci zezadu, většinu

Pupů by rozmetali. Jejich piloti by si sotva stačili uvědomit, co je to

– 130 –

zasáhlo. Mohl udělat jedinou možnou věc. Vůbec ho nenapadlo

přemýšlet, že jeho nápad je sebevražedný a bez váhání se jej rozhodl

uskutečnit. Za to, že ho nezabili, vděčil bezpochyby účinku, jaký

jeho naprosto neočekávaný manévr měl. Dočasně totiž rozhodil

organizaci německého „cirkusu“. Tato formace německých letadel se

obvykle nazývala podle svého velitele – „Richthofenův cirkus“.

Biggles otočil Pupa kolem osy, nastavil příď, aby čelila nalétávajícím

Hunům a vyrazil přímo proti jejich formaci.

Jejich vůdce na poslední chvíli uhnul a zabránil tak čelní srážce.

Špička jeho křídla minula Bigglese jen o pár palců. Bleskový manévr

donutil i ostatní piloty prudce měnit směr, aby zase oni nenarazili do

svého velitele.

Biggles zatajil dech, když okolo něj hřměl houf pestře

zbarvených nepřátelských strojů. Byl jim tak blízko, že mohl

rozeznat tváře letců, kteří na něho zírali jako vyděšení diváci v

panoptiku. Zatím jeho Pupa nezasáhla jediná kulka. Ale ani on

nikoho z Němců netrefil. Alespoň žádný zásah neviděl.

Hunové zvolnili a čekali, jestli jejich velitel půjde dál po

Pupech, které pronásledovali, nebo nejdříve ztrestá toho nestydatého

pilota, který mezi ně vrazil. V tu chvíli se Mahoney ohlédl, protože

postrádal jednoho člena své letky. A v té kratičké chviličce se mu

zdálo, že osamocený Biggles útočí na celé německé válečné letectvo.

Rychle se otočil a zamířil se svým Pupem také do té mely.

Ihned pochopil, co Biggles vědět nemohl – že německou

formaci tvoří pověstný „Richthofenův cirkus“ vedený samotným

slavným baronem. Letěl ve svém nápadném celočerveném

trojplošníku Fokker, který již spustil na osamělého Pupa palbu.

Biggles nikdy nedokázal popsat, jak sám vnímal situaci, když se

ocitl uprostřed nejslavnějších německých válečných pilotů. Byl totiž

– jak později říkal – zcela konsternován. Pouze střílel na každý stroj,

který se mu objevil před mířidly a celou tu dobu se jen divil, proč se

ještě jeho Pup nerozpadl na kusy.

Jediným důvodem, proč se tak nestalo, bylo použití metody

kapitána Alberta Balla, nositele Victoria Crossu, která velí vletět

střemhlav doprostřed nepřátelského houfu. Takový překvapující

taktický tah dočasně rozhází formaci nepřátelských strojů a piloti

– 131 –

nemohou střílet jako obvykle. Bojí se totiž, aby nezasáhli své vlastní

kamarády nebo nezpůsobili jejich vzájemnou kolizi. Zřejmě se tento

účinek dostavil, protože v úvodní části souboje Bigglesova Pupa,

letícího vzhůru, zasáhl necelý tucet kulek a letadlo nebylo ani vážně

poškozeno. Biggles ovšem nejenže nevzpomněl na kapitána Balla.

Bylo pravděpodobné, že ani v hodinách strategie nedával zrovna

pozor. Jednal prostě pudově. Dělal, co ho zrovna napadlo, a věděl, že

nic jiného udělat nemůže.

Ve chvíli, kdy se Hunové rozlétli, Mahoney se octl na scéně s

dalšími třemi Pupy. Navíc velitelovo galantní gesto – když se pustil

proti takové převaze – nevyznělo nadarmo. Jako náhodou se tu

objevila další formace Pupů a navíc peruť Bristolů. Bigglesova

bývalá peruť, kde donedávna válčil. Ale o tom všem on vůbec

nevěděl. Poměr sil se obrátil.

Letadla v ruchu soubojů rychle ztrácela výšku, což se v těchto

případech obvykle stává. Brzy se dostala až na pět tisíc stop. Žádný

pilot si nedokázal přesně uvědomit, co se vlastně děje. Každý si proto

vybral jednoho protivníka a šel po něm tak dlouho, dokud mohl.

Když ho ztratil, změnil směr a našel si jiného.

Právě tak to Biggles dělal; bylo mu lhostejné, jestli uvidí, jak

skončilo sestřelené letadlo. Když střílel na cizí stroj a vyřadil ho z

boje, někdo jiný zatím začal střílet na něho. Co potom záleželo na

tom, zda-li Hun byl skutečně zasažen nebo pád jen předstíral.

Viděl ve vývrtce několik strojů. Dva nebo tři další s kouřícím

ohonem klesaly dolů v plamenech. Také si všiml Bristola, který se

srazil s německým trojplošníkem a oba stroje pak padaly k zemi

společně, jakoby v posledním strašlivém objetí.

Ve čtyřech tisících stopách pocítil lehkou závrať. Vybočil

stranou a pokusil se zrekapitulovat, co se stalo. Poznal Mahoneye

podle třásní na křídlech. Nebyl od něj příliš daleko. Boj byl zřejmě

přerušen „po vzájemné dohodě“. Stroje, které až dosud přežily, ještě

stále kroužily kolem sebe a velitelé se pracně pokoušeli shromáždit

své muže.

Zvláště Mahoney se snažil šílenými gesty upoutat pozornost

přeživších pilotů své hlídky. Boj se totiž přenesl daleko do hloubky

– 132 –

německého území, takže byl nejvyšší čas, aby se rozhlédli po cestě

do bezpečí, blíže k liniím.

Biggles se přilepil na Mahoneyovu záď a současně se k nim

připojil další Pup. Po ostatních dvou nebylo zatím ani památky.

Bristoly již mířily ve volné formaci zpátky k domovu a

Mahoney je s malým odstupem sledoval. Hejno strojů přelétlo nad

kouřícími troskami R.E. 8, u něhož celá tahle mela začala. Stroj ležel

ohořelý, černý a rozbitý, uprostřed země nikoho.

Když formace dosáhla linie a otočila se, letěla rovnoběžně se

zákopy.

Jejich hlídka ještě podle hodinek končit neměla, ale všechny

stroje byly více či méně poškozeny. Proto piloti čekali ve vzduchu

ještě několik minut. Chtěli dát zbývajícím dvěma Pupům možnost,

aby se k nim připojily, pokud jsou vůbec ještě letu schopny. Pak

nabrali kurz k letišti. Hned po změně směru začal Bigglese zlobit

motor, ale ještě se na štěstí dokázal dostat domů.

Tam se dozvěděli, že peruť už je o vzdušném souboji

informována. Pozorovatelé od dělostřelců podél fronty oznámili, že

viděli padat pět britských a sedm německých strojů. To znamenalo

pro oba chybějící Pupy jen malou šanci k návratu. Ostatní členové

hlídky ještě nějakou dobu čekali u rozjezdové dráhy, ale marně. Ani

jeden z nich se nevrátil. Ten večer prohlásilo velení oba piloty za

pohřešované.

KAPITOLA 15

VÁLEČNÁ LEST

„Jak často se dostáváš do tak velké akce, jako byla tahle?“

otázal se Biggles Mahoneye u oběda.

„Oh, tak jednou za čas! Zaplať Pánbu, že to není každý den,“

odpověděl Mahoney. „Proč se ptáš?“

„Jenom ze zvědavosti,“ řekl Biggles a pak minutu nebo dvě

uvažoval. „Víš, kamaráde, hodně se Hunům posmíváme. Říkáme, že

nemají dostatek představivosti, že jim chybí ta správná fantazie.“

„A co má být? Co z toho pro nás vyplývá?“ nafrněl se Mahoney.

– 133 –

„Sám ještě nevím, co z toho vyvodit. To je všechno.“

„Takže ty fandíš Hunům, nebo co?

„Ne, jen se mi zdá, že jim křivdíme. A přitom právě oni

používají mozek častěji než my.“

„Jak to?“

„My jenom létáme a bojujeme. Nic víc jako by nás nezajímalo.

A v tom je ta chyba…

„Co tím chceš říct?“

„Tak za prvé: Hunové většinou zůstávají na své straně fronty,

protože vědí, že my létáme tam. Jak často jsi viděl větší formaci

německých průzkumníků na naší straně? Velmi zřídka? To není

náhoda. To je jejich chytrá politika, zřejmě nařízená německým

vyšším velením…

Pak je tady sdružování nejlepších pilotů do těch jejich „cirkusů“.

Způsob, jakým se jejich houf dnes ráno objevil, to nebyla náhoda, na

to můžeš vsadit co chceš. Celé to bylo velmi dovedně připravené.

Cožpak z toho necítíš tu myšlenku? Ten starý R.E.8, letící na okraji,

si zvolili jako vnadidlo. Tři Hunové šli po něm, zřejmě tušili, že jsme

nablízku a že je určitě začneme pronásledovat a poletíme za nimi

dolů. Stalo se právě to, co očekávali. A letěli přesně tak, aby nás

dostali pod tu velkou hromadu Bošů, která na nás čekala schovaná

někde nahoře v oblacích. Neměl bych to říkat, ale byla to jen

ohromná náhoda – a klika – že jsem se včas ohlédl. Když se situace

otočila, německý plán se rozsypal jako domeček z karet. Ale

nemuselo to vyjít a byli bychom na to zle doplatili. Proto říkám, že ti

mrchožrouti létají hlavou.“

„No dobře, ale já jim to nezatrhnu, jestli ti jde o tohle.“

„Nikdy jsem nic takového po tobě nechtěl, nebo snad jó? Ale

nám zase nikdo nemůže zabránit, abychom si taky trochu

neprocvičili mozkovou kůru. Je to tak?“

„Máš pravdu, chlapče,“ připojil se MacLaren, velitel jiné letky,

který jejich konverzaci naslouchal. „Máš naprostou pravdu! Je to

tak.“

„Myslím, že ano,“ odpověděl Biggles upřímně. „Válečné létání

je příliš mladá disciplína, aby se v něm mohla uplatnit strategie,

vytištěná v učebnicích. Musíme si ji postupně vypracovat sami.“

– 134 –

„Copak tu řešíte?“ zeptal se major Mullen, který právě vstoupil

do místnosti a zachytil už jen poslední část rozhovoru. MacLaren mu

stručně zopakoval, o čem se povídalo. Velitel poslouchal a

přikyvoval a potom se podíval na Bigglese.

„Co byste navrhoval vy?“ zeptal se.

„Zdá se mi, pane, že bychom si o tom měli promluvit i s

ostatními průzkumnými perutěmi.

A pak vypracovat určité schéma. V současnosti podnikáme

všechny akce nezávisle na sobě, abych tak řekl. Ale pokud bychom

dokázali společně připravit plán – takovou malou léčku, když

dovolíte, jakou dneska na nás nastražili Hunové, mohli bychom těm

prasečkářům zahulit, že by na to dlouho nezapomněli. Pokud by se

nám to podařilo a pořádně bychom je nachytali, mělo by to další

výhodu: trochu by je přešla chuť napadat naše osamocené stroje.

Mohli by si pak totiž pokaždé myslit, že je lákáme do pasti.“

„To zní celkem přijatelně,“ souhlasil velitel. Ještě chvíli

uvažoval a pak navrhl:

„Dobrá, Bigglesworthe, vy vypracujete plán, doručíte mi jej a já

se podívám, co se pro to dá udělat. Ale necháme si to zatím jenom

pro sebe. Kdyby se o tom dozvěděli nadřízení na křídle, tak by nám

to zarazili. Jako obyčejně by tvrdili, že jde o neobvyklou metodu. I

když já osobně bych s tím nesouhlasil.“

„To samozřejmě víme, pane, to nám ani nemusíte připomínat,“

usmál se Biggles.

Po večeři si vzal tužku a papír a lámal si hlavu, jak sepsat a

nakreslit ono schéma. Než šel spát, ještě plánek vystřihl a nalepil k

textu. Bylo to docela jednoduché, jako když to předtím vysvětloval

ostatním. Využít metodických zvyků nepřítele a vycházet z toho, že

budou spolupracovat i další perutě průzkumníků.

„Podle mého vlastního pozorování,“ vysvětloval v textu.

„Hunové – tím myslím ty jejich velké „cirkusy“, obzvlášť

Richthofenův spolek, který sídlí u Douai – podnikají dva velké lety

denně. Někdy, když je na liniích zvláště živo, tak i tři. Pokaždé ale

jeden z těch velkých letů, se koná večer, akce končí při západu

slunce, těsně před tím, než se chystají do postele. Dobrá. V tyhle dny

se stmívá okolo půl sedmé. To znamená, že Hunové musí startovat

– 135 –

na tuhle poslední akci mezi čtvrtou a půl pátou. Když se dostanou do

soubojů, nevracejí se pak domů všichni společně, ale dělají to jako

my. Míří k domovu zcela nezávisle, ve dvojicích nebo ve trojicích.

Tak to bylo i dneska ráno.

Viděl jsem je. Myslím, že poslední místo, kde by čekali nějaké

problémy, by bylo na cestě domů, nedaleko vlastního letiště. Už jsou

spokojení, nesoustředění, jako by už otvírali dveře kantýny. Právě

tam navrhuji připravit jim balíček s překvapením.

Abychom byli při téhle akci co nejméně sami ohroženi, chtělo

by to zapojit do ní tři perutě, ještě lepší by byly čtyři. Navrhuji

způsob uskutečnění: Ve čtyři hodiny odletí jedna peruť na vybraný

úsek linií a bude plnit druhořadý úkol. Třeba bombardovat hunské

zákopy nebo podnikat cokoli, čím na sebe přiláká pozornost

nepřítele. Pozorovatelé německých dělostřelců je samozřejmě objeví

a můžeme se spolehnout, že zatelefonují na Richthofenovo velitelství

a oznámí jim, že na jejich úseku fronty se objevila nepřátelská

letadla. To bude důvod, proč na ono místo pošlou svůj „cirkus“, aby

jim ukázal, zač je toho loket. Peruť, která bude dělat rozruch, musí

současně velmi pozorně sledovat přílet Hunů. Předpokládám, že je

uvidí ještě, než budou docela blízko. Pak se rozptýlí a zamíří k

domovu. Hunové je určitě budou pronásledovat. Naši kamarádi se

pak podle situace budou muset rozhodnout, zda s nimi chtějí sami

bojovat nebo ne. Ale musí mít na paměti, že jejich hlavním úkolem

je rozdělit a odlákat Huny.

Jakmile se ten byznys rozjede, další dvě nebo tři perutě

odstartují, dosáhnou svého výškového limitu a zamíří přes linie

směrem na Douai. Sledujete mě? Hunové budou předpokládat, že

akce skončila a začnou se přemisťovat v malých skupinách domů,

aniž by si dávali zvlášť velký pozor. A teď se objevíme my, abychom

se s nimi utkali. Jednak budeme proti nim mnohem výše, a jednak

poletíme z nečekané strany. Hunové na zemi nás sice mohou

pozorovat, ale neexistuje způsob, jak by před námi varovali svoje lidi

ve vzduchu. A jestli tenhle plán vyjde tak, jak předpokládám,

můžeme ptáčky nachytat ve chvíli, kdy to budou nejméně čekat. To

je všechno. I kdyby to dopadlo špatně, nebude to horší než při

– 136 –

obvyklém letu, kdy je nás tak jako tak méně než jich. Ale jestli se to

podaří, zasadíme Hunům úder, jaký si budou nějaký čas pamatovat.“

Sledoval velitele, který četl jeho slohové cvičení ze strategie a

pak se zvědavě zeptal:

„Co si o tom myslíte, pane?“

„Myslím, že se s tím určitě dá souhlasit,“ odpověděl major.

„Pokusím se to domluvit s ostatními perutěmi. Možná by nám mohla

pomoci i vaše bývalá peruť s Bristoly jako to „lákadlo.“ Potom,

pokud se 287 peruť s jejími S.E., a peruť 231 spolu s naší dostanou

Hunům do zad, můžeme si být jisti, že se utkáme minimálně za

rovnocenných podmínek, i kdyby se oni náhodou udrželi pohromadě

v jediné formaci. Dobře, nechte to na mně. Uvidím, co pro to budu

moci udělat.“

Skoro týden trvaly diskuse, než byl plán připraven, aby se mohl

uskutečnit. Konečně Biggles, hořící netrpělivostí a vzrušením,

nastupoval k hangárům na start té velké akce, která by mohla

potvrdit nebo vyvrátit teorii, s níž sám přišel.

Hodiny na palubních deskách všech zúčastněných letadel seřídili

na jednotný přesný čas a zkontrolovali každou maličkost, aby se

plány nenarušily nějakou zbytečnou chybou. Bigglesův velitel z jeho

bývalé perutě – major Paynter – souhlasil, a slíbil, že do akce zapojí

všechny své Bristoly, které byly právě schopné vzlétnout, aby na

správném místě a ve správný čas, nadělaly Němcům co nejvíce

neplechy.

Ti ostatní si dali dostaveníčko nad Maranique ve vrstvené

formaci. To znamená, že letadla, letící v řadách, se tu zformují v půl

páté. Peruť číslo dvě stě šedesát šest v deseti tisících stopách, peruť

tři sta dvacet jedna ve třinácti tisících a peruť dvě stě osmdesát sedm

v šestnácti tisících stopách. V čele celé skupiny letěl major Mullen.

Vedl ji obloukem tak, aby se dostali do zad nepříteli, jestliže se

„velký cirkus“ shromáždí v oblasti, do níž jej měly Bristoly nalákat.

O tři čtvrti hodiny později opsal velitel široký oblouk, který je

skutečně dovedl na dohled od Douai. Tam bylo velitelství

nejslavnějších pilotů Německé císařské letecké služby. Na tu scénu

Biggles nikdy nezapomene. Slunce stálo nízko na západě a potápělo

se do karmínové záře. Padala lehká mlha, která tlumila tvrdé obrysy

– 137 –

silnic, lesů, živých plotů a polí. Jako by se díval přes fialově

zabarvené sklíčko. Východním směrem už byla země ponořena do

temně rudých a indigových stínů.

Jediné nepřátelské letadlo nebylo na dohled. Nejen ve vzduchu,

dokonce ani na zemi. Pomalu pročesávali tu mírumilovnou krajinu,

aby se přesvědčili, zdali se nepřítel přece jen neschovává v

prozářených obláčcích na západě. Avšak nemuseli čekat moc dlouho.

Biggles spatřil v dálce dva trojplošníky. Letěly bezstarostně

blízko sebe. Přímo se zhmotňovaly ve vlhkém oparu, jako dvě zlaté

rybičky, plovoucí v akváriu, plném světle mléčné tekutiny.

Nepřátelští piloti plachtili k zemi. Pravděpodobně už měli oči jen pro

letiště a dalo se pochybovat, že vůbec vidí tu sílu britských strojů,

která se zde shromáždila a měla nad nimi obrovskou převahu.

Biggles skoro litoval, když major Mullen zakýval křídly na

znamení útoku a devět Pupů se pustilo z výšky na nic netušící piloty

trojplošníků.

Nedalo se říct, který britský stroj zaznamenal více zásahů. Jeden

trojplošník vybuchl okamžitě. Druhý sebou škubl vzhůru, když jeho

smrtelně zraněný pilot bezděčně trhl kniplem. Pomalu se otočil koly

nahoru a začal svůj pád v začarovaných spirálách. Motor dosud běžel

naplno a tak se stroj doslova zavrtal dvě míle pod nimi do země.

Pupy se srovnaly do formace a vrátily se do své původní výšky a

do původního kurzu. Z mlhy se vynořil další trojplošník, ale něco

nepochybně upoutalo letcovu pozornost. Snad sluneční paprsek,

odražený od jednoho z křídel. Nepřátelský letec vzhlédl vzhůru.

Jednal bleskovou rychlostí a strhl stroj, který prudce klesal a hledal

bezpečí na zemi. Pupy jej nepronásledovaly, protože trojplošník byl

příliš hluboko a oni nechtěli riskovat tak daleko na nepřátelském

území.

Pár minut později se objevila skupina sedmi rovně letících

aeroplánů a nedaleko za nimi bylo dalších pět. Z volné formace, v

jaké stroje letěly, bylo patrné, že se piloti cítili v bezpečí; vždyť byli

doslova na dosah svého hnízda. Také oni museli být zahleděni dolů,

tam, kde chtěli brzy přistát. Biggles užasl nad tím, jak letěli. Bez

kliček, přímočaře a bez úhybných manévrů. Vůbec netušili, že v nebi

nad nimi čeká smrt.

– 138 –

Vybral si svého muže a vypálil dlouhou dávku střel, ještě než

pilot vůbec zjistil hrozící nebezpečí. Z motoru trojplošníku vyrazil

oblak kouře, rychle vyšlehly jasné plameny. Biggles se opět vrátil

vzhůru a rozhlédl se. Těch sedm strojů bylo pryč. Dva dlouhé sloupy

dýmu ukazovaly poslední cestu alespoň dvou z nich.

Kolik jich vlastně spadlo, nedokázal Biggles odhadnout. Kousek

dál, z jeho pohledu vlevo, se motalo těch dalších pět trojplošníku.

Byly v jednom kole a zmítaly se v prudké palbě druhé perutě Pupů.

Zatím S.E. ještě zůstávaly o trochu výše v mracích, čekajíce na

sólové stroje, kterým by se snad podařilo z bitvy vyváznout.

To bylo toho dne poslední překvapení. Pokud ovšem nepočítal

osamělého letce, jehož potkal nad liniemi a poslal ho k zemi sprškou

olova. Bigglesovi bylo toho chlapce skoro líto a myslel to docela

upřímně. Dvě nebo tři další letadla sem doletěla, když byla hlavní

bitva v plném proudu. Ale změť strojů ztrácela postupně výšku.

Operace skutečně vyústila v takovou melu, jakou Biggles

předpokládal. Nepřítel byl zaskočen. Mnozí jeho letci zaplatili cenu

nejvyšší. Tři perutě britských strojů se vrátily skoro za tmy, bez

ztráty jediného stroje a téměř nepoškozené. Jen jeden stroj S.E. 6 od

perutě 287 b – musel opustit formaci blízko linií, když jeho motor

zasáhla větší střepina šrapnelu. Kromě tohoto letadla, které na své

letiště dorazilo s potížemi a opožděně, se všechny Pupy a F.E. vrátily

domů ve stejně spořádané formaci, v jaké startovaly.

Když peruť majora Mullena přistála, gratulace jen pršely,

protože uskutečnila bezesporu jednu z nejúspěšnějších akcí, jaká

dosud byla zaznamenána. Rychle se porovnaly svědecké záznamy;

ukázalo se, že sedm trojplošníků bylo určitě zničeno, svědci je viděli

pří pádu nebo v plamenech. Kolik ostatních bylo poškozeno a kolik

nepřátelských pilotů bylo zraněno, nemělo ani smysl zjišťovat.

Ale nejúspěšnějším rysem celé akce byla skutečnost, že Britové

neztratili ani jediné letadlo. Major Mullen osobně poděkoval

Bigglesovi a za jeho iniciativu mu blahopřál. To se odehrálo v hlavní

kanceláři perutě, před ostatními piloty.

„Děkuji, pane, jsem rád, že to dopadlo, jak jsem doufal. Hunové

si budou mít dnes večer v kantýně o čem povídat. A vsadím se, že

mají námět pro divoké sny na celou noc. Aspoň si nebudou v

– 139 –

nejbližších dnech tak moc vyskakovat!“ poznamenal Biggles

skromně.

Večírek, který si pak udělali, se málem rozpadl, když štábní

důstojník Watt Tyler vpadl do místnosti a mával vzrušeně nad hlavou

kusem papíru. Když jej položil veliteli na stůl, oči mu vítězně zářily.

Major Mullen četl vzkaz ze štábu a také jemu se objevil na tváři

spokojený úsměv. „Pánové,“ řekl. „Rád vám teď prozradím, že brzy

budeme schopni dát Hunům i další námět k přemýšlení. A určitě jim

vydrží ještě déle, než byste hádali.

Naše peruť konečně dostane zatím dlouho utajovaná

superletadla. Naše Pupy má nahradit nový typ Sopwith Camel. Je to

jednosedadlový bojový letoun se dvěma trvale upevněnými

kulomety, které umožňují synchronizovanou střelbu středem vrtule.

Je to vlastně výkonnější model Pupa, který je při letu obratnější a

dokáže ještě líp ve vzduchu manévrovat.“

Oznámení to bylo tak významné, že je shromáždění piloti a

letištní personál vyslechli div ne se zatajeným dechem.

Po chvíli ticho přerušil Biggles. „Prima,“ řekl. „Teď teprve

začneme Hunům dávat pořádně na frak!“

KAPITOLA 16

ŽLUTÝ HUN

Dvěstěšedesátá šestá peruť královského letectva byla vybavena

stroji Sopwith Camel již téměř měsíc. S lepší technikou piloti

předváděli nepříteli – jak řekl Biggles – artistická čísla bez záchranné

sítě. S výjimkou dvou pilotů, kteří zemřeli ještě při výcviku, ztráty na

velmi obratných Camelech zatím nezaznamenali. Události se

vyvíjely velmi příznivě a Biggles už dávno patřil mezi osvědčené

opory perutě. V koutku duše se sám považoval za veterána.

Bylo teplé jarní odpoledne a Biggles se slunil po klidném

ranním hlídkovém letu na verandě. Cítil se docela dobře a byl celkem

spokojený. „Kde je velitel?“ zeptal se náhle Mahoney, který se právě

vracel ze svého hangáru, kde zkoušel seřízení kulometů.

– 140 –

„Nevím,“ odpověděl Biggles. „Myslím, že odjel do Amiensu

nebo někam jinam, zkrátka na jakousi konferenci. Hele, támhle se

zrovna řítí. Vypadá pěkně zamračeně. Vsadím se, že něco asi visí ve

vzduchu!“

Velitel se k nim na verandě připojil. Koukl se na Bigglese, jako

by už už chtěl promluvit, ale pak si to rozmyslel. Nahlédl otevřeným

oknem dovnitř, kde sedělo několik dalších důstojníků. Zavolal je

ven.

„Mám pár nových zpráv. Snad bych spíš měl říci celý příběh,“

začal, když byli všichni pohromadě. „Vás to bude zvláště zajímat

Bigglesworthe…“

Biggles vzhlédl. „Mě, pane?“ zvolal překvapeně.

„Ano. Už jste asi dost dlouho nebyl u své bývalé perutě, viďte?“

„Ne, pane, nebyl,“ zavrtěl Biggles hlavou.

„Takže nevíte nic o Wayovi?“

„Mark Way?“ Biggles cítil, jak bledne v obličeji. Mark, jeho

bývalý střelec a velký přítel, když ještě spolu létali u 169 perutě.

„Proč? Snad není –“ sám se obával vyslovit osudné slovo.

„Ne, není mrtev. Ale létat už nikdy nebude,“ řekl velitel vážně.

Bigglesovi vyschlo v ústech. „Ale co se mu stalo – jak to…“

zakoktal.

„Právě jsem ho viděl,“ pokračoval major. „Musel jsem jet na

poradu do Amiens a zašel jsem taky cestou k majorovi Paynterovi,

který se právě chystal do nemocnice, podívat se za Wayem. To on mi

o tom řekl. Way teprve nyní cestuje do Anglie a sem se už nevrátí.

,Ale já tomu nerozumím!“ zvolal Biggles. „Měl přece jet domů,

když já jsem byl převelen sem. Chystal se do pilotního kurzu.

Opravdu jsem předpokládal, že už tam odjel.“

„To je pravda,“ vysvětloval velitel. „Sbalil se a odjel. Ale

zřejmě se zdržel v přístavu, když čekal na nalodění. Pak Hunové

podnikli velký útok a všichni, kdo se připravovali na cestu domů,

byli povoláni zpátky k jednotkám.“

„Ale proč mi o tom nedal vědět?“ uvažoval nahlas Biggles.

„Neměl čas. Dorazil k jednotce a hned musel odletět do akce s

kapitánem Mapletonem. Nevrátili se ani druhý den a tak je prohlásili

– 141 –

za nezvěstné. Way se dostal zpátky až včera, když se proplížil

frontou do našich zákopů. Ale přišel při tom o ruku a o oko.“

„Dobrý Bože!“

„Žádal mě, abych vám to řekl. A že vám prý brzy sám napíše,

hned jak se dostane domů.“

„Ale jak se mu to stalo, pane, víte o tom něco?“

„Už jsem u toho. Nesmíte na mne tak pospíchat. Abych pravdu

řekl, to o čem teď chci mluvit, bylo určeno vlastně jen vám. Byl to

jeho poslední vzkaz. Ale myslím si, že taková věc se týká nás všech,

takže z toho nebudu dělat tajemství.“ Velitelova tvář zvážněla.

„Takhle mi to vyprávěl, takhle to tlumočím i vám,“ pokračoval.

„Letěl tedy s Mapletonem –.“

„Kde je teď Mapleton?“ vpadl mu do řeči Biggles.

„Mapletona zabili, ale neskákejte mi pořád do řeči!“

Biggles křečovitě stiskl zábradlí verandy, ale už ani nemukl.

„Jak jsem povídal, dělal Mapletonovi střelce,“ pokračoval

velitel. „Zaútočil na ně velký houf nepřátelských letadel. Bylo to

blízko Lilie. Neměli štěstí. Sotva souboj začal, dostali naplno zásah

do motoru a museli dolů. Hun, který je trefil, se pustil za nimi, a stále

střílel, ačkoliv se jejich vrtule už nehýbala a oni na něho mávali.

Ukazovali mu, že chtějí přistát, že se vzdávají, ale on pálil dál jako

divý. Byli úplně bezmocní.“

Mezi posluchači to zašumělo.

„Waye zasáhl do oka střep skla, ale vědomí neztratil. Mapleton i

s poškozeným strojem dokázal perfektně přistát. Už to vypadalo, že

si oba zachrání život. Mohlo to tak dopadnout. Ale ten Hun na ně

úmyslně střílel dál i potom, když přistáli. Úplně do nich vyprázdnil

svoje zásobníky.“

„To hnusné krvežíznivé prase!“ procedil Biggles stisknutými

zuby.

„Mapleton padl mrtev k zemi, kulka mu prostřelila hlavu.

Wayovi rozdrtila střela zápěstí. Ruku mu pak hned amputovali v

německé polní nemocnici. O tři dny později, ten večer, kdy měl být

převezen do zajateckého tábora, z nemocnice utekl a dokázal si najít

cestu mezi liniemi. Podařilo se mu to v úplné agónii a major Paynter

si myslí, že mu dodávala sílu jenom touha, aby nám mohl podat

– 142 –

zprávu o tom strašném porušení pravidel leteckého boje, který obě

strany přijaly. A hnala ho touha po pomstě. Sám ji chtěl vykonat. Zdá

se, že ten Němec je „Hun“ v pravém slova smyslu. Představte si, že

ještě přišel do nemocnice, aby se potěšil pohledem na to, jak hrozně

Waye zřídil. A bez ostychu dával najevo svou radost.“

„Nezjistil náhodou Mark, jak se jmenuje?“ zamumlal Biggles a

oči se mu leskly hněvem i slzami.

„Ano. Byl to von Kraudil od Jagdstaffel sedmnáct.“

„Jakou má jeho letadlo barvu?“ vyptával se dál Biggles a ruce

mu nervózně škubaly.

„Ano. To je důležité. Podle toho ho snad dokážeme poznat.“

Velitel mluvil tiše, ale velmi důrazně. „Létá na sírově žlutém

Albatrosu s černým předkem a s černými diamanty, namalovanými

na obou bocích ještě před maltézskými kříži.“

„Já jsem toho skunka viděl!“ vykřikl najednou MacLaren a

vstal. „Žlutá – to je barva přesně pro něj. Já ho –“

Velitel zvedl ruce, když se celá kantýna rozhlučela

podrážděnými hlasy. „Ano, já vím,“ tišil je rychle velitel. „Většina z

nás ten stroj určitě někdy spatřila. Už nějaký čas operuje na tomto

úseku fronty. A já myslím, že tady pořád ještě je.“

„Přitluču mu hřebíkama kůži na zeď v jídelně!“ prohlásil

pomstychtivě Mahoney.

„Tohle se snad dělalo před pár stoletími… těžko bychom mohli

něco takového udělat dnes,“ uklidňoval ho velitel. „Ale nakonec,

kousek žlutého křídla s černým křížem by se tu nemusel vyjímat tak

špatně –.“

„Nechtě to na mně, pane,“ přerušil všechny Biggles. „Mark Way

je můj kamarád, toho parchanta dostanu já!“

„To ne! Neměj strach, sundáme ho taky!“ přehlušily ho protesty

ostatních pilotů. Velitel znovu musel důrazně žádat o ticho.

„Záleží na každém z nás, kdo ho dostane. Je to věc naší cti,

abychom mu to spočítali,“ pokračoval. „A ten důstojník, pánové,

kterému se to podaří, dostane týden dovolené!“

„Já dostanu tu dovolenou. A pojedu navštívit Marka,“ prohlásil

Biggles rozhodně.

– 143 –

„Dobrá, pánové, to je všechno,“ uzavřel debatu velitel a zvedl

se.

„On řekne, že je to všechno,“ pošeptal nahněvaně Biggles

Mahoneyovi. „To tedy není! U sta hromů! Jak by to mohlo být

všechno?“

Bigglese posedl nepopsatelný vztek. První, co ho napadlo, bylo

sednout do letadla, vyletět do oblak a zůstat ve vzduchu tak dlouho,

dokud by toho žlutého Huna nenašel. Ale pak se ovládl a odešel do

svého pokoje, aby si mohl všechno lépe promyslet. Byl plný

rozporných pocitů. Zpráva o osudu přítele jím otřásla jako dosud

žádná jiná. Tragický konec muže, kterého stále považoval za svého

nejlepšího přítele a s nímž prožil tolik napínavých dobrodružství, ho

tížil jako mlýnský kámen. A když si pak vzpomněl na svého

bývalého velitele Mapletona, kterému říkali důvěrným Mabs, na

jednoho z nejskvělejších a nejstatečnějších pilotů ve Francii, vyhrkly

mu slzy do očí.

Biggles byl stále značně nervově otřesen, ačkoli o tom sám

nevěděl. Jediné, co mu bylo jasné, byla žhavá touha pomstít se. Ten

žlutý Hun si chladnokrevným zločinem podepsal vlastní rozsudek

smrti. O tom Biggles ani chvíli nepochyboval. Nikdo z příslušníků

Bigglesovy původní perutě, stejně jako nikdo ze současných

kamarádů, nebude odpočívat, dokud Mabs a Way nebudou pomstěni.

Ale Biggles chtěl mermomocí toho muže sestřelit sám. Chtěl se

zadostiučiněním pozorovat své svítící střely, zakusující se do žlutého

kokpitu Huna. Pouhé pomyšlení, že by ho měl sestřelit někdo jiný,

ho vyvádělo z klidu. Pouhá smrt toho Kraudila by mu nepřinesla

uspokojení. Musí ho zabít on, jedině on! Začal se přímo bát

možnosti, že by toho Huna mohl sestřelit někdo jiný, než se k němu

vůbec přiblíží.

„Tahle věc se týká především mne,“ uzavřel nakonec své úvahy.

Mark byl jeho přítel a Mabs velitel jeho letky. V nejmenším

nepochyboval, že britské stroje už prohledávají oblohu a pátrají po

vrahovi. Co jiného byl ten pilot, střílející na letadlo, které již

přistálo?

„Dobře,“ řekl si nakonec. „Jestli mám toho psa dostat, musím ho

nejdřív najít!“

– 144 –

Vstal, umyl se, oblékl se do leteckého a zamířil k hangárům.

„Kde jsou všichni?“ zeptal se letového seržanta Smytha.

„Ve vzduchu, pane.“

„To jsem si mohl myslet,“ vydechl Biggles. Tak si už zvykl na

zvuky letiště, že mu ani nepřišlo, kolik letadel mezitím odstartovalo.

Ale příliš dobře věděl, proč se teď letiště tak vyprázdnilo. Šel si

připravit vlastní stroj.

Za pět minut už seděl ve svém Camelu a spěchal k zákopům.

Těžko mohl očekávat, že najde von Kraudila, jak krouží po nebi sám.

To by chtěl přece jen příliš. Ten určitě poletí v některé formaci

jednomístných stihačů. Pokud ano, pak on, Biggles, při sólovém letu

bude mít větší šanci najít svého muže, než ostatní. Hunové určitě

napadnou osamocené letadlo, hned jak je spatří. Pokud jeho

kamarádi poletí ve formaci, mohl by se Němec snažit souboji

vyhnout.

V každém případě musel pročesávat veliký vzdušný prostor.

Nepřátelská letadla mohla operovat daleko na západ i na východ od

základny, ale jak je najít? Biggles chtěl události urychlit, a proto si

schválně koledoval o maléry. Nořil se stále hlouběji do německého

území. Pozemní pozorovatelé ho sotva mohli přehlédnout. Tak

doufal, že na jeho přítomnost upozorní nejbližší leteckou peruť.

Alespoň tak to bylo vždycky obvyklé.

Létal křížem krážem přes zákopy a kolem nich, ale kupodivu

nebe bylo jako vymetené. Jednou zahlédl formaci tří Camelů, o

chvíli později tři další. Ale nepřidal se k přátelům, chtěl být sám.

Nikdy se mu nebe nezdálo tak prázdné jako teď. Když létal už dvě

hodiny, musel se vrátit na letiště. Přitom neviděl jedno jediné

nepřátelské letadlo, a tudíž nevypálil ani jediný výstřel. Na zemi

zjistil, že ostatní stroje se mezitím také vrátily, doplnily si palivo a

opět odstartovaly.

Pak ho přece jen potkala alespoň trocha štěstí. Nebo to aspoň za

štěstí pokládal. Nádrže už měl plné a právě se chystal znovu odletět,

když z kanceláře vyšel Watt Tyler a mával na něho.

„Předpokládám, že paseš po tom žlutém ďáblovi?“ zeptal se

stručně.

„Koho myslíš, že hledám?“ odpověděl Biggles nakvašeně.

– 145 –

„V pořádku, uklidni se! Chci ti jenom říct, že předsunutí

pozorovatelé od dělostřelců mi právě oznámili, že velká formace

Hunů zrovna přeletěla linie a pronásleduje dva naše Camely.“

„Kde?“

„Nad Passchendaele.“

Biggles se ani nezastavil, aby poděkoval Wattoví za informaci.

Naráz otevřel plyn a kola se odlepila od země. Začal příkře stoupat

ve směru, který už tak dobře znal.

O kus dál spatřil letecký souboj. Začaly vybuchovat i „cibule“.

Rozprskovaly se hustě okolo osamocených strojů. Zamířil tam na

plný plyn. Rozhlížel se přes svůj skleněný kryt a snažil se rozpoznat

soupeře. Už si mohl udělat obrázek, co se tu právě dělo. Ty dva

Camely, které Němci pronásledovali, se otočily a přešly do tvrdého

protiútoku. Nyní je navíc podporoval asi tucet Bristolů. Zdálo se, že

je tam nějakých dvanáct, možná čtrnáct Hunů. Všichni na

Albatrosech. Odhadl, že nepřátelští piloti pronásledovali oba Camely

až za linie a když se otočili, zjistili, že mají odříznutou cestu zpět.

Tam se objevily Bristoly. Tak se to taky opravdu ve skutečnosti

stalo.

Nepřátelské stroje byly ještě příliš daleko, než aby dokázal

rozeznat jejich barvu. Teprve když se přiblížil, zahlédl jeden

tmavomodrý stroj s bílým pruhem na křídlech, který se oddělil od

skupiny a zamířil k zákopům. Byl o něco níž, než letěl Biggles.

„Ne tak rychle!“ zařval Biggles. Lehce změnil kurz a pustil se

prudce dolů za unikajícím Hunem. Ten nepřátelský pilot ho dokonce

ani neviděl. Vyklonil se z kokpitu a díval se zpovzdálí na leteckou

bitvu. Zřejmě očekával, že se k němu připojí někdo další. Divil se, že

je stále sám, kdo se chce vrátit. Na pár sekund tak zapomněl sledovat

oblohu a za tuto nedbalost zaplatil, jako již mnoho pilotů před ním i

po něm. Biggles vypálil jen pětkrát. Hunova palivová nádrž vybuchla

a zachvátily ji plameny. Biggles zamířil vzhůru, celý užaslý nad

účinností své střely. Až dosud musel střílet mnohem déle, než sundal

soupeře. Ale teď už jeho první střela jistě proletěla přímo nádrží.

Zadíval se dolů a pozoroval, jak se Hun řítí k zemi. Odsouzený pilot

se krčil v kokpitu a rukama si kryl obličej před ohněm. Stroj narazil

do země v oblaku dýmu a vzplál plamenem blízko britského

– 146 –

vojenského tábora. Biggles se obrátil zase k letecké bitvě, jejíž

účastníci se nyní rozptýlili do širšího prostoru.

Několik Hunů se oddělilo od svého svazku a řítilo se k

zákopům. Ale Biggles viděl, že mezi nimi nebyl ani jeden žlutý.

Stálo ho to ovšem pár drahocenných sekund, než měl jistotu.

Nejdříve dohonil jednoho a pak se pustil za druhým, aby rozpoznal,

co hledal. Otočil se zpět k místu, kde ještě křižovalo nebe několik

strojů. Když přiletěl blíže, spatřil něco, z čeho by měl za normálních

okolností radost. Ale tentokrát mu to vyvolalo na tváři vážný mrak.

Rychle si strhl brýle, aby se přesvědčil, že se nemýlí. A nemýlil se.

Za skupiny vypadl jeden jasně žlutý Hun. Na něj divoce útočily

dva Camely. Jeden z nich podle znaků Biggles okamžitě poznal. Byl

Mahoneyův. Biggles ještě nikdy neviděl pilotovat Camela jako teď.

Přímo na dálku cítil nenávist, která ovládala pilota a inspirovala ho k

tak brilantnímu letu.

Hun neměl ani špetku naděje. Mahoney vymanévroval při

každém oblouku. Jednou, jako by sám chtěl, aby se podezření

změnilo v jistotu, se otočil k Bigglesovi bokem. Tam ve žluti přímo

zářily velké černé diamanty, namalované na dřevěném boku. Pak se

přiblížil Hunův neodvratný konec. Byla jen otázka času, kdy spadne.

Camel zůstával jako přilepen k jeho ocasu a kulomety přímo chrlily

dlouhé dávky svítících střel. Zdálo se, že pilot žlutého stroje už ani

nechce bojovat, ale soustřeďuje síly k pokusu o únik. Kličkoval a

otáčel se, jako ryba se štikou v zádech.

Biggles neměl důvod, aby se přidal k honičce. Mahoney byl

natolik zkušený, že vše mohl vyřídit sám. Bigglesova přítomnost by

mu ještě mohla uškodit. Pokud by se připletl do cesty vířícím

strojům, oba britští piloti by se museli navzájem sledovat, aby

zabránili vzájemné kolizi a v takovém zmatku mohl Hun uniknout.

To byla situace, kterou Biggles nechtěl riskovat, i když ho ruce

přímo svrběly. Držel se raději v pozadí, kroužil kolem nich v uctivé

vzdálenosti, ale musel vidět konec jednostranného souboje. Náhle v

posledním zoufalém pokusu Hun vybočil, otočil se několikrát kolem

osy, ale Camel se držel stále za ním a už nehodlal odkládat smrtící

úder. Mahoney opět srovnal stroj. Hun už nečekal ani sekundu. Ještě

– 147 –

jednou se zavlnil, pak se pustil do prudkého skluzu a celkem mizerně

přistál na blízkém poli.

Biggles, který je cestou dolů sledoval, uhodil v bezmocném

vzteku pěstí do dřevěného kraje kokpitu: „Ten žlutý skunk!“ vykřikl.

„On se z toho dostal. Nevadí. Mahoney mu dá na místě jeho vlastní

medicínu!“

Ale Mahoney nic takového neudělal. Biggles v hloubi duše

věděl, že by toho kamarád nebyl schopen. Velitel letky se prostě

nemohl snížit ke střelbě na muže, který zůstal neozbrojen a vzdal se

mu na milost a nemilost.

Pak si Biggles uvědomil, že ani on by to neudělal. Rozzlobil se

ještě víc. S nenávistí v očích se spustil dolů a přistál kousek od

Mahoneye, který roloval se svým strojem po zemi přímo k Hunovi.

Když seskočili z kokpitů a rozběhli se ke žlutému stroji, Biggles

se bál, aby von Kraudil svůj Albatros nezapálil dříve, než tam dorazí.

Ale Boš nic takového ani v úmyslu neměl. Buď na tuto možnost

zapomněl, nebo byl příliš vyděšený.

„Dostal jsem ho!“ hulákal Mahoney, když běželi vedle sebe.

„Ano. Já vím, žes ho dostal ty. Copak se s tebou hádám?“

odpověděl Biggles vztekle. Skutečnost, že jeho velitel letky sám

sestřelil ten žlutý stroj a že jeho pilot ještě nakonec unikl odplatě, to

byla pořádně hořká pilulka, kterou musel spolknout. Několik kroků

před cílem se zarazil. Ten německý pilot rozhodně nebyl typ muže,

jakého si Biggles představoval, a jakého líčil Way. Sundal si

koženou kuklu a brýle a opřel se o výztuhu křídla. Měl světlé vlasy a

modré oči nyní doširoka rozevřené strachem. Tenký pramínek krve

mu stékal po popelavých tvářích a on se jej snažil otřít kapesníkem,

zatímco se střídavě díval na oba piloty a houf Tomíků, kteří sem s

důstojníkem v čele přibíhali z druhé strany přes pole.

Mahoney si zajatce chladně prohlédl, ale neřekl nic.

„Jak se jmenuješ?“ vyštěkl naopak Biggles, s očima plnýma

nepřátelství.

Němec zavrtěl hlavou, aby dal najevo, že nerozuměl.

Biggles ukázal na muže prstem „Von Kraudil?“ zeptal se.

„Nein, nein!“ zněla odpověď.

Biggles se podíval na Mahoneye a Mahoney na Bigglese.

– 148 –

„Nevěřím, že by to byl on!“ prohlásil Biggles. „Tenhle chlapec

nevypadá jako sadistický vrah. Povídám“, obrátil se na důstojníka

pěchoty, který se k nim teď připojil, „umíte náhodou vy nebo někdo

z vašich lidí německy?“

„Já trochu umím,“ připustil mladý poddůstojník, zacákaný

bahnem až za uši.

„Nemohl byste se ho zeptat, jak se jmenuje?“ požádal Biggles.

Voják položil otázku Bosovi a s odpovědí se otočil zpět k

Bigglesovi.

„Říká, že se jmenuje Schultz.“

„Požádejte ho o identifikační destičku. Mám zvláštní důvod,

abychom to věděli přesně. Nesmíme udělat sebemenší chybu.“

Pěšácký důstojník se opět obrátil na Němce, který sáhl pod

halenu a vylovil malý kulatý kousek kovu.

„Mluví pravdu,“ pokračoval poddůstojník, když se na známku

zběžně podíval. „Tady je jeho jméno – Wilhelm Schultz.“

„Tak se ho zeptejte, jestli náhodou neletěl se strojem von

Kraudila.“

„Ne!“ tlumočil poddůstojník rychlou odpověď a pokračoval ve

výslechu. Říká, že tohle byl původně stroj von Kraudila. Ale včera

jej předal velitel jemu. Von Kraudil má teď nové letadlo – modré.“

Biggles užasl.

„Modré?“ řekl.

Hun se díval z jednoho na druhého. Když mu tuhle otázku

položili, zřejmě nevěděl, kam mířila.

„Ano. Říká, že stroj von Kraudila je modrý a má bílou

diagonální čáru za křížem na křídlech.“

„Takže to byl von Kraudil!“ dumal Biggles potichu.

„Proč říkáš byl?“ zeptal se Mahoney.

„Protože jsem ho přece jenom dostal já!“ vykřikl Biggles

nadšeně. „Sundal jsem stroj, jaký popisuje tenhle Boš. Bylo to právě

před deseti minutami. Pojď, jdeme si to ověřit.“

„Jak se ti podařilo zaplést se do téhle bitvy?“ zeptal se

Mahoney, když ho Biggles vedl k modrému Albatrosu, který kus dál

v plamenech narazil do země. „Byl jsi někde pryč, když jsme se

zvedli – nebo jsi spal ve svém pokoji?“

– 149 –

„Já že spal? U sta hromů!“ protestoval Biggles. „Hodinku jsem

přemýšlel jak nejlépe dostat toho žlutého Huna. Jen šťastnou

náhodou jsem slyšel o vašem leteckém souboji. Zrovna jsem roloval

na start, když na mě Watt Tyler volal, že formace Hunů vyrazila na

dva Camely. Ještě mi udal směr a tak jsem přiletěl. Viděl jsem, jak z

„kolotoče“ vypadl jeden stroj. Byl modrý a chtěl zdrhnout. Hned

jsem po něm šel a poslal ho do pekla.“

„A co pilot?“ zeptal se Mahoney.“ Stihl ještě vyskočit z letadla?

Jestli ne, musíme se přesvědčit, zdali to byl opravdu von Kraudil.

Jinak máme jen slovo toho druhého pilota. A ten pouze potvrdil, že

tohle byl von Kraudilův stroj, víte?“

„Hm!“ zabručel Biggles. „Na to jsem nepomyslel. Určitě jsem

ho neviděl vyskočit. Ale mohlo ho to vyhodit ven, když stroj dopadl.

Každopádně,“ dodal, když se před nimi objevily kouřící trosky

modrého stroje, „brzy se to dozvíme.“

Kolem zbytků letadla se tísnil dav důstojníků a mužstva z

nedalekého tábora. Mahoney a Biggles se prodrali co nejblíže k ještě

doutnajícímu vraku. Byla to jen strašná změť výztuh a pokroucených

drátů. Rozeznat v ní letadlo by žádalo značnou představivost.

„Zatraceně! Taková zkáza!“ zamumlal Biggles.

V horkém vraku se nedalo pátrat po těle pilota. Z místa, kde

stáli, nebylo možné rozeznat nějaké zbytky člověka. Mahoney se

obrátil k jednomu z důstojníků. „Můžete mi říci, co se stalo s pilotem

toho vraku?“ zeptal se.

„Ovšem,“ odpověděl vousatý poručík. „Našli jsme jeho tělo

nedaleko odtud. Musel být už mrtvý, když ho to vyhodilo ven. Byl

pořádně popálený. Tělo jsme odnesli do tábora.“

„Chceme znát jeho jméno,“ řekl Mahoney „takže jdeme do

tábora.“

„To nebude třeba,“ ujistil ho důstojník. „Jmenoval se von

Kraudil. Přečetli jsme to z jeho vojenské známky.“

„Takže to přece jen byl náš muž!“ zvolal Biggles.

„Pojď, musíme se vrátit a ohlásit to. Myslím, že si vezmu ten

slíbený týden dovolené, jak říkal starej, a pojedu navštívit Marka.“

KONEC

– 150 –

Advertisements